Předchozí * Další

6. Počátky novověku - teorie společenské smlouvy
Už za renesance proběhla sekularizace (zesvětštění) pojetí světa i společnosti. Tehdy však bylo toto zesvětštění nedůsledné. S koncem renesance se však začalo objevovat nové chápání toho, co existovalo už dříve - v antice nebo středověku - avšak nyní to dostalo novou náplň. Už u sofistů jsme se např. mohli setkat s počátky teorie společenské smlouvy a přirozeného stavu. Tyto pojmy se objevovaly - v náboženské interpretaci i ve středověku; tehdy mohly mj. sloužit ke zdůvodnění vzpoury proti panovníkovi. Avšak teprve koncem renesance a počátkem novověku se tyto teorie rozvíjejí naplno.
Skutečnost, že se obě teorie čas od času vyskytovaly už dříve a sloužily ke zdůvodnění různých názorů na společnost, vede k určité opatrnosti při hodnocení jejich významu. Nebudeme tedy věřit názoru, který se někdy objevuje, že totiž tam, kde se setkáváme s teorií společenské smlouvy, máme vždy co činit s demokratickým nebo liberalistickým pojetím společnosti. Abychom mohli posoudit vztah společenské smlouvy k politickému názoru, musíme prozkoumat její obsah. Samotná forma - skutečnost, že se jedná o smluvní teorii - o politickém zaměření jejího autora ještě nevypovídá.
To si můžeme dokumentovat na teoriích, které budou v této kapitole probírány.
Thomas Hobbes
Hobbesova teorie patří k těm, které za liberalistické při nejlepší vůli označit nelze. Jejím účelem bylo zdůvodnit panovnický absolutismus.
Thomas Hobbes (1588-1679) nebyl pouze filozofem společnosti. Do jeho díla patří i práce ontologické (v této oblasti je považován za materialistu) a noetické. Avšak největší význam měla jeho společenská teorie, která se objevuje především v jeho díle Laviathan¹. Už jen to, že si pro název svého díla vybral Hobbes jméno biblické (starozákonní) obludy a že tato obluda mu symbolizuje stát, ukazuje, že jeho pojetí s liberalismem ztotožnit nelze.
Hobbes vychází z představy, že na počátku lidského společenského vývoje existoval stav, který označuje jako stav přírodní. V tomto stavu vládne právo silnějšího, "válka všech proti všem" a situace, v níž je "člověk člověku vlkem". Jinými slovy, vládne v něm absolutní svoboda a egoismus, lidé mohou jednat podle svého přání a zmocňovat se - mají-li k tomu sílu - všeho, čeho se jim zachce. Tento stav však není uspokojivý ani pro nejsilnější jedince, protože i ti jsou ohrožováni perspektivou stáří a nemoci nebo nebezpečím, že se proti nim spojí jejich slabší protivníci.
Navíc se v přirozeném stavu uplatňují přirozené zákony, a to jsou zákony rozumu. Z nich vyplývá už zde 1. touha po míru a 2. právo na obranu, je-li člověk napaden. Tyto zákony už zde také lidem umožňují, aby se v zájmu míru dohodli s ostatními na režimu, který je nebude příliš ohrožovat. Už zde tedy může vzniknout společenská smlouva, v níž se každý vzdá části svých přirozených práv a ponechává si jen tolik svobody, kolik jí je ochoten poskytnout druhým ve vztahu k sobě. V rámci této společenské smlouvy platí příkaz Evangelia "co nechceš, aby ti nečinili jiní, nečiň ani ty jim."
V rámci přirozeného stavu lze však takovou smlouvu udržet jen s obtížemi. Protože neexistují žádné záruky ani sankce, může být smlouva porušena pro sebemenší podezření a lidé pak opět začnou jednat podle pravidla, že nejlepší obranou je útok.
Aby tomu bylo zabráněno, je nutné vybudovat veřejnou moc, které jsou poskytnuta dostatečná práva a dostatečná moc a síla k tomu, aby mohla plnění společenské smlouvy vynutit a aby dokázala lidi chránit před vnitřním i vnějším nepřítelem. Takovou mocí je stát - Hobbesův Leviathan. U Hobbese jde zcela jednoznačně o absolutní stát řízený absolutním panovníkem. Tomuto státu lidé předávají všechny své moci a kompetence.
Absolutnost Hobbesova státu se projevuje:
1. Nezvratností smlouvy. Poddaní nemohou ani změnit zřízení, ani svrhnout panovníka, pokud k tomu panovník sám nesvolí. Panovník může být odstraněn jen mocí, tj. je-li stát dobyt. Ale i v tomto případě je pouze jeden panovník nahrazen jiným a sám absolutní stát a režim v něm zůstávají nezměněny.
