2.0 4. Středověké pojetí společnosti
Počátky středověku
Aurelius Augustinus je považován za posledního velkého antického filozofa. Ale i
jeho znalosti klasické filozofie měly své mezery. V dalším vývoji tehdejšího
civilizovaného světa však nastává zřetelný úpadek vzdělanosti. Pro zachování
jejích zbytků měly význam křesťanské kláštery, v nichž byly zachovány alespoň
některé poznatky a některé knihy. Antické poznání však v nich bylo do určité
míry omezeno v souladu se základním - náboženským - posláním těchto institucí. V
klášterech se také vytváří nový systém vzdělání, který bude základem výuky po
celý středověk. Zde má význam např. Boethius (asi 470-525), který se mj.
zasloužil o rozdělení školských znalostí na trivium a quadrivium.
Konec římské říše je spojen nejprve s jejím rozpadem na západní a východní část
(395 n. l.), přičemž východ se stává sídlem císaře, přenáší se do něj centrum
moci a tedy i hlavní politický zájem. To vedlo k tomu, že obě dvě části měly
značně rozdílný osud.
Východní část říše zůstala po dlouhou dobu kompaktním celkem s nepřerušenou
řadou panovníků. Na západě říše zanikla (476) pod nájezdy barbarů a rozpadla se
do několika menších a nestabilních útvarů. Jednota této části byla zajišťována
spíše jen nábožensky, především díky vzrůstající převaze papeže. To se
samozřejmě neobešlo bez problémů spojených s formováním ortodoxie i vztahu mezi
světskou a duchovní mocí, které byly na východě do značné míry eliminovány tím,
že tam bylo náboženství podřízeno světské vládě. Ale ani tam neprobíhal
politický vývoj bez výkyvů a dočasná oslabení císařské moci, která se stále
snažila uplatňovat svůj vliv i na západě, vedla k posilování západních
panovníků.
Tento proces vyvrcholil roku 800, kdy byl na západě císařský titul obnoven
Karlem Velikým (771-814). Karel vytvořil velkou říši, kterou nebylo možné
spravovat osobně tak, jak tomu bylo dříve u států, kterým vládli menší germánští
panovníci. Proto se Karel Veliký pokusil vybudovat základy státní správy, a
proto si uvědomil význam vzdělání. Podařilo se mu shromáždit skupinu významných
vzdělanců (často irských mnichů), kteří vytvořili školu, v níž se měli školit
budoucí správní úředníci. S touto aktivitou císaře i jeho vzdělaných podřízených
je spojen jev, kterému říkáme karolinská renesance.
Na rozdíl od renesance pozdější, karolinská renesance nepřežila smrt svého
tvůrce a pozdější rozpad jeho říše (843).
Hodnocení středověku
Už renesance zavedla představu středověku jako temného věku mezi antickou a
renesanční civilizací. Vylíčení kulturního úpadku potřebovala především proto,
aby na jeho pozadí zdůraznila své (nesporné) kulturní výkony.
Toto hodnocení středověku bylo značně nespravedlivé. Jistě, zejména na počátku
středověku k úpadku došlo. Byla umlčena klasická kultura, z měst zůstaly trosky,
znalost čtení a psaní byla vyhrazena úzké vrstvě intelektuálů (duchovních) a ani
ti často nebyli s to porozumět textu, který měli k dispozici. Přesto se ve
středověku uchovaly a dokonce utvořily předpoklady ke kulturnímu vzestupu za
renesance.
Středověk za nesmírně nepříznivých politických podmínek dokázal zpočátku alespoň
zachovat zbytky antické kultury a později dokonce přinesl něco nového. Kdyby
tomu tak nebylo, nebylo by možné vysvětlit kulturní rozvoj za renesance. Nové
prvky, které se za středověku objevují, můžeme shrnout do třech okruhů:
1. Rozvoj zemědělské výroby za podmínek nevolnictví. Důkazem produktivity této
výroby byla skutečnost, že se postupně zvyšoval počet obyvatelstva, což se
projevilo mj. kolonizací.
2. V Evropě došlo k jistému vyrovnání kulturní úrovně. Je pravda, že země
klasické antické kultury zaznamenaly hluboký pokles. V jiných částech Evropy
však kultura pozvolna roste zejména díky působení klášterů. Křesťanství také
postupně a s obtížemi prosazuje jednotný typ morálky.
