Eva Vojtíšková, PH-DU, 1. ročník, Brno 1999

ARISTOTELÉS – O NEBI

Úvod

Aristoteles buduje svoje kosmologické názory jednak na poznatcích předchůdců a jednak na vlastním astronomickém pozorování a uvažování. V jeho případě se jedná spíše o astrální teologii. Mnohé z  jeho úvah se staly základem katolické teologie.

Aristotelova koncepce vesmíru:

Vesmír se skládá z 59 soustředných kruhů v jejichž středu je zem. Ta má vymezeny čtyři kruhy (pro zem, vodu, vzduch, oheň). Ostatní jsou nebeské sféry (nejnižší je sféra měsíce, nejvyšší jsou sféry stálic – planety a hvězdy). Tyto kruhy se otáčí okolo nehybné země (tzv. kruhový pohyb) a nesou s sebou nebeská tělesa. Změna byla možná pouze pod dráhou měsíce (mohou se mísit živly, jejichž přirozený pohyb je nahoru a dolů). Vesmír je konečný – z toho vyplývá i jeho plnost, absolutní absence prázdného prostoru. V prázdnu totiž není možný pohyb nebeských sfér, jeho věčnost a dokonalost zabezpečuje všudypřítomná, křišťálově čistá, neměnná a věčná látka – éter (tzv. pátý element).

V první knize vysvětluje dokonalost světa. Svět se skládá z těles. Aby bylo těleso tělesem, musí být trojrozměrné. Tři je pak stejně jako úplně, všechno. Proto musí být takový vesmír nevyhnutně dokonalý.

Všechna tělesa a velikosti mají svůj místný pohyb samy od sebe. Jedná se o pohyb přímočarý, kruhový (ten je dokonalý) a smíšený. Kruhový pohyb je p. okolo středu, přímočarý je p. nahoru a dolů (resp. od středu = pohyb lehkých věcí a do středu = pohyb těžkých věcí). Kruhový pohyb – na rozdíl od přímočarého – nemá svůj protiklad, tedy nemůže vzniknout ani zaniknout. Takové těleso – pohyb pak musí být nutně věčný a nezměnitelný.

Nekonečné se nemůže pohybovat kruhovým pohybem. Vesmír se však pohybuje – je tedy konečný. Konečná jsou pak i tělesa a jejich hmotnost, ze kterých se skládá vesmír.

Proč je podle A. nemožná existence jakéhokoli z těles mimo tento svět? Je nutné, aby všechny světy, jestliže mají stejnou přirozenost, byly složené ze stejných těles, schopností – jako náš. Těch je ohraničený počet a každý je charakterizován jedním elementem – tedy i elementy jsou všude stejné. Pak se nutně musí části země na druhém světě nést k našemu středu, ale to není možné. Proto je možný jen jeden střed a jeden svět. Protože věc, jejíž podstata spočívá v nějaké látce, nemůže vzniknout, pokud jí nějaká látka chybí.

Nebe nevzniklo a ani nemůže zaniknout – je tedy věčné. Co je věčné je totiž absolutně nezničitelné.

Na začátku druhé knihy rozvádí názor o nehybnosti středu, okolo kterého se v kruhu pohybuje nebe (je božské povahy). Ve středu je země a jejím opakem je oheň. Mezi nimi jsou voda a vzduch. Jestliže tyto elementy jsou, musely vzniknout, protože ani jeden z nich neexistuje věčně. K elementům se pak ještě vrací ve třetí knize.

Každý plošný útvar je buď rovný a nebo zaokrouhlený. Rovnost je určena více čarami, zaokrouhlenost jen jednou. A jedna je vždy dřív než mnoho. Kruh je tedy první mezi plošnými útvary. Stejně je to i s tělesy. Kouli nelze rozdělit – nebe má tedy tvar koule. Tělesa zahrnutá v tělese tvaru koule musí pak být rovněž kulatá.

Existují tři určení – určité principy: nahoře a dole (nahoře je principem výšky), přední a zadní část (přední je p. hloubky) a pravá a levá (pravá je p. šířky). Ve vztahu k pohybu se rozlišují tři východiskové body: zvětšování přichází z hora, místný pohyb zprava a ze předu vychází p. smyslů. Tyto pohyby jsou nejlepší.