2. Poddaní nemohou dokonce mluvit ani o nespravedlnosti panovníka vůči sobě: protože mu dobrovolně předali moc, koná se cokoli, co uzná panovník za vhodné, s jejich souhlasem. (Dali tedy souhlas i k jednání, které se jeví jako nespravedlivé, a protože je konáno s jejich souhlasem, nespravedlivé vlastně není.)
3. Panovník má absolutní práva: vládne nad životem a smrtí svých poddaných; může si zvolit jakékoli prostředky k vládě; plně ovládá soudnictví; sám vytváří pravidla vlastnictví, tj. může také komukoli a kdykoli jeho majetek odebrat; v jeho kompetenci je vést válku a uzavírat mír; v jeho kompetenci je výběr jeho pomocníků; může libovolně lidi trestat a odměňovat; může dokonce určovat, co si jeho poddaní smějí a nesmějí myslet a v co mají věřit. (Zde se ovšem Hobbes přimlouvá za alespoň omezenou náboženskou toleranci.)
4. Panovníkova moc je nedělitelná. Hobbes v tomto ohledu zdůrazňuje především dohled nad vojskem, soudy, vědou a ražbou peněz.
Hobbesovo zdůraznění absolutní moci panovníka do značné míry vyplývalo z historické situace jeho doby. Hobbes žil v době anglické revoluce, která nejenom - k hrůze většiny Evropy - nechala popravit krále (Karla I. 1649), ale která se také vedla značně krutými prostředky. Anarchie přirozeného stavu, kterou Hobbes líčí na počátku svého díla, je zřejmě anarchií revoluční a pro její potlačení neváhal Hobbes použít jakýchkoli prostředků. Jeho absolutní stát byl zaměřen jak proti bouřícím se masám, tak proti feudální anarchii, což byly skutečnosti, se kterými se mohl setkat jak v samotné Anglii (radikální skupiny chudiny v revoluci), tak např. ve Francii, kde se periodicky objevovaly pokusy velké šlechty o získání převahy nad panovníkem.
Hobbesův absolutní stát, jehož cílem bylo zajištění stability ve společnosti, měl tedy sloužit zejména zájmům měšťanstva, které potřebovalo klid ke své hospodářské činnosti.
Radikálnost prostředků, které Hobbes navrhoval, však byla příliš velká i pro přívržence restaurované anglické monarchie: svým důrazem na moc totiž Hobbes popíral myšlenku legitimity, o niž se tato monarchie opírala.
John Locke
Teorie Johna Locka (1632-1704) je daleko umírněnější a založená na jiném pojetí člověka i státní moci. Obvykle se klade do protikladu k Hobbesově. Nebyla však psána jako polemika. Locke tvrdí, že Hobbesovu teorii neznal.
Obě učení vyrůstají z rozdílné zkušenosti svých autorů. Zatímco Hobbes prožíval anglickou revoluci koncem první poloviny 17. století, Lockovým zážitkem je ßlavná revoluce" z roku 1688. - Vláda Stuartovců byla obnovena po Cromwellově smrti a po tom, co se jeho syn vzdal vlády. Avšak Stuartovci, kteří v době svého vyhnanství žili ve Francii, začali na vráceném trůně projevovat sympatie ke katolicismu. Návrat k tomuto náboženství by však pro zemi znamenal příliš velký otřes, a proto byl roku 1688 Jakub II. přinucen vzdát se trůnu. Ten byl přiřčen Vilémovi Oranžskému, který byl v té době místodržitelem Holandska² a k postupu na anglický trůn jej opravňovala skutečnost, že byl manželem dcery Jakuba II., Marie. V souvislosti s tím došlo k podstatnému omezení moci anglického panovníka parlamentem.
Locke, který byl za vlády Stuartovců donucen z politických důvodů emigrovat, se s Vilémem Oranžským vrátil do Anglie a stal se ideologem ßlavné revoluce". Jeho učení je obsaženo zejména ve spisech Dopisy o toleranci a Dvě pojednání o vládě.
Také Locke vychází z myšlenky přirozeného stavu, který je stavem nejistoty. Lidé se v něm sice řídí přirozenými zákony, což jsou zákony rozumu, ale protože jejich povaha není ovládána jen rozumem a je natolik slabá, že může podlehnout i nerozumným impulsům, nejsou s to přirozeně rozumný řád zachovávat. Proto je i zde nutná společenská smlouva, která zachování rozumného pořádku zajistí.