3. Od přelomu 12. a 13. století se v Evropě setkáváme s kulturním růstem, který
je do značné míry vázán na obnovu hospodářství a funkce měst. Objevuje se stále
více městských škol a zakládají se první univerzity. V souvislosti s
teologickými spory se rozvíjí nejprve logika a později i filozofie a počátky
věd. Názorně je tento pokrok možno spatřit v architektuře, v níž vyrůstají
nejprve románské a později gotické katedrály.
Středověk tedy nelze hodnotit jednoznačně negativně. Je svébytnou historickou
epochou, v níž se přes potíže způsobené vnitřním rozpadem římské říše i vnějšími
okolnostmi (stěhování národů a nájezdy Arabů, Vikingů, Normanů apod.) vytváří
nový typ společnosti a tato společnost se rozvíjí. Je ovšem nutno přiznat, že
srovnání jak s křesťanským východem, tak s arabskou kulturou není v té době pro
západní Evropu příznivé. Rozvoj západní Evropy v dalších desetiletích a
stoletích bude také spjat mj. s kulturní výměnou s arabskými státy, a to jak na
blízkém východě, tak na Iberském poloostrově (křižácké výpravy a rekonkvista
vedly mj. i k přejímání některých součástí arabské kultury) a s emigrací
křesťanských intelektuálů z východu po porážce Byzance (1453)
Základní problém středověké společnosti
Po téměř celý středověk docházelo zejména na západě Evropy ke sporům mezi
světskou a církevní mocí o to, kdo má tuto část světa ovládat. Papežství se
odvolávalo na tzv. Konstantinovu donaci1, avšak světští vládcové byli
ochotni uznat duchovní moc pouze v omezením měřítku a především podle momentální
mocenské situace.
Na východě říše se tento spor neobjevil, nebo byl definitivně vyřešen ve
prospěch světské moci: Byzantský císař zcela opanoval církev a spory mezi
náboženskými proudy (např. obrazoborectví) císaři využívali pro posílení své
pozice.
Na západě však byla moc císařů oslabena a tak papež získal relativní
samostatnost a podle dané situace se spojoval s jednotlivými panovníky, hledal u
nich ochranu, podporoval je za určité výhody a snažil se nad ně, pokud to
okolnosti dovolily, vyvyšovat.
V 7. st. se díky tomu objevuje myšlenka božského původu státní moci, kterou
formuloval Isidor ze Sevilly (560-636) a později Řehoř VII. (papežem
1073-1085 ). Podle této teorie je panovník chápán jako vyslanec boží na zemi. Je
to spojeno s Augustinovou teorií státu jako důsledku prvotního hříchu. Stát je
tedy božskou institucí a přečin proti státní moci je přečinem proti řádu
stanovenému bohem. S tím se spojovaly i různé obřady související s královskou
korunovací (pomazání apod.) nebo legendy týkající se královské moci: někteří
králové měli např. zázračnou moc uzdravovat. Posvěcení státní moci však bylo
zároveň spojeno s pokusem podřídit ji moci církevní. Teorie tu vycházela z
analogie vztahu duše a těla: stejně jako tělo je podřízeno duši, měla být i
světská moc ve státě podřízena vyšší moci duchovní, moci církve. Proto také byli
církevní hodnostáři s to posvětit odboj proti světské moci, pokud se tato moc
zdráhala přiznat moci duchovní to, na co si tato moc činila nárok. Panovník,
který neplnil své povinnosti, jako je zachovávání řádu, ochrana slabých a
trestání hříšných, mohl být svržen. K oslabení moci takových neposlušných
panovníků sloužily mj. klatby. Kromě toho církevní moc vyžadovala zachovávání
tzv. imunit: duchovní neměli podléhat světskému řádu, tj. neměli platit daně
světskému panovníkovi, v případě zločinu byli podřízeni vlastním církevním
soudům.
V roce 754 vytvořil francký král Pipin Krátký církevní stát mj. jako odměnu za
církevní pomoc při dynastickém převratu. Do téže doby spadá vznik Konstantinovy
donace.
Významnou etapou vztahu mezi církevní a světskou mocí byl i boj o investituru v
11. a 12. století (končí 1122), tj. o to, kdo má jmenovat církevní hodnostáře.
Uvnitř církve byly tyto spory doprovázeny růstem papežské moci, což se
periodicky projevovalo i bojem proti vnitřním zlořádům (např. kupování
církevních úřadů - simonii), zavedením celibátu, vytvořením nových pravidel pro
volbu papeže tak, aby tato volba byla svěřena pouze kolegiu kardinálů (1159).
