Úvod

 

Hérakleitos z Efesu považoval zápas za příčinu všeho. Jedině zápas či boj byl pro něj důležitý a podstatný, méně už pak jeho účastníci, či okolnosti, které jej provázely. Vždyť ti všichni byli také jen důsledky zápasu a byli stvořeni proto, aby se mohl uskutečnit zápas další.

Zcela záměrně jsem v předchozím odstavci zdůraznil význam boje v Hérakleitově filozofii, přestože boj (či zápas) nebyl jistě tím jediným, čím se „temný“ řecký filozof zabýval. Cílem této práce bude však právě rozbor tohoto boje v Hérakleitově pojetí a pokus systematicky rozčlenit a uspořádat jej do jednotlivých částí. Potom se krok po kroku pokusím osvětlit, jaký vlastně význam pro život mohl Hérakleitos onomu konfliktu, zápasu či boji přikládat. Chápu, že tento úkol v sobě skrývá mnohá úskalí, a to především ze dvou důvodů.

Prvním důvodem je nedostatek informací a dobových pramenů, které nám o Hérakleitovi zůstaly. I z jeho díla zůstaly stejně jako u jiných filozofů jeho doby jen zlomky, které však dohromady tvoří jakýsi ucelený obraz jeho filozofie. V této práci se zaměřím hlavně na ty zlomky, které se nějakým způsobem dotýkají tématu zápasu a boje. Je známo, že se Hérakleitos narodil kolem roku 540 př. n. l. a žil asi 60 let. To znamená, že zažil úvodní část řecko-perských válek a vzhledem k místě jeho pobytu jim byl asi velmi blízko. Přesto se bitevní vřavy asi neúčastnil vzhledem k jeho odchodu z veřejného života a přijatém „asylu“ v Artemidině chrámu. Nabízela by se myšlenka, že alespoň prostřednictvím své „bojovné“ filozofie podněcoval Íonské Řeky k povstání proti perské nadvládě, ale i to se jeví při pohledu na jeho nelichotivé zlomky o Efesanech (B 125a) jako nepravděpodobná varianta. Hérakleitos se zřejmě zcela oddal svým melancholickým náladám a pod ochranou mocné Artemis sepisoval své dílo. Pod pojmem polemos (boj) neměl však efeský filozof na mysli jistě jen boj fyzický, i když Área, boha války, si velmi vážil (viz zlomek B 136). Fyzický boj byl pro něj jen symbolem všech ostatních druhů sporů, kterých je lidský život plný – spory politické, právnické, obchodní, … Ve své době nenalezla Hérakleitova filozofie své pokračovatele, dnes však už víme, že mnohé z jeho myšlenek mají platnost nadčasovou a v pozdějších dobách je mnoho filozofů použilo jako inspiraci pro vlastní práci.

A tak se pomalu dostávám k druhému důvodu. Tím je veliká časová propast, která dělí počátek třetího tisíciletí od doby Hérakleitova života. Nedělám si nejmenší nárok na to, že bych dokázal přesně pochopit myšlení antického Řeka před 2500 lety. Všechna další moje slova budou pocházet od člověka z roku 2001, a proto nikdy nemohou podchytit všechny důvody a okolnosti, které vedly Hérakleita k tomu, aby svá slova napsal tak, jak se nám dodnes dochovala. Veškeré moje teorie zůstanou pořád jen teoriemi o jednom z možných způsobů, jakým mohl slavný filozof svá slova myslet a odkázat je dalším generacím. Mohu však těch dlouhých staletí využít k tomu, abych Hérakleitovy zlomky vyložil nejen v souvislostech jeho světa, ale také se pokusil zachytit odkaz, který nám zanechal do dnešních dnů. Nedávno uzavřené 20. století poskytlo ostatně mnohý důkaz o správnosti jeho myšlenek. Největšího technického pokroku se dosáhlo během nejtěžších bojů, jaké kdy lidstvo zažilo – obou světových válek. Ani v mírových dobách se nezapomíná zdůrazňovat důležitost sporů, které ženou lidský rod kupředu. Říká se jim například konkurenční boj na volném trhu (jeden z největších motivů technického pokroku), volební boj, právnický spor či boj za svobodu. Člověk, který chce v dnešní uspěchané době něco dokázat, musí si zvolit nějaký způsob boje, kterým toho dosáhne (např. se zúčastní konkursu na prestižní práci, vrhne se do soukromého podnikání, atd.). „Obyčejní lidé“ pak bývají unášeni proudem řeky, ale i jim je nabídnuta alespoň pasivní účast na sporech ve formě různých druhů sportovního zápolení – jako náhrada za dnes odsuzované válečné konflikty. Z toho je vidět, že i dnes je pro lidi spor jedním ze smyslů života – oním počátkem, z něhož vše pochází a koncem, k němuž vše směřuje.