Zatímco u Hobbese smlouvou vzniká absolutní stát, u Locka je to občanská společnost a stát, jehož moc je omezená, který nesmí zasahovat do občanské společnosti (společnosti ekonomicky aktivních, tj. pracujících a vlastnících lidí), má ji však chránit. Stát nesmí zasahovat do lidských práv, která se u Locka objevují pod pojmem "vlastnictví". Tento pojem zde má však daleko širší význam, než který mu obvykle přisuzujeme dnes:
1. Lockovo "vlastnictví" znamená podobně jako u nás "majetek", tj. to, co mohlo vzniknout už v přirozeném stavu na základě práce.
2.Kromě toho je u Locka "vlastnictvím" to, co považujeme za nezcizitelná práva člověka - tedy také svoboda.
Stát jako instituce má obojí hájit a tím hájí i občanskou společnost. Stát tedy má určité úkoly a ty musí plnit. Locke připouští, že lidé mohou nefunkční stát svrhnout a nahradit jiným. Protože však takový proces přináší velmi mnoho otřesů, nepovažuje jej Locke za žádoucí a příliš pravděpodobný.
Aby se možnost svrhnutí státu omezila na co nejmenší míru, je nutné zajistit jeho funkčnost. K tomu slouží mj. i kontrola státní moci, tj. jejích složek. Locke uznává moci dvě: zákonodárnou (parlament) a výkonnou (vláda, král). Třetí moc - soudní - přidal k tomuto výčtu až Montesquieu. Místo ní uznává Locke moc federativní, tj. moc vypovídat válku a uzavírat mír. Tuto moc přenechává panovníkovi, protože tyto akty si vyžadují rychlé rozhodnutí a toho není parlament schopen.
Především moc zákonodárná a výkonná se vzájemně kontrolují a nedovolují, aby jedna získala převahu nad jinou. Tím je ve státě zajištěna relativní rovnováha, jež je předpokladem jeho dobrého fungování.
John Locke bývá považován za zakladatele moderního liberalismu. Tomu v jeho učení odpovídá to, že trvá na omezení státní moci, která nesmí zasahovat do hospodářských otázek ani do lidských práv. Tím jí je však odebrána také možnost postavit se na obranu sociálně slabých proti sociálně silným a trvalo více než sto let než v Anglii a Evropě zvítězila myšlenka zákonného zajištění práv pracujících nemajetných lidí.
Locke je významný také tím, že se v jeho knihách můžeme setkat s počátky pracovní teorie hodnoty. Je charakteristické, že v jeho době si lidé - a především v Anglii - začali více uvědomovat význam práce a hospodářských otázek vůbec.³
Baruch Spinoza
Teorie společenské smlouvy byla rozšířená jak v Anglii, tak na kontinentě, kde byl jejím zastáncem i Baruch Spinoza (1632-1677). Politický obsah jeho učení bychom mohli hledat někde mezi Hobbesem a Lockem, což ostatně odpovídá i Spinozově historické pozici: Žil v Evropě v době rozvoje panovnického absolutismu, zároveň však v Holandsku, které bylo považováno za nejsvobodomyslnější stát tehdejší Evropy.
Spinozovo líčení přirozeného stavu není tak odpuzující jako Hobbesovo. Při líčení společenského zřízení klade důraz na svobodu svědomí a slova. Činí to však z pragmatických důvodů: svoboda slova je jakýmsi pojistným ventilem - možnost mluvit mnohým kritikům nahrazuje nepřátelskou akci. Je tedy méně nebezpečná než nespokojenost nuceně skrývaná, která se může projevit náhlým výbuchem. V momentu, kdy by lidé začali svou slovní kritiku převádět do praxe, začalo by být jejich jednání podle Spinozy trestné.
Spinozovy názory na společnost najdeme v díle Traktát filozoficko-teologický (Tractatus theologico-politicus). Jeho obsahem není jen náčrt Spinozových názorů na společnost a stát, ale také názory náboženské, které však mají u Spinozy důsledky i pro pojetí společnosti.
Spinoza je zakladatelem historické kritiky Bible. (Před ním existovala pouze filologická kritika.) Začal Bibli chápat jako lidský výtvor, nikoli jako výtvor boží. jestliže Bibli sepsali lidé, sepsali ji jako lidé žijící v nějaké společnosti v určitém historickém čase. Toto jejich historické zakotvení ovlivnilo jejich názory, to co mohli a nemohli vědět. Proto to, co je v Bibli napsáno, je historicky omezené a je třeba to takto chápat. Z toho ovšem plyne, že svědectví Bible nesmí mít převahu nad rozumem. Tak Spinoza obhajuje v rámci náboženství svobodu svědomí. Zároveň mu tyto názory umožňují, aby se obrátil proti náboženským sporům. Pokud se tyto spory opírají o Bibli, zejména o její doslovné znění, jsou neoprávněné a zbytečné.