Ačkoli se na těchto změnách podíleli i někteří světští panovníci, kteří v silné
a spořádané církvi viděli svou oporu, vedly tyto změny i k posílení snahy církve
strhnout na sebe i světskou moc.
Význam posílení měst
Města v Evropě přetrvávala od dob antiky, avšak byla značně oslabena. Situace se
začala měnit od 10.-11. století, kdy města začala sílit a byla i nově zakládána.
Z té doby známe tzv. komunální hnutí, tj. snahu měst bránit se proti příliš
náročným světským i duchovním vrchnostem. V komunálních hnutích se města
pokoušela - často úspěšně - vybojovat si vlastní samosprávu.
Částečně proti městům byla zaměřena teorie trojího lidu, která v západní
Evropě vznikala od 11. století. Podle této teorie existují ve společnosti tři
základní složky, tj. lid, rytíři a duchovní, které mají přesně určené funkce a
je hříchem pokoušet se toto rozdělení a určení měnit. I tato teorie se však ani
mezi svými tvůrci nedočkala jednohlasného souhlasu. Objevil se např. rozpor, kdo
má ve společnosti vůdčí roli. I když duchovní souhlasně tvrdili, že jsou to oni,
rozhořel se přímo uvnitř jejich stavu zápas o hodnotu mnišstva a tzv. světského
kněžstva (farářů apod.)
Teorie trojího lidu vyjadřovala zhruba strukturu středověkého obyvatelstva.
Později, s dalším rozvojem měst a diferenciací jejich obyvatel, se do popředí
dostaly teorie jiné, které uznávaly více skupin a snažily se určit jejich místo
a funkce ve středověké společnosti. Teorie trojího lidu byla obnovena ve 12. st.
v souvislosti s počátky vývoje francouzského národního státu2.
S rozvojem zemědělství i peněžního hospodářství rostlo také světské panství
církve, která se postupně stala jedním z největších feudálů. Tento vývoj chápalo
mnoho lidí jako zpronevěření se původním ideálům církevního života, tj. ideálu
dobrovolné chudoby a demokratičnosti prvních křesťanských obcí. Proti tomuto
ideálu se navíc stavěla skutečnost, že v průběhu vývoje došlo k rozdělení
věřících na kleriky a laiky, přičemž i náboženská práva laiků byla omezována -
ostatně také v souladu s teorií trojího lidu. (Např. existovaly církevní zákazy
vlastnictví bible laiky.)
Jako kritika těchto skutečností se čas od času objevovala kacířská hnutí.
Ve 12. století tato hnutí vycházela z měst. Nejvýznamnější mezi nimi byla hnutí
albigenských a valdenských.
Hnutí albigenských se objevilo v jižní Francii (název má podle městečka Albi),
která svou kulturou i hospodářstvím navazovala na skutečnost, že byla dlouho
součástí římské říše a tím se lišila od Francie severní. Navíc, právě zde se
projevil vliv katarského hnutí3, které albigenským předalo část svých
charakteristik.
Albigenští odmítali stát a světské instituce. Dělili lidi na dokonalé, kteří
měli podobnou úlohu jako kněží v křesťanství a kteří žili přísně asketickým
životem, a věřící. Věřící mohli vést celkem normální život. Ti, kdo s hnutím
pouze sympatizovali, byli označováni jako posluchači. Hnutí albigenských
posílilo autonomistické tendence v jižní Francii, proto se proti němu spojilo
jak francouzské království (sever Francie), tak církev. Byla vyhlášena svatá
válka a albigenští byli krutě potlačeni.
V souvislosti s bojem proti nim vznikl roku 1215 dominikánský řád jako řád
kazatelský. Dominikáni měli za úkol vyhledávat kacíře a snažit se je vrátit do
lůna církve. V souvislosti s touto svou činností byli školeni především v
argumentaci a jejich povinností bylo vzdělávat se. Také proto po určité době
ovládli část univerzit. S jejich vyhledávací činností byl však také spjat vznik
inkvizice.