Proto se budu v dalších částech zabývat kromě základních druhů boje (totiž souboj, bitva a válka) také přirovnáním k různým druhů sporů, které nám nabízí nejen dnešní doba, ale také pohled na bohaté dějiny lidstva, které ubíhaly od Hérakleitovi smrti ve stálých bojích, válkách a sporech, jež formují obraz dnešního světa.

Boj rozděluji na tři základní části: vznik sporu a přípravná fáze; samotný čas boje; výsledky a důsledky boje. Na konec přidávám ještě samostatnou kapitolu o ohni, který byl podle Hérakleita základním živlem a k němuž boj často přirovnával.

 

 

1. Vznik sporu a příprava na boj

 

Zlomek B 80 z Kelsa u Órigena: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Je-li třeba, je zápas oním společným, a právo je sporem, a všechno vzniká sporem i podle onoho potřebného.

 

Bez důkladné přípravy by byl boj jen nahodilou pouliční potyčkou, postrádal by vznešenost velkého sporu a boje za práva zúčastněných. Spor vzniká často po velmi dlouhou dobu a než dojde k samotnému střetu, je bezpodmínečně potřeba, aby každá ze zúčastněných stran byla dobře připravena. A na této přípravě se podílejí všichni, tedy i ti, kterých se spor přímo nedotýká. Podle Hérakleita (pravého aristokrata) je totiž většina lidí „spících“, protože se nechají jen unášet proudem řeky (poslouchají, co jim kdo řekne), nesnaží se nalézt pravé poznání a stát se součástí vesmírného logu (vysvětlení podstaty Hérakleitova pojetí logu viz str. 16[1]). Jen poslouchají jeho řeč, ale nikdy ji nemohou pochopit. Avšak i takoví se podílejí na přípravě boje, který se chystají svést spolu ti vznešenější.

 

Zlomek B 75 z Marka Aurelia: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Hérakleitos, myslím, říká, že také spící jsou dělníky i pomocníky [věcí] na tomto světě vznikajících.

 

Příkladů lze nalézt mnoho. Při přípravě války je nezbytné sehnat mnohé vybavení pro vojáky. Lidé, kteří vyrábějí nejen zbraně a zbroj, ale také šatstvo, boty, jídlo, stany se všichni podílejí (dobrovolně či nedobrovolně) na přípravě nadcházejícího konfliktu. Tyto věci jsou nejdůležitější pro vznikání nových věcí, dnes bychom řekli technický pokrok. Každá strana se pochopitelně snaží mít co nejlepší vybavení a výzbroj. V tomto zájmu se vymyslí mnoho nového a vývoj se urychluje. A nemusí se jednat jen o vojenství. V zájmu konkurenční výhody musí mít firmy co nejlepší technologie, aby uspěli se svými výrobky na trhu. Zlepší se technologie, zlepší se výrobek. A další firma potřebuje být ještě lepší. A takhle to jde stále dokola.