Do určité míry souvisí tato Spinozova kritika současného stavu společnosti, v němž hrály náboženské spory velkou roli, i se skutečností, že Spinoza sám se snažil zformulovat a nastolit nové - filozofické - "náboženství", jehož základy jsou obsaženy především v jeho díle Etika po geometricku vyložená (Ethica, ordine geometrico demonstrata). Toto "náboženství" vychází ze ztotožnění boha a přírody a zdůrazňuje rozumové základy mravního chování.
V tomto smyslu je Spinoza blízký dalším myšlenkovým proudům, které byly pro tehdejší Evropu charakteristické, a to zdůrazňování náboženské tolerance, někdy i za pomoci myšlenky tzv. přirozeného náboženství. Vychází z předpokladu, že základní náboženské představy jsou člověku vrozeny. Tyto představy jsou poměrně abstraktní. (Např.: představa boha jako nejvyšší bytosti, na níž nějakým způsobem závisí svět.) Teprve k těmto myšlenkám se připojily další, již konkrétnější a historicky podmíněné představy, které daly základ historickým náboženstvím. Z tohoto hlediska jsou historická náboženství v podstatě stejně hodnotná, a proto nemá smysl vyvolávat kvůli nim spory a války. Myšlenka přirozeného náboženství je jednou z myšlenek, na kterou navázalo osvícenství, jehož počátky ostatně klademe už do druhé poloviny 17. století.

1

Vedle toho napsal v oblasti teorie společnosti díla O občanu, O člověku, O svobodě a nutnosti.
2

Jde o holandský titul, který nemá nic společného s představou, že by Holandsko nebylo v té době suverénním státem.
3

Připomeňme alespoň Jamese Harringtona (1611 - 1677), který ve své práci Republica Oceana uvažuje o vzájemné závislosti mezi rozdělením pozemkového majetku a typu státní moci. Harrington tak zdůvodňoval anglickou revoluci a uspořádání za Crommwellovy republiky: Protože šlechta v Anglii připustila, aby půda přecházela stále více z jejích rukou do rukou lidu (tj. měšťanstva), musela do rukou lidu přejít také politická moc.

2.0 7. Osvícenské pojetí společnosti
Osvícenství je široký myšlenkový směr, který se v Evropě objevuje ve druhé polovině 17. století. Zasahuje nejprve Anglii, rozšíří se na kontinent, kde se nejvýrazněji projeví ve Francii a odtud expanduje na všechny strany, takže nakonec zasáhne, i když oslabeně, i Rusko, kde se Kateřina Veliká alespoň pokusí o osvícenský absolutismus.
Počátky osvícenství
jsou spojeny s kritikou absolutní monarchie. Jedním z jejich významných impulsů bylo zrušení Ediktu nantského Ludvíkem XIV. v roce 1685, které vedlo k mohutné vlně emigrace z Francie jak do Německa, tak do Anglie. V této souvislosti se rozvinula debata o toleranci navazující na už existující myšlenky o přirozeném náboženství a na polemiky týkající se práva panovníků zasahovat do náboženského života svých poddaných. V tomto smyslu bylo osvícenství připravováno Lockem.
Nenavazovalo ostatně pouze na jeho teorii společnosti, ale také na jeho chápání poznání. Osvícenství je totiž podstatně spojeno s rozvojem moderní vědy, a to jak s jejími konkrétními výsledky (Newtonova teorie), tak s jejími noetickými předpoklady. Osvícenství odmítlo velké spekulativní systémy a snažilo se najít to, co je ověřitelné. Není proto divu, že je zaujal spíše empirismus než racionalismus, i když v širokém smyslu, tj. ve svém odmítnutí mimorozumových (a mimozkušenostních) zdrojů poznání je racionalistickým hnutím par excellence.
Proto je také v oblasti náboženské spojeno s deismem, tj. s vírou, že bůh svět pouze stvořil a dal mu zákony, ale už do jeho fungování dále nezasahuje. Někteří radikální osvícenci se dostali až k ateismu. Avšak už deismus stačil k tomu, aby se prosadila představa moderní vědy jako zkoumání řádu přírody a pokusu o formulaci zákonů, jimiž se fungování přírody - a společnosti! - řídí.
