Ačkoli se Kierkegaard ve svém díle Filosofické drobky věnuje zejména problematice pravdy, poznání a víry, k jejich objasnění používá ontologických pojmů, jako jsou vznik, změna, proměna, možnost, nutnost skutečnost, svobodně působící příčina, čas... Těmto pojmům se věnuje zejména v části svého díla, které nese příznačný název Mezihra.

K poznání pravdy člověk získává podmínku od Boha, kterou hříchem ztratil. Pojmu okamžik dává zvláštní význam, když říká, že Bůh v čase (Kristus) přišel v pravém okamžiku, v plnosti času, aby mu dal podmínku. K tomu ho vede láska, protože Bůh člověka nepotřebuje. Takovýto okamžik je krátký, časový, prchavý, rozplyne se v dalším okamžiku, ale je rozhodující a pln věčnosti - proto jej Kierkegaard nazývá naplněním času. V okamžiku, kdy člověk s podmínku přijímá pravdu, přechází z nebytí do bytí a dochází tak k znovuzrození.

Rozum naráží na cosi, co se vůči němu staví jako neznámé a nazývá to Bohem. Jak jej však můžeme dokázat? Vždyť v případě, že není, je to zcela nemožné a v opačném případě už v okamžiku, kdy začínám dokazovat, předpokládám jeho existenci. Bůh je mezí, na kterou paradoxní vášeň našeho rozumu neustále naráží. Je také absolutním rozdílem, který však rozum nezná.

V Mezihře pojednává o vznikání, historičnosti a minulosti. Využívá k tomu nám dobře známých pojmů už z Aristotelovy Fyziky. Ptá se, jak se mění to, co vzniká. Vychází přitom z toho, že to, co změnu působí, je bytí (i když změna znamená zánik). Jenomže se vznikem bytí tomu tak není, protože to, co vzniká, musí zůstat samo v sobě beze změny. Jinak by vznikající věc byla něčím jiným, než tím, co vzniká. Změna tedy nespočívá v bytosti (která musí zůstat totožná a představuje neproměnnost), ale v bytí (proměnlivost), protože dochází k přechodu od nebytí k bytí. Nebytí, které se změnilo v bytí, muselo také být, protože v opačném případě by došlo ke změně bytosti. Takovémuto nebytí říkáme možnost. Bytí, které skutečně je, je skutečností a změna vznikání je tedy přechodem z možnosti do skutečnosti.

Jedním z dalších pojmů, po kterých podstatě se Kierkegaard ptá, je nutnost. Klade si otázku, zda může nutnost vzniknout a dospívá k negativní odpovědi. Vznikání je totiž změna a to, co je nutné, se měnit nemůže. Samotný vznik věci tedy dokazuje, že to, co vzniká, nutné není. Jinak by nutnost byla možností, která by při přechodu do skutečnosti zanikla v okamžiku uskutečnění. Nutnost však nepředstavuje ani jednotu možnosti a skutečnosti. Ty jsou však rozdílné v bytí a z této rozdílnosti se nemůže vytvořit jednota, která by byla nutností, a proto by náležela k bytosti. Tím, že by se možnost a skutečnost staly nutností, staly by se tím, co vznik vylučuje. Nutností se nestává nic, stejně tak, jak ona sama nemůže vzniknout. Kierkegaard se zmiňuje také o Aristotelově mínění, že všechno nutné je také možné, a odmítá jej. Argumentuje tím, že přechod z možnosti do skutečnosti - tedy proces vznikání - se děje zcela svobodně a není nutností. Kdyby vznikání bylo nutné ať už před vznikem, nebo po něm, pak se v žádném případě nemůže stát.

Neexistuje důvod vznikání (protože všechno se děje svobodně), ale existuje příčina, která vždy končí ve svobodně působící příčině, kterou je Bůh.

Dále se Kierkegaard zabývá pojmem historičnosti a říká, že vše vzniklé je také historické. To znamená, že se to stalo. Historičnost je minulost a v tomto pojetí je i příroda historická (a to i navzdory tomu, že je neustále přítomná). O věčném říká, že je dokonalé tím, že historii nemá, i přesto, že je.

V Kierkegaardově díle je patrné spojení mezi poznáním a existencí. “Bytostné poznání je právě to, které se bytostně vytahuje k existenci.” Subjektivní myslitel je svým myšlením zaujat, neboť existuje právě v něm. Existence tak vytváří neuchopitelné osobní jádro člověka – jeho svojskost. Takovéto já je vztahem k sobě samému. Je to proces, posloupnost momentů, ve kterých dochází k syntéze nekonečnosti s konečností, ke které dojde v naplněném okamžiku. Takovýto člověk je dějinnou bytostí a čas tak hraje v jeho životě velice důležitou roli. Tímto se zajímá např. v díle Nemoc k smrti (1849) a Buď-anebo (1843).

Kierkegaard, S.: Filosofické drobky, Olomouc 1997

Gardiner, P.: Kierkegaard, Praha 1996

Rohde, P. P.: Kierkegaard, Olomouc 1995