Důležitou součástí přípravy je také sběr informací. Zvědové je získávají nenápadně v táboře nepřítele. Mnoho lidí řekne nevědomky spousty důležitých věcí – tím se stanou součástí konfliktu, aniž se to třeba kdy dozvědí. Také při plánovaném souboji v aréně se každý ze zúčastněných snaží před zápasem zjistit slabá místa svých soupeřů, aby mohl těchto informací během souboje využít ve svůj prospěch (týká se to ostatně každého sportovního zápolení). Je pochopitelné, že čím větší konflikt se připravuje, tím více lidí je do toho zapleteno, často nedobrovolně či nevědomky. A protože podle Hérakleita je celý život nekonečným zápasem, všichni se nějakým způsobem na něm podílíme. Zaměstnanci se podílí na konkurenčním boji své firmy, voliči v demokratických státech se podílí na volebních bojích, sportovní fanoušci svým povzbuzováním nemálo ovlivňují výkon „svých“ sportovců, sledováním televize ovlivňujeme konkurenční boj televizních společností, atd. Ale to už jsem pomalu odbočil od přípravné fáze k samotnému boji.

Dále je potřebné zajistit si před bojem spojence a odhalit zrádce. Uvedu příklad z doby Hérakleitovy, kdy byla právě tato část podceněna. Povstání Miléťanů proti Peršanům v roce 499 př. n. l. bylo třeba řádně připravit. Povstalci vyhnali properské tyrany (příliš zbrkle, jak se později ukázalo). V zimě roku 499/8 odjel Aristagorás (milétský tyran v té době protipersky zaměřený) do Řecka, aby hledal pomoc pro nadcházející spor (trochu pozdě). Sparta ji odmítla, Athény poslaly dvacet lodí. Při útoku na Sardy však byli povstalci poraženi perskou armádou. Perský král Dareios vyslal ještě další posily a povstání potlačil. Athéňané stáhli své lodi zpět.

Ale vraťme se k Hérakleitovi. Zlomek B 80 spíše než o přípravách hovoří o vzniku sporu. Všechno vzniká sporem, proto…

 

Zlomek B 44 z Diogena Laërtia: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Je třeba, aby lid bojoval o zákon, o vznikání, jako o hradbu.

 

Vznik sporu není proto nic špatného. Spor je přirozený a není dobré snažit se mu zabránit, nýbrž dbát o to, aby proběhl co nejlépe. Jen tak může podle Hérakleita vzniknout něco nového a dobrého. Protože, co je protikladné, tvoří spolu navzájem soulad a harmonii.

 

Zlomek B 8 z Aristotela: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Protikladné – shodné. (A z neshodných věcí nejkrásnější harmonie, a všechno vzniká sporem.)

 

Za spor (boj) v přeneseném slova smyslu můžeme považovat v pravdě cokoliv. Také vědci soupeří na poli svých znalostí s ostatními ve svém oboru, malíři či sochaři při své práci myslí často na to, aby jejich díla byla lepší než díla ostatních, herci se snaží podat na jevišti výkon, na nějž se bude ještě dlouho vzpomínat a jenž nezapadne v záplavě mnoha kulturních zážitků, kterými jsou jeho diváci obklopováni.

Že přípravu důležitých sporů není radno podceňovat (viz výše uvedený příklad milétského povstání), dosvědčuje Hérakleitos i v následujícím zlomku.

 

Zlomek B 47 z Diogena Laërtia: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Neusnášejme se zbrkle o největších věcech.