Hvězdy nemají svůj vlastní pohyb. Pohybují se pouze prostřednictvím kruhů, na nichž jsou usazené a jimiž jsou unášené. Nemají ohnivou přirozenost a ani se nepohybují v ohni. Teplo a světlo vzniká třením vzduchu, zapříčiněného pohybem těchto těles.

Celý přirozený pohyb země směřuje do středu vesmíru, také proto se nachází v jeho středu. Střed vesmíru a střed země je totožný.

Největší část zkoumání o přírodě se zaměřuje na tělesa, protože všechny přirozené podstaty (elementy a vše, co se z nich skládá) jsou buď tělesa nebo vznikají spolu s tělesy a s velikostmi. Na tuto oblast se pak zaměřuje ve třetí knize.

Ve shodě s přírodou se každé těleso pohybuje jednoduše, ale protipřirozených pohybů má mnoho. Přirozenost je vnitřním principem pohybu. Každý pohyb je buď přirozený nebo násilný.

Ve třetí knize věnuje rovněž velkou pozornost elementům.

Element je těleso, ke kterému dojdeme, když rozložíme ostatní tělesa. Které je v nich v možnosti nebo ve skutečnosti a které je samo nerozdělitelné na jiné části, odlišné od něho.

Každý z elementů má svůj vlastní pohyb. Protože element je jednoduché těleso bude mít i jednoduchý pohyb. Ty jsou dva – nahoru a dolů. Stejný je i počet míst, kam směřují.

Počet elementů je ohraničený. Elementy mohou vznikat a zanikat – nejsou tedy věčné. Vznikají jedny z druhých a to přeměnou.

Elementy, jako jednoduchá tělesa nemají podle Aristotela tvar. Kdyby tomu tak bylo, nebylo by možné naplnit vesmír. Všechna jednoduchá tělesa získávají svůj tvar z prostředí, které je obsahuje. Kdyby měly tvar, nebylo by pak možné vyplnit všemi body těleso, které ho obklopuje.

Poslední – čtvrtou knihu zahajuje zkoumáním o lehkém a těžkém. To podle něj patří do úvah o pohybu, neboť něco je lehké pro jeho schopnost se nějakým způsobem pohybovat. O těžkém a lehkém se mluví jednak v absolutním a jednak v relativním smyslu (jedna věc je lehčí než druhá). Absolutně lehké je přitom to, co se nese nahoru a ke kraji a absolutně lehké, co se nese dolů a do středu. Relativně těžké i lehké je vzduch a voda, absolutně těžké i lehké je země a oheň.

Lehké a těžké se pohybuje podle/k podobnému. Těžké k zemi – dolů, lehké k nebi – nahoru. Voda je podobná vzduchu a vzduch ohni.

Absolutně Těžké je to, co se nachází pod všemi věcmi a absolutně lehké to, co je na povrchu všech věcí. Větší množství postupuje tím stejným postupem, ale rychleji.

Co je nahoře, určuje tvar a to, co je dole, určuje látku. Samotná látka, pokud je v možnosti, je látkou těžkého, když je ve skutečnosti, je látkou lehkého. Oba extrémy (nejtěžší a nejlehčí) musí pak mít dva prostřední elementy (voda a vzduch).

Tvary těles nejsou příčinou pohybu těles nahoru nebo dolů, ale jen jejich větší nebo menší rychlosti. Hmotnost má totiž určitou sílu, která ji nese dolů, a protože souvislé věci mají schopnost klást odpor rozdělení, je třeba porovnat tyto dvě síly. Když síla hmotnosti převažuje nad silou, která v souvislém tělese klade odpor rozštěpení a rozdělení, přinutí těleso k rychlejšímu pohybu dolů. Když je však slabší, těleso zůstane na povrchu (viz př. těles, která mají plochý tvar například plavou, protože mají pod sebou velké množství tekutiny a velké množství se nedá lehko rozdělit a naopak).