Osvícenství bylo spojeno s vírou, že právě vědecké poznání umožní podstatné zlepšení života všech lidí, a to jak po stránce materiální, tak pokud jde o lidské soužití. Navazovalo přitom na určité úspěchy v zemědělství a medicíně, které skutečně vedly k tomu, že byly podstatně omezeny hladomory a byla zavedena základní hygienická pravidla, která měla zabránit alespoň nejhorším epidemiím. Vzdělání mělo přispět i ke zlepšení mezilidských vztahů tím, že by vedlo ke zvýšené míře tolerance. Proto osvícenci kladli na vzdělání poměrně velký důraz a pokoušeli se o popularizaci svých myšlenek. Světlo rozumu, jas poznání - obsažené jak v českém tak třeba ve francouzském nebo německém názvu (les lumi res, die Aufklärung) - byly chápány jako cíl i prostředek osvícenského snažení. Byly ovšem alespoň částečně omezeny především na zámožnou společnost šlechtickou a měšťanskou, která se jejich pěstování věnovala jak v lokálních akademiích, tak v některých salónech. Tato společnost si uvědomovala, že se podstatně liší od rolnických a řemeslnických vrstev, nemluvě už o chudině, které měly být spíše předmětem jejich péče a manipulace.
Osvícenství a francouzská revoluce
Osvícenské myšlenky, které jsou spojeny s pozvolným rozkladem starého politického i hospodářského řádu, se pokusí nalézt svou realizaci ve francouzské revoluci. Mnozí revolucionáři budou o osvícencích mluvit jako o svých duchovních předchůdcích a bude dokonce možné ukázat, jak spolu souvisí větší či menší radikálnost proudů ve francouzské revoluci a osvícenské názory, o něž se tyto proudy opírají.
Vznik francouzské revoluce však nelze - jak to někdy dělají někteří historici - spojovat pouze s osvícenstvím. Ostatně zdaleka ne všichni osvícenci byli zaměřeni revolučně. Většina z nich sice kritizovala starý režim, ale jejich ideálem byla jeho poklidná reforma. Pouze Rousseau předvídal příchod revoluce. Z významných osvícenců zažil revoluci jen Condorcet; s francouzskou revolucí je však spojena i jeho smrt.
Voltaire
Prvním z velkých francouzských osvícenců byl Francois-Marie Arouet známý pod jménem Voltaire (1697-1778). Voltaire byl velmi všestranným a plodným člověkem. Byl poměrně úspěšným dramatickým autorem, popularizátorem anglické vědy a filozofie, královským historiografem a velkým polemikem.
Voltaire se zasloužil o popularizaci Newtonovy teorie ve Francii, stejně jako o seznámení se s Lockovými názory na poznání. V dějinách filozofie společnosti je však znám především pro své polemiky s klerikalismem a pro nové chápání dějin a vědy o nich, jehož byl autorem.
I. Voltaire nebyl ateistou. Stejně jako většina osvícenců patřil k deistům. Předmětem jeho kritiky tedy nebyla víra v boha jako taková, nýbrž klerikalismus, tj. snaha církve a kněží o získání politické moci.
Klerikalismus byl v té době ve Francii normální skutečností. Projevoval se především v souvislosti s jezuitským řádem a jansenisty.¹ Voltaire hájil oběti netolerantnosti a justičních omylů. Polemizoval proti několika rozsudkům, podle nichž byli na smrt odsouzeni lidé za nepatrné přečiny proti úctě k náboženským symbolům nebo na základě nepodložených obvinění.
Stavěl proti snaze církve o ovládnutí veškerého života obraz Krista jako ideálu mravního chování. Odsuzoval ovšem nejen církev, ale i panovníky zasahující do věroučných záležitostí (odtud jeho kritika císaře Konstantina).
Náboženství mělo tedy být pro Voltaira především zárukou mravního chování. Připouštěl-li možnost nevíry pro vzdělané vrstvy, pro lid považoval náboženství za nutné nejen proto, že pro lid je máboženská morálka morálkou nejpochopitelnější, nýbrž i proto, že tato morálka hrozící věčnými tresty mj. za vzpouru proti vrchnosti je žádoucím sociálním regulativem a přispívá k odvrácení možné revoluce.
II. Voltaire byl jmenován historiografem Ludvíka XV., ale pro své svobodomyslné názory brzy upadl v nemilost. Své role historiografa se zhostil několika značně rozsáhlými díly, z nichž nejdůležitější jsou Století Ludvíka XIV. ( Le Si cle de Louis XIV) a Rozprava o mravech a duchu národů (Essai sur les moeurs et l'esprit des nations). Jejich význam není ve faktografii, která je dnes už značně zastaralá, nýbrž ve Voltairově koncepci, jež byla ve své době něčím novým.