 

Ve vojenské terminologii bychom to vysvětlili jako důraz na taktiku a strategii. Není možné se zbrkle a bez rozmyslu vrhat do bitev, aniž bychom znali rozestavení nepřítele, terénní podmínky a jiné důležité informace. Tím se pomalu dostáváme k závěrečné fázi příprav. Jsme v okamžiku těsně před bitvou. Informace, které jsme mohli získat předem, jsme už získali nebo navždy ztratili. Teď už je důležitá jen momentální situace a podle ní se musíme zařídit. Je třeba rozestavit vojsko do správných formací, dát jednotlivým velitelům správné pokyny, dobře si spočítat, jaké potřebujeme zálohy. Od této chvíle se musíme řídit jen tím co vidíme či slyšíme a na základě toho se pak rychle rozhodovat, aby spor měl pro nás co nejpříznivější průběh.

 

Zlomek B 55 z Hippolyta: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Takové věci jako vidění, slyšení, učení, takové já nadevše ctím.

 

Zápasník je tedy v této chvíli těsně před zahajovacím gongem (už vstoupil do arény a sleduje svého protivníka), politik před zahájením voleb, firma před uvedením nového výrobku na trh, také vědec už sesbíral a nastudoval veškeré potřebné materiály a prameny a může konečně začít psát svoji práci, umělec už načerpal veškerou inspiraci a může se dát do práce, herec už dokonale zná svoji roli a chystá se vstoupit na jeviště.

 

 

2. Boj začíná

 

Zlomek B 53 z Hippolyta: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Zápas je všech otec, všech král, a jedny předvádí jako bohy, jiné jako lidi; jedny činí otroky, jiné svobodnými.

 

Bitva je zahájena. Ozve se válečný pokřik a obě strany se dají do pohybu proti sobě. Teď se ukáže, jak účinné byly přípravy. Často vše trvá jen několik okamžiků, málokdy však déle, než několik hodin. Pro tuto chvíli byly obětovány ty dlouhé hodiny příprav, které bitvě předcházeli. Teď už spící nejsou pomocníky. Přišel čas bojovníků. I bitva samotná přináší každému zřejmý pokrok. Vzniká ve vteřinách, kdy se bojující rozhodují, co udělat v příští chvíli. Jen málokdy je čas radit se s přáteli a spřádat plány. Každý bojuje sám za sebe. A při boji se musí přemýšlet. Není dobré poddat se bezbřehé vášni, změnit se v krutého berserka a sekat všechno živé, co jen vidím. Je třeba uchovat si chladný rozum, uvažovat a rychle bez emociálních podnětů se rozhodovat. Není to lehké, ale musí to být. Jinak boj postrádá na smyslu. A sám Hérakleitos nám říká, že poddat se vášni je mnohem obtížnější. Ne na místě, ale v souladu s logem, v rámci nějž boj probíhá.

 

Zlomek B 85 z Plútarcha: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Bojovat s vášní je obtížné – vždyť jakmile si něco přeje, platí se za to duší.

 

Je slyšet zvonění mečů, svist šípů kolem uší a někdy snad zazní i výstřely z pistolí či samopalů. Muži se válí v potocích krve. Smrtelné výkřiky přerušují vítězné zvolání. Není to příjemný pohled pro útlocitnou duši. Tak se však mělo stát a bránit se započetí bitvy, bylo by čirým nesmyslem. Vždyť sami bohové tomu tak chtěli. Hérakleitos věří, že vše je řízeno „osudem“. Co chtějí lidé je nepodstatné. A logos sám je přeci věčným zápasem.

 

Zlomek B 41 z Diogena Laërtia: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

To jedno moudré – vědět, že důmysl, byť kterýkoliv, všechno řídí skrze vše.

 

A nám všem nezbývá nic jiného, než pokračovat v boji. Jeho výsledek rozhodne, kdo z nás se stane bohem, kdo z nás bude hrdinou a kdo zůstane jen hnijící mrtvolou v prachu u cesty, která bude po boji spálena. Ale o tom až v další části. Nyní se věnujme zápasníkům v aréně. Stojíce proti sobě jsou si navzájem protiklady. Každý z nich chce vyhrát. Neúspěch může znamenat i smrt. Tak jako bitva, i zápas je vyvrcholením dlouhých dnů, měsíců či let tvrdých příprav. Nikdo nechce ztratit v několika okamžicích to, co stálo tolik námahy a energie. Teď přišel čas všechno zúročit. Jsouce ponořeni ve vzájemný souboj tvoří však tato dvojice podivnou jednotu a z ní a právě jen z ní v tomto čase a na tomto místě vzniká zápas a z něj pochází vše.

