Moje filosofie vznikla a rozvíjela se následujícím způsobem: Žena uvařila poprvé v životě rýžový nákyp. Když mi ho chtěla dát ochutnat, upadl jí nešťastnou náhodou obsah lžíce na mou nohu a přerazil několik drobných kůstek. Dostavili se lékaři, pořizovaly se a vyhodnocovaly rentgenové snímky a nakonec jsem byl na měsíc uložen do postele. Během rekonvalescence jsem se věnoval dílům nejhlubších myslitelů evropské civilizace - stohu knih, schovávanému stranou právě pro nějakou takovou příležitost. Pohrdnuv chronologickým pořádkem, začal jsem s Kierkegaardem a Sartrem a pak jsem rychle přešel ke Spinozovi, Humeovi, Kafkovi a Camusovi. Nebyl jsem znuděn, jak jsem se obával; naopak užasl jsem nad tím, jak čile a nesmlouvavě ty velké mozky atakovaly morálku, umění, etiku, život a smrt. Vybavuji si svou reakci na typicky objevný Kierkegaardův postřeh: “Takový vztah, jenž vztahuje sám sebe k sobě samému (totiž k sobě), musel být buď konstituován sám sebou, či vztahem jiným.” Slzy mi vhrkly do očí při té představě. Panečku, pomyslel jsem si, být takhle chytrý! (Já sám jsem člověk, jemuž činí značné obtíže napsat dvě smysluplné věty na téma “Výlet do Zoo”.) Jistě, onen text byl pro mě naprosto nesrozumitelný, ale co na tom záleželo, pokud se Kierkegaard dobře bavil? Náhle přesvědčen, že filosofie je prací, jež mi byla odjakživa souzena, uchopil jsem pero a jal se ihned zaznamenávat první ze svých vlastních úvah. Práce šla kupředu mílovými kroky a za pouhá dvě odpoledne - nepočítaje v to čas věnovaný dřímotě a pokusům trefit se dvěma diabolkami ze vzduchovky do očí plyšového medvěda - jsem dokončil své filosofické dílo, které jak doufám, nebude zveřejněno před mou smrtí či před rokem 3000 (podle toho, co přijde dřív) a o němž se ve vší skromnosti domnívám, že mi zaručí důstojné místo mezi nejvýznamnějšími mysliteli historie. Následují pouhé vzorky velkého intelektuálního pokladu, který zde zanechávám pro budoucnost, nebo aspoň do té doby, než přijde uklízečka.

Formulujeme-li jakoukoliv filosofii, musíme si vždy nejprve položit otázku: Co můžeme poznat? Tedy o čem si můžeme být jisti, že to poznáváme, či jisti, že poznáváme, že jsme to poznávali, pokud je to arci vůbec poznatelné? Anebo jsme to jen zapomněli a stydíme se to přiznat? Descartes se tohoto problému dotkl, když napsal: “Moje mysl nemůže nikdy poznat mé tělo, i když se docela skamarádila s mýma nohama.” “Poznatelným” mimochodem nemyslím to, co lze poznat smyslovým vnímáním, či to, co lze myšlenkově uchopit, jako spíše to, co lze považovat za Poznané, nebo to, co obsahuje Poznalost či Poznatelnost, nebo přinejmenším něco, o čem se můžeme zmínit přátelům.

Můžeme doopravdy “poznat” vesmír? Božíčku, je už tak dost těžké vyznat se v čínské čtvrti. Základní otázkou však zůstává: Existuje tam venku něco? A proč? A musí to dělat takový hluk? Konečně nemůže být pochyb o tom, že jedním z charakteristických rysů reality je, že postrádá Obsah. Tím není řečeno, že žádný obsah nemá, pouze že ho postrádá. (Realita, o které zde mluvím, je táž, jakou popsal Hobbes, jenom trochu menší.) Takže karteziánské diktum: “Myslí, tedy jsem” by se dalo lépe vyjádřit jako: “Hele, tamhle běží Ema se saxofonem!” Abychom tedy poznali podstatu či ideu, musíme o ní pochybovat a takto pochybujíce postupně vnímáme kvality, jež tato obsahuje ve svém konečném stavu, kteréžto kvality jsou vpravdě obsaženy “ve věci samé”, či vyplývají “z věci samé”, případně z něčeho či z ničeho. Pokud je toto jasné, můžeme epistemologie na chvíli nechat.