Přibližně z téže doby (1223) pochází také františkánský řád. I on reagoval na
změny v tehdejší společnosti a byl určitým - byť nepřímým - způsobem spjat s
hnutím valdenských. Valdenští jsou pojmenováni podle svého vůdce Petra
Vald se (zemřel asi 1206). Vznik tohoto hnutí odpovídal vzrůstající kulturní
úrovni měst. Měšťané, zvláště velcí obchodníci a řemeslníci už museli mít
alespoň základní vzdělání, aby mohli spravovat své záležitosti. Právě tito lidé
se cítili nejvíce omezeni tím, že církev vyhrazovala způsob života, který byl
pokládán za nejsvatější, pouze klerikům. Valdenští se pokusili o překlad bible
do národního jazyka a dožadovali se povolení, aby mohli kázat. Obě tyto aktivity
byly prohlášeny za kacířské. Odsouzení valdenství však nevedlo k tomu, že přání,
která valdenští vyjadřovali, zmizela s nimi. Objevila se v aktivitě Františka z
Assisi (1181/2 -1226), kterému se podařilo založit řád, jenž měl kazatelskou
činností ve městech uspokojovat alespoň část požadavků jejich obyvatel na
přiblížení se zbožnému životu. Františkánský řád nebyl na rozdíl od dominikánů
řádem s přísnou disciplínou a někteří františkáni se pohybovali na hranici
kacířství. Protože i františkáni, jako kazatelé, se museli vzdělávat na
univerzitách, objevil se později určitý spor mezi univerzitami ovládanými
dominikány (např. Sorbonna) a františkány (např. anglické univerzity).
Tomáš Akvinský
Ve 12. a 13. století došlo tedy v Evropě ke všeobecnému kulturnímu rozvoji.
Začaly se objevovat zárodky národních států a panovnické dynastie posilovaly
svou moc. Ve městech byly zakládány univerzity.
Nová společnost, která v té době v Evropě vznikala, byla diferencovanější než
společnost raného středověku. Hospodářská aktivita a posílení peněžního
hospodářství vedly k vytváření nových vrstev lidí s novými postavením, kulturní
úrovní a zájmy. Takto diferencované společnosti už nevyhovovala teorie postavená
na zjednodušeném augustinianismu. Bylo potřeba teorie, která by zachytila
současný stav společnosti a odpověděla na otázky, které si tato společnost
kladla, ať se už tyto otázky týkaly vztahu člověka a boha, člověka a přírody
nebo mezilidských vztahů (např. celý komplex problémů související s peněžním
hospodářstvím). Ve starověké tradici existovala postava, která by na některé
tyto otázky mohla odpovědět, kdyby bylo ovšem její učení přeměněno tak, aby bylo
v souladu s křesťanstvím. Touto postavou byl Aristoteles. Dosavadní scholastika
se opírala především o jeho spisy logické. Prostřednictvím Arabů a díky
zlepšenému jazykovému vzdělání se však dostávala do styku s dalšími jeho
pracemi. Objevila se tedy snaha přizpůsobit Aristotelovu metafyziku (ale i
teorii společnosti) vládnoucímu náboženství. Po několika ne zcela úspěšných
pokusech zvládl tento úkol dominikán Tomáš Akvinský (1225/6-1274), který
byl později prohlášen za svatého.
Tomáš Akvinský po sobě zanechal mnoho děl, z nichž nejvýznamnější jsou Summa
teologická (Summa theologiae) a Summa proti pohanům (Summa contra
gentiles). Ve své filozofii vytvořil hierarchický model vesmíru, ve kterém
přibývá dobra ve směru vzhůru po linii: hmota-> rostliny a
živočichové--> nehmotné bytosti (andělé). To je linie stvořeného. Nad
tím spočívá bytí, které je od této linie zásadně odlišné, nestvořené a tvořící,
tj. bůh.
Hierarchie popsaná ve světě stvořeného má podle Tomáše Akvinského svou analogii
ve společnosti. Tam jde o hierarchii stavů, nad nimiž existuje ještě církevní
hierarchie.
Společnost je řízena právem. Zde Tomáš Akvinský také uznává několik rovin: 1.
Věčné právo, které je božské a je také známo jen bohu. 2. Přirozené právo se
odvozuje od božského, projevuje se jako rozumné uspořádání a je přístupné
lidskému rozumu. Teoreticky by spravedlivá společnost mohla být založena na
tomto typu práva4. 3. Protože je však člověk slabou a hříšnou
bytostí, nedokáže se přirozeným právem řídit, a proto potřebuje pozitivní
(psané) právo, které je už vybaveno sankcemi za své porušení. Pozitivní právo je
správné a spravedlivé jen tehdy, je-li v souladu s přirozeným, a tedy i božským
právem. Pokud tomu tak není, je třeba danou formu pozitivního práva odmítnout.