 

Zlomek A 22 z Aristotela: (podle překladu K. Svobody [2])

Hérakleitos kárá toho, kdo napsal: „Kéž mezi bohy a kéž mezi lidmi by zanikly sváry!“ Neboť by nebylo harmonie, kdyby nebylo vysokého a nízkého tónu, ani by nebylo živočichů bez samice a samce, kteří jsou protivami.

 

Předchozí zlomek mě přivádí na myšlenku manželského páru, jejichž boj trvá často desetiletí, když ve vzájemném manželství jsouce si navzájem protiklady, snaží se splynout spolu v onu dokonalou harmonii. Oproti jiným zápasům je tu ten rozdíl, že v jejich sporu obvykle buď oba zároveň prohrávají nebo vyhrávají.

Podobná situace jako v aréně je i u soudu. Dva právníci si navzájem předhazují zákony a štěkají na sebe jako psi rvoucí se o kost. I jejich sporem však vzniká dokonalá harmonie, vždyť oba dva pro tento spor žijí. Jsou to právě tyto okamžiky, kdy mohou zhodnotit své těžce získané vědomosti. A díky jejich sporům vzniknou pak nové zákony, které budou lepší a dokonalejší a pak zase stále dokola.

Trochu jiné je to u firmy, která právě pustila na trh svůj dlouho připravovaný výrobek. Její zápas trvá dlouho, často měsíce i roky. Ale i jeho výsledek často rozhoduje o dalším bytí či nebytí firmy. Prohraje-li svůj zápas s konkurencí, je s ní konec.

Ještě jinak je to v případě herců. Jejich zápas je zvláštní v tom, že jejich protivník není v době zápasu (představení) přítomen. Ten zápas se odehrává v srdci diváků. Zvítězí-li herci a získají divácká srdce pro sebe, mohou se hřát na výsluní úspěchu a těšit se na příští představení (zápas). Jestliže prohrají, tak jako herci skončili a mohou přemýšlet o novém zaměstnání.

Ale nejtěžší rozhodnutí mě očekává u umělců a vědců. Kdy začíná malířův boj? V okamžiku, kdy začíná malovat obraz a proudy inspirace se skrz jeho ruce přenáší na plátno, nebo tehdy, když svůj obraz vystaví na odiv divákům a začne svádět souboj v jejich srdcích jako v předchozím případě herců. A podobně je to i u spisovatele, básníka, sochaře a jiných. A vědec? Začíná jeho souboj prvními vzorci jeho teorie, které si zapisuje na papír nebo začne s prvním experimentem, který uskuteční v rámci svého výzkumu a nebo až v okamžiku, kdy vystoupí s hotovým projektem před své kolegy odborníky, aby plamennými slovy obhájil význam svého bádání?

Je těžké to rozhodnout. Použijme tedy pro tyto zvláštní případy další Hérakleitův zlomek, který vkládá do mysli umělců i vědců prvek doufání a očekávání, které by snad mohli zažít při vytváření svého díla. Onu fázi mezi započetím jejich práce a její prezentací před očima veřejnosti nazvěme tedy očekáváním.

 

Zlomek B 18 z Klémenta Alexandrijského: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Nedoufá-li, nenalezne, co je netušené, co je nevypátratelné a nepřístupné.

 

Jsme v okamžiku, kdy boj končí. O výsledku je rozhodnuto a vítězové rozhodují o osudu poražených. Smilování nebo smrt? Co bude dál, po zápase? Něco končí? Ano, ale to jen proto, aby se přichystal další zápas.