Na rozdíl od svých předchůdců, kteří chápali dějiny především jako dějiny politické, často určené k poučení politiků, tedy zejména jako dějiny panovníků a válek², chápal Voltaire dějiny především jako dějiny lidu, tj. dějiny jeho života, jenž byl pro něj vyjádřen především v jeho kultuře a civilizaci. Toto pojetí znamenalo značné rozšíření předmětu historiografie jednak na oblast zejména duchovní kultury a institucí a dále i rozšíření zeměpisné: Voltaire věnoval svůj zájem i dějinám mimoevropských zemí. (Tento jeho zájem byl v souladu se zájmem tehdejší doby o exotické země a především vyspělé kultury Východu.)
Rozvoj kultury byl podle Voltaira také kritériem posuzování úrovně daného národa. Voltaire dosud neuznává dějiny jako vývojový proces směřující k pokroku. Vidí je spíše jako neustálé vlnění, kdy po vzedmutí se kulturních kvalit a rozumu (řecká antika, počátky římského císařství, renesance za Medicejských, Francie Ludvíka XIV.), může nastat odliv (např. feudalismus).
Voltaire vycházel z myšlenky, že lidská přirozenost je vždy stejná, modifikaci přináší pouze kultura. Pro historický vývoj a konkrétní utváření osudů dané země je podle Voltaira důležité přírodní prostředí, náboženství a hospodářství. Velká osobnost se mu na pozadí těchto faktorů jeví jako druhořadá. Může však ovlivnit dějiny krátkodobě, a to spíš svým charakterem než rozumem. Přesto Voltairovo pojetí dějin na některých místech poněkud trpí psychologismem.
Voltaire byl jednou z největších postav francouzského i světového osvícenství. Jeho vliv ve Francii byl obrovský. Pro vývoj filozofie měly význam především jeho práce polemické a popularizační (např. Filozofický slovník) i jeho obecné názory v pracích historických.
Montesquieu
Charles-Louis de Secondat,.....de Montesquieu (1689-1755) byl současníkem Voltairovým. Blížil se k němu i svým obdivem pro Anglii (tentokrát ovšem spíš k jejímu politickému uspořádání) i smyslem pro umírněné reformy stávajícího režimu. Existující poměry v Evropě a především ve Francii kritizoval v románu v dopisech - Perské listy (Les lettres persanes). Věnoval se se i problémům dějin. Výsledkem jeho studia byly mimo jiné Úvahy o příčinách velikosti a úpadku Římanů (Considérations sur les causes de la grandeur des Romains et leur décadence). Pro dějiny filozofie společnosti však má význam především jeho hlavní dílo, O duchu zákonů (De l'Esprit des lois)³.
V tomto díle Montesquieu aplikoval jako první "přírodovědecké" pojetí objektivního zákona na společnost.
V souvislosti s rozvojem přírodní vědy a deismu se vytvořilo nové pojetí přírodního zákona. Zákon v tomto smyslu je chápán jako nutná, podstatná, a stálá (opakovatelná) souvislost mezi dvěma nebo více jevy. Jeho aplikace na společnost u Montesquieua znamená, že osudy státu není třeba odvozovat z boží vůle nebo z činnosti velkých osobností. Je nutné se soustředit na všeobecné příčiny. Tou je podle Montesquieua především povaha člověka, v níž se prý stýkají vášně s touhou po moci.
Sama přirozená povaha člověka, tj. to, co má člověk od přírody, rozum a city, by mohla být základem dobré lidské společnosti. Avšak rozum člověka je slabý, nedokáže vášním a touze po moci odolat, a proto je k vytvoření společnosti potřeba zformulovat pozitivní právo, které lidské jednání koriguje a sankcionuje prohřešky proti daným pravidlům.
Přirozenost člověka je nutno odlišit od přírodních podmínek. Přírodními podmínkami v Montesquieuově pojetí jsou vnější faktory, zejména zeměpisné prostředí a klima. Mezi nimi a lidskou povahou - přirozeností - se odehrává ono působení, které má podle jeho názoru platnost objektivního zákona. Montesquieu poněkud mechanisticky vysvětluje, jak klima působí na lidskou povahu: hrají v tom velkou roli cévy, které se vlivem tepla roztahují a vlivem chladu stahují. Tak se stává, že lidé na jihu jsou velice senzitivní, citliví na sebemenší podnět, ale také snadno unavitelní a líní. Proto se na jihu často vyskytuje otrokářství. Naopak lidé na severu jsou velice odolní, avšak nezvladatelní.
Tuto, podle Montesquieua zákonitou, závislost musí mít na zřeteli zákonodárství, které má vyrovnávat negativní vlivy prostředí.