V teorii společnosti se Tomáš Akvinský držel Aristotelových názorů. Odmítl
starší teorii o prvotní rovnosti lidí, i když v této souvislosti musel
zrelativizovat i význam prvotního hříchu. Vycházel z přesvědčení, že člověk je
tvor společenský. Proto potřebuje ke své existenci stát. Jen životem ve
společnosti a ve státě se může člověk přiblížit bohu. Proto Tomáš Akvinský
připouští i nutnost uznávat i pohanský stát.
Potřeba vlády vyplývá pro Tomáše Akvinského z přirozené nerovnosti lidí. Na ní
je založena i oprávněnost feudální hierarchie. Vládnout mají vynikající
jednotlivci, kteří jsou vybavení smyslem pro spravedlnost. Poslouchat takovou
vládu je příkazem jak božského, tak přirozeného práva. Jiná situace nastane,
jestliže vládce porušuje příkazy božského práva. Potom Tomáš Akvinský připouští
možnost vzpoury a svrhnutí vládce. Upozorňuje však na to, že lidé, kteří se do
takového podniku pustí, musí uvážit, zda vzpoura nepřinese anarchii, která bude
ještě horší než špatná vláda.
Tomáš Akvinský připouští existenci soukromého vlastnictví a otroctví a odvozuje
je z přirozeného práva. To bylo v jeho době něco nového.
Tradiční středověké teorii společnosti byl Tomáš Akvinský poplatný tím, že
neuznával suverenitu národního státu. Byl přívržencem názoru, že všichni světští
panovníci jsou vazaly papeže a odvozoval jej od tradičního názoru o převaze
duchovní (a věčné) moci nad světskou (a dočasnou).
1
Součást tzv. pseudoisidorských dekretálií, tj. skupiny dokumentů, které se
hlásily do období 7. st. a před ně, avšak byly ve své většině vypracovány
později (v 8. století). Konstantinova donace zachycovala údajný akt, ve kterém
císař Konstantin předal papeži i světskou vládu nad západní částí římské říše.
Jako falsum byly pseudoisidorské dekretálie odhaleny za renesance Lorenzem Valou
(1405/7-1457).
2
Francouzské království tehdy totiž potřebovalo značné finanční prostředky jak
na posílení administrativy a vojska, tak na luxusnější životní styl, který se
tehdy zvláště při královských dvorech rozvíjel. Čerpal tyto prostředky od
bohatých měšťanů - obchodníků a bankéřů, kteří si však v této souvislosti činili
nárok na spolurozhodování o jejich využití. Tak se do vysokých královských úřadů
dostali někteří lidé měšťanského původu, což vyvolalo nespokojenost šlechty,
která tyto úřady chápala jako své "vlastnictví". Obnovení teorie trojího lidu
mělo tedy odkázat měšťany tam, kam patřili, mezi lid.
3
Kataři byli kacíři, jejichž vliv přicházel z východu Evropy. Sami navazovali
na manicheismus, což bylo náboženské hnutí známé ještě v římské říši (přišel s
ním do styku i Aurelius Augustinus). Manichejci se odvozovali od svého
zakladatele, Babyloňana Manese (215/6-276). Manes zdůrazňoval absolutní
protiklad mezi duchem a hmotou, světlem a tmou. Manichejci odmítali pokud možno
jakýkoli styk s hmotou, tj. také většinu světských ustanovení. V
nejradikálnějších formách odmítali dokonce i rodinu a plození dětí. Ačkoli byli
krutě potlačováni, přežívaly myšlenky, které z manicheismu čerpaly, v dalších
formách, především ve formě původně bulharského katarství a šířily se po celé
Evropě.
4
Analogicky Tomáš Akvinský chápe i zákony, které se objevují v přírodě. I pravidla, kterými se řídí příroda, jsou dána bohem a jsou přístupná lidskému rozumu. Člověk tak poznává boha z toho, co bůh stvořil. Důležité pro další vývoj je to, že se objevuje myšlenka zákonů daných přírodě bohem a člověkem poznatelných. Později, v 16.-18. století deisté přestanou uvažovat podrobně o vztahu mezi bohem a přírodou a soustředí se především na poznávání těchto zákonů. A Montesquieu podnikne analogický krok a bude ve společnosti hledat podobné zákony, jejichž objektivita by byla, stejně jako u zákonů přírodních, zakotvena v této božské zakladatelské činnosti.