 

 

3. Důsledky výsledků zápasu

 

Zlomek B 136 ze scholií k Arrianovi Epiktetovi: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Duše Áreových mrtvých jsou čistší než ty, které podlehly nemocem.

 

Tento zlomek je možná jen byzantskou parafrází, ale přesně vystihuje Hérakleitovo pojetí boje. Je lepší v boji prohrát, než se mu vyhnout nebo se mu dokonce snažit zabránit. Hrdinové, kteří padli na poli válečném jsou hodni obdivu a jejich duše snad probudili logos, který v nich dřímal. Je to jediná šance - zúčastnit se zápasu a pak v něm vyhrát nebo prohrát. Ale prohra není ostudou, prohra je přirozená, je osudem, musí být přítomna tomu, aby někdo jiný vyhrál. A z tohoto pohledu jsou duše poražených stavěny výše, než duše „spících“, kteří nikdy neprobudí svůj logos a zemřou pomalu přirozenou smrtí na lůžku.

Smrt je třeba brát jako přirozenou součást života, která je koncem velkého životního zápasu. Pro antického člověka byla smrt odchodem do podsvětí, kde jsou bojovníci velmi vysoce hodnoceni. Je-li vykládán správně, hovoří o tom i následující Hérakleitův zlomek.

 

Zlomek B 63 z Hippolyta: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Tam jsoucímu se postavit a stát se bdělými strážci živých a mrtvých.

 

Snad to dokonce znamená, že člověka, jenž přišel do podsvětí, čeká tam jen další zápas (postavení se Hádovi), který je pokračováním toho životního. Protiklady se střídají – živí potřebují mrtvé a naopak. Ostatně snad je celý život jen božskou hrou a lidská smrt jen naplněním touhy nesmrtelných.

 

Zlomek B 21 z Hippolyta: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Nesmrtelní – smrtelní; smrtelní – nesmrtelní; jsou živi smrtí těch druhých, jsou mrtvi životem těch prvních.

 

Hérakleitos však přináší boji ještě jeden prvek v antice poněkud nezvyklý a tím je zjevná neúcta k mrtvým tělům, jež pro něj nejsou ničím jiným, než bývalou schránkou duše. V člověku vychovaném ve 20. století budí tato myšlenka asi stejné pohoršení jako před 2500 lety. Obraz bitevního pole po bitvě není oku příjemným, ale vzbuzuje v nás jakousi posvátnou úctu k těm, kdo tu padli ve jménu vyšší moci. Pro Hérakleita byly to však zřejmě jen hnijící mrtvoly ležící v kalužích krve, jejichž oči už vyklovávají krkavci. Ostatně i z dnešního hlediska není nic rozumnějšího, než odklidit tyto „zbytky“ zápasu do hromadných hrobů, aby tu nebyla dlouho připomínka kruté bitvy.

 

Zlomek B 96 z Plútarcha: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Mrtvoly vyhazovat spíše než výkaly.

 

Snad právě ono čisté pole připravené pro další život měl Hérakleitos tímto zlomkem na mysli. Ale pro Hérakleita byl život zápasem. Takže jednoduše vzato – jde o válečné pole připravené pro další zápas (jak symbolické!).

Ale dosud jsme se zabývali jen poraženými. Pohlédněme nyní také k vítězům, neboť právě těm by měl dle Hérakleita patřit náš obdiv a právě pro ně došlo v zápase k pravému naplnění jejich přirozenosti, když jim vítězství dalo věčnou slávu a přispělo k dalšímu probouzení logu.

 

Zlomek B 25 z Klémenta Alexandrijského: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Větší osudy dostávají větší úděly.