Montesquieu více než Voltaire zdůrazňuje přirozenou rovnost lidí, ani on však není rovnostářem. Uvědomuje si už význam (svobodné) práce pro vznik národního bohatství. Odtud plyne jeho chápání ideálního stavu, dobře zkonstruované ústavy, které by bylo možno charakterizovat jako umírněně demokratické. Montesquieu dával před despotismem přednost konstituční monarchii, v níž je panovník omezen zákony. Byl obdivovatelem anglického systému, Lockovo pojetí státu však vylepšil tím, že ke dvěma mocem, které mají být podle Locka nezávislé a vzájemně se kontrolovat, - tj. k moci výkonné a zákonodárné - přidal ještě moc soudní.
Montesquieu psal svá díla jako šlechtic. Jeho snahy o omezení královské moci je tedy nutno chápat pod tímto zorným úhlem. Jako šlechtic se také obával třetího stavu, lidu. Některé (umírněnější) revoluční frakce, které si jeho názory přisvojily, je tedy interpretovaly radikálněji, než jak jim Montesquieu zřejmě původně rozuměl sám.
Tomu odpovídá i skutečnost, že Montesquieu naznačuje myšlenku přirozeného vývoje společnosti od barbarského stavu a klade velký důraz na tradici vzniku a vývoje francouzské monarchie. Věnuje poměrně dost místa vztahům mezi šlechtou a králem za feudalismu. Za to si ostatně vysloužil kritiku některých radikálněji naladěných osvícenců, zejména Helvétia.
Francouzští materialisté
Tímto názvem bývá někdy označována skupina francouzských filozofů, které spojuje radikálnější postoj k náboženství a snaha vysvětlit svět pouze z materiálních příčin. Patří k nim Claude-Adrien Helvétius (1715-1771), Denis Diderot (l713-1784), Julien Offray de La Mettrie (1709-1751) a Paul-Henri Dietrich, baron d'Holbach (1723-1789). Jejich předchůdcem byl Jean Meslier (1664-1729), jehož Závěť patří k nejbojovnějším ateistickým spisům vůbec. Jeho vysvětlení světa však spočívalo na spekulativním atomismu, kdežto vysvětlení světa u francouzských materialistů v užším slova smyslu vycházelo z myšlenky oživené hmoty a odpovídalo rozvoji tehdejších především biologických znalostí. Není náhodou, že dva z nich - Helvétius a La Mettrie - byli lékaři.
Francouzští materialisté chápali člověka jako bytost čistě přirozenou, avšak ani oni neměli jasno, co si pod tímto pojmem představovat. Proto např. Diderot, jehož pojetí člověka bylo zřejmě nejmodernější, kritizoval Helvétia, který se domníval, že člověk se řídí jen principem slasti. Diderot zdůrazňoval, že člověk je schopen i altruismu, který principem slasti vysvětlit nelze. Domníval se, že schopnost myslet, jíž se člověk odlišuje od zvířat, byla vykoupena tím, že ztratil dokonalost smyslů a instinktů, kterou se naopak vyznačují zvířata. Diderot si jako jeden z prvních uvědomil, že člověk není závislý jen na přírodě, respektive na své vlastní povaze, ale že je ovlivňován také svými vlastními výtvory, které vznikly jeho prací. Tím vytvořil předpoklady pro překonání tzv. paradoxu vychovatele.⁴
Francouzští materialisté jako celek kladli velký důraz na roli citů a vášní v lidském chování. Proto je je možno označit částečně jako hedonisty a proto lze v jejich chápání etiky a společnosti nalézt určitý utilitarismus. Lidé podle jejich názorů chtějí být především sťastni a své jednání podřizují tomuto přání. Přání být šťasten patří podle těchto filozofů k přirozené povaze člověka a zločin, který při své snaze dosáhnout štěstí někdo spáchá, by bylo možno posuzovat podobně jako povodeň nebo jinou přírodní katastrofu, která vyplývá z přírodních zákonů.
Lidskou přirozeností však nejsou pouze vášně, ale také rozum. A zde francouzští materialisté přece jen nacházejí jistý korektiv lidského jednání. Aby lidé mohli být opravdu šťastni, měli by jednat rozumně, tj. měli by posuzovat své činy z hlediska prospěchu, nebo újmy, které přinesou celku. To by ovšem byl ideální stav, který předpokládá dokonalou společnost. Svou současnou společnost však francouzští materialisté za dokonalou nepokládali. Tvrdili naopak, že tato společnost je tak špatná, že použití rozumu ve výše uvedeném smyslu brání. Proto musí být změněna, musí být uvedena do souladu s přírodou a to je možné pouze tak, že se změní svobodnou prací lidí, kteří budou mít právo na plody své práce. V této souvislosti, tj. v souvislosti s požadavkem práva na plody práce, zdůrazňovali tito francouzští osvícenci potřebu nové výchovy, výchovy k rozumu. Tu stavěli do protikladu k náboženství, které někteří z nich (zvláště Holbach) velice ostře kritizovali.