Můžeme říci, že vesmír se skládá z látky a tuto látku budeme nazývati “atomy”, anebo ji budeme nazývati “monády”. Demokritos ji nazýval atomy, Leibniz ji nazýval monády. Naštěstí se tito dva pánové nikdy nesetkali, jinak by vznikl jeden velmi nudný spor. Tyto “částice” byly uvedeny do pohybu nějakou příčinou nebo základním principem, anebo také možná někde něco upadlo. Rozhodující je, že teď už je příliš pozdě s tím něco dělat, leda snad jíst spousty syrových ryb. To samozřejmě nevysvětluje, proč je duše nesmrtelná. Neříká to nic ani o posmrtném životě, ani o bludu mého strýčka Sendera, že ho pronásledují Albánci. Příčinná souvislost mezi prvotním principem (jako je například Bůh nebo silný vítr) a jakýmkoli teologickým pojmem bytí (Bytí) je podle Pascala “tak absurdní, že to není ani k smíchu (K smíchu)”. Schopenhauer to nazýval “vůlí”, ale jeho lékař to diagnostikoval jako sennou rýmu. Schopenhauer zahořkl. Spíše to však bylo způsobeno jeho vzrůstajícím podezřením, že není Mozart.

Co je tedy “krása”? Prolínání harmonie s dobrem, anebo prolínání harmonie s něčím, co jen zní jako “dobro”? Možná se měla harmonie prolínat s “dobrem” a všechny naše potíže pocházejí odsud. Samozřejmě pravda je krásou - anebo “nutností”. Jinými slovy, co je dobré nebo obsahuje kvalitu “dobra”, má za následek “pravdu”. Pokud tomu tak není, můžete si být jisti, že ta věc není krásná, i když může pořád ještě být vodotěsná. Začínám si myslet, že jsem měl pravdu od samého začátku a všechno se mělo prolínat s bodrem. Ach jo.

Jakýsi muž přichází k paláci. Jediný vchod střeží nějací lítí Hunové, kteří vpouštějí pouze osoby jménem Julius. Muž nabízí strážím úplatek v podobě celoroční dodávky vybraných kousků kuřete. Neodmítnou ani nepřijmou, nýbrž prostě uchopí jeho nos a kroutí jím, dokud nevypadá jako šroubovice. Muž tvrdí, že je životně důležité, aby se dostal do paláce, neboť přináší císaři čisté spodní prádlo. Když stráže nadále odmítají, začne muž tančit charleston. Jeho tanec je rozveselí, ale brzy se opět začnou chmuřit kvůli tomu, jak federální vláda zachází s Indiány kmene Navajo. Muži dochází dech a zhroutí se. Umírá, aniž spatřil císaře a zaplatil firmě Steinway šedesát dolarů za piano, které si od ní v srpnu pronajal.

Mám doručit zprávu generálovi. Jedu a jedu, ale generálův hlavní stan jako by se čím dál víc vzdaloval. Nakonec na mě skočí obrovský černý panter a pozře můj mozek a srdce. To mi zkazí celý večer. Ať se snažím sebevíc, nemůžu generála, kterého vidím v dálce utíkat v trenýrkách a pošpitávat nepřátelům slovo “muškát”, dohonit.

Je objektivně nemožné prožít vlastní smrt a nezačít zpívat falešně.

Vesmír je pouhou prchavou představou v Boží mysli - pěkně nepříjemné pomyšlení, zvláště když člověk právě složil zálohu na byt.

Věčná nicota nevadí, pokud jste na to oblečeni.

Kdyby jen Dionýsos zůstal naživu! Kam by se chodil najíst?

Nejen, že neexistuje žádný Bůh, ale zkuste sehnat o víkendu instalatéra.

Allen, W.: Vedlejší příznaky. Praha 1990

Překlad Michael Žantovský