 

Již bylo zmíněno, že Hérakleitos rozhodně nebyl demokrat, pro něhož by všechny lidské životy měly stejnou hodnotu. Právě naopak. Jestliže duše poražených jsou stavěny výše, než duše nemocných, pak nejvýše jsou jistě duše vítězů. Vítězové splnili svůj cíl a mohou si nyní s radostí vychutnávat ovoce svého vítězství. Jsou to ti, jimž osud přeje a pro něž je zde nachystán šťastný život plný zvratů a krásných překvapení. I když jistě ani pro ně neexistuje nějaký „klidný“ odpočinek, v němž by jistě upadly do nečinnosti a byli uneseni řekou zapomnění. Odpočinek pro vítěze v následujícím zlomku je nejspíš jen obrazem „cesty dolů“, které znamená dočasné uhasínání ohně (viz následující část), který se dočasně utišuje, aby mohl vzápětí vzplát s větší silou.

 

Zlomek B 20 z Klémenta Alexandrijského: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Ti, kdo se zrodili, chtějí žít i se svým osudem, o to více pak odpočívat, a zanechávají děti, takže se rodí osud.

 

Po odpočinku bude čas na další zápas, o tom není pochyb. A právě výsledek zápasu předchozího bývá často příčinou zápasu následujícího, čili zápas následující jest důsledkem výsledku zápasu předcházejícího. To znamená, že výsledek bitvy nemusí být konečným výsledkem války a není nikdy konečným výsledkem věčného zápasu (což je logické, protože nic věčného nemůže mít konec).

Nyní ještě zhruba dokončím řešení konkrétních příkladů uvedených v minulých kapitolách a nastíním, jak to vypadá po konci boje v jejich případě. Vím, že je to tak trochu nošení dříví do lesa, protože řešení se nabízí samo a je zřejmě zcela jasné. Proto vše shrnu v co největší stručnosti.

Při zápase v aréně je to stejné jako v bitvě. Mrtvolu odnesou a vítěze čeká sláva a v blízké budoucnosti další zápas. Také právníci si odnesou ze vzájemného zápasu bohaté zkušenosti a pravdou je, že poražený má zde větší šanci na brzkou rehabilitaci, jen nesmí prohrávat příliš často. Firma, jejíž výrobek měl na trhu úspěch, získá nové prostředky a hvězda jejího obchodního jména stoupá stále výše. Však i ona musí přijít brzy s výrobkem novým, aby se brzy zúčastnila dalšího zápasu, jinak bude její jméno zapomenuto a ona skončí v propadlišti dějin stejně jako firma, jejíž výrobek na trhu propadl. Pak jsou tu vědci a také herci, malíři a jiní umělci – je jasné, že tyto všechny čekají další a další boje, dokud budou vítězit a jejich díla budou oceňována. Ve chvíli, kdy prohrají, zemře jejich umělecké jméno, ale jejich dílo bude stále živé a bude napomáhat dalším v jejich oboru při dalších zápasech.

 

 

4. Oheň věčně planoucí

 

Zlomek B 30 z Klémenta, Plútarcha a Simplikia: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Kosmos, stejný pro všechny, neučinil žádný z bohů ani lidí, ale vždy byl a je a bude – stále živý oheň, který se zažehává podle míry a uhasíná podle míry.

 

Z tohoto zlomku je nejvíce patrná spojitost Hérakleitova ohně a boje. Ostatně velmi dobře dokládá vzájemnou spřízněnost těchto dvou elementů i české slovní spojení „Vzplanul boj“. Ve zlomku lze jasně vysledovat právě ty tři fáze, na něž jsem já Hérakleitův zápas rozdělil. S fází přípravnou souvisí zažehávání ohně a jeho vzplanutí. Plane-li oheň nejjasnějším svým plamenem a dává stejně životodárné teplo jako ničivý žár, jedná se o samotný boj. A nakonec zcela logicky přichází fáze uhasínání, která je jakousi dohrou fází předešlých, ale je přirozenou součástí kosmu, protože vždy probíhá podle míry. A vzápětí může vzplanout oheň (boj) s novou silou. Toto střídání dané věčným „soubojem protikladů“ spolu navzájem souvisí a nemohlo by být jedno bez druhého. Hérakleitos nazývá vzplanutí ohně „cestou vzhůru“ a uhasínání „cestou dolů“. Následující zlomek dokládá, že považuje obě cesty za stejně důležité.

 

Zlomek B 60 z Hippolyta: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Cesta – nahoru, dolů, jedna a táž.

 

Se vzplanutím ohně dochází k boji, jímž se „tříbí“ lidská společnost a „očistný“ oheň jí dodá takovou podobu, jaká je pro kosmos tou nejlepší možnou. Oheň sám uspořádává svět podle svých vlastních pravidel (která jsou spíše jakousi hrou) a dodává mu podobu, která je právě onou nejkrásnější harmonií z neladně uspořádaných věcí (viz zlomek B 8). Vzpomeňme si, jak oheň nakládá se dřevem. Vždyť můžeme postavit tu nejpravidelnější a nejkrásnější hranici z polen vybroušených, až se lesknout budou, avšak až bude zapálena (což bylo od začátku jejím účelem), oheň ji stráví, z polen učiní neuspořádanou hromadu a nakonec zůstane jen hromádka popela. Oheň sám nikdo neudrží v žádném pravidelném tvaru.

 

Zlomek B 66 z Hippolyta: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Oheň, který přichází, všechno tříbí i odhalí.

 

Oheň má tedy nejen funkci uspořádávací a očistnou, nýbrž funkci takřka všemocnou a vlastně i ničivou. Ale vše, co projde ohněm a stane se suchým (např. duše), má vždy pro Hérakleita cenu vyšší, než věci vlhké, uchvácené vodou – řekou, která stahuje spící lidi do svého proudu, který jen plyne, ale nikdy nemůže vzplanout.

 

 

Závěr

 

Přijmeme-li představu Hérakleita – melancholika, jak nám v literatuře často bývá podáván, je vcelku pochopitelné, že časté střídání nálad v jeho tzv. „vnitřním světě“ (jak to nazývá dnešní psychologie) vyvolalo u něj představu stále se střídajících protikladů, které zřejmě ubíhaly jeho myšlenkami. Není tedy divu, že považoval tento stav za přirozený a při své jistě vysoké inteligenci propadl touze si tento stav zdůvodnit. Toto vysvětlení je ovšem značně zjednodušující a bylo by nemoudré odbýt Hérakleitovu filozofii jako zmatené myšlenky blázna.

Ona myšlenka zápasu a věčného souboje protikladů má totiž svoji nepochybnou platnost a doufám, že se mi v mé práci podařilo dokázat, že svůj význam měla nejen v Hérakleitově době, ale s mírným nadhledem nás jeho odkaz obohacuje i dnes – v době, kdy jsou válka a boj povětšinou odsuzovány. Ale není to tím, že by oheň uhasínal – právě naopak. I dnes jsou protiklady ve stálém napětí (vzpomeňme na nedávno skončenou studenou válku) a stejně jako Hérakleitův pomyslný luk jsou připraveny k lovu – tedy k uchopení nových poznatků a moudrostí, které nás v dnešní době zaplavují stále rychleji.

 

Zlomek B 67 z Hippolyta: (podle překladu Z. Kratochvíla [1])

Bůh – den a noc, zima a léto, zápas a mír, sytost a hlad. Právě tak se proměňuje; kdykoliv se mísí s kadidly, je nazýván podle vůně každého z nich.

 

 

 

Použitá literatura:

 

[1] Hérakleitos z Efesu, Řeč o povaze bytí, ed. Z. Kratochvíl a Š. Kosík, Praha, 1993

[2] Svoboda, Karel, Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha, 1962 [3] Bouzek J., Ondřejová I., Periklovo Řecko, Praha, 1989