Zde je na místě poznámka o osvícenském pojetí přírody a přirozenosti. Viděli jsme už, že pro osvícence byla jakýmsi ideálem společnost, která podle jejich názoru odpovídala přírodě, tj. přirozenosti člověka. Byla to rozumná společnost lidí, kteří si byli rovni před zákonem, tj. těch, kteří nepožívali žádná nesmyslná (feudální) privilegia a mohli prokázat své schopnosti.
Z dnešního hlediska bychom dost těžko tento předobraz společnosti hledali v přírodě. Osvícencům se to mohlo povést jen proto, že nevědomky zaměnili objektivní obraz přírody obrazem sociomorfním⁵. Vnesli do přírody svůj ideál společnosti, a pak takto chápanou přírodu ukazovali jako vzor, kterým se mělo řídit vybudování správné společnosti.
Encyklopedie
S Diderotovým jménem je spjat jeden z velkých výkonů francouzského osvícenství, a to Encyklopedie aneb racionální slovník věd, umění a řemesel (1751-1772). Ačkoli se na ní podílela řada francouzských osvícenců různých proudů, Diderot byl nejen autorem jejího projektu, ale také jejím redaktorem po celou dobu jejího vydávání. Encyklopedie se pokusila vyložit veškeré tehdy používané pojmy. Její hesla obsahují osvícenské myšlenky, takže Encyklopedie se stala hlavním pramenem pro formující se buržoazní ideologii, a to nejen ve Francii, nýbrž po celé Evropě.
Jean-Jacques Rousseau
Historickofilozofické zařazení Jeana-Jacquese Rousseaua (1712-1778) je poněkud obtížné. Rousseau bezesporu žil ve stejné době jako osvícenci, znal se s nimi a podílel se na jejich práci. Např. hesla o hudbě v Encyklopedii jsou z valné části jeho dílem. Na druhé straně se Rousseau s osvícenci často dostával do sporu. Bylo tomu tak nejenom pro jeho podcenění kultury a vzdělání, (které negativně hodnotil Voltaire), ale i pro jeho postoje k náboženství (spor s Holbachem). Proto, a pro určitý svůj sentimentalismus, který se projevil zejména v románu Nová Héloisa, bývá Rousseau kladen mezi preromantiky.
Rousseauovo pojetí kultury se projevilo v jeho Rozpravě o vědách a umění (Discours sur les sciences et les arts), kdy na otázku, zda jejich rozvoj přispěl k očistě mravů, odpověděl jednoznačně negativně. Cenil si výše vojáckých ctností např. Sparťanů nebo republikánských Římanů, než současné společnosti, která má sice vědy a umění na vysoké úrovni, ale zároveň je zkorumpovaná a pokrytecká.
V tomto smyslu navazovala na tuto rozpravu i Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi (Discours sur l'origine de l'inégalité parmi les hommes). Rousseau zde líčí hypotetický vývoj člověka od bytosti téměř zvířecké přes postupný rozvoj lidského soužití nejprve v rodině, později v osadách, spojený s rozvojem řeči a schopnosti pracovat a obstarávat si věci sloužící k pohodlí. Podle Rousseaua právě v tomto momentu vývoje - na úrovni divocha - byl člověk šťastný a téměř ideálně dobrý. Vývoj však postupoval dál a zlom v něm způsobily dva vynálezy: výroba železa a zemědělství. Tyto vynálezy umožnily člověku, aby vydělával více než spotřeboval a tak vznikla majetková nerovnost. Společenská smlouva v Rousseauově pojetí vznikla zprvu proto, aby tuto majetkovou nerovnost chránila. Byla tedy smlouvou bohatých proti chudým. Tato společenská smlouva založila současnou společnost, kterou Rousseau hodnotí krajně negativně. Jak v Původu nerovnosti, tak v pedagogickém románu Emil předpovídá, že zanikne v revoluci, která převrátí všechny společenské hodnoty a skončí novou - druhou - společenskou smlouvou, jež už bude spravedlivá a v níž bude pozitivní právo kompenzovat dokonce i přirozenou nerovnost mezi lidmi.
Zásady této smlouvy vylíčil Rousseau v díle nazvaném O smlouvě společenské (Du Contrat social ou Principes du droit politique). Zde Rousseau líčí společnost, jejímž vzorem bylo pravděpodobně Švýcarsko. Předpokládá stát založený na přímé demokracii. Jeho občané by byli v převážné většině malými vlastníky. Jejich majetkem by bylo pouze to, co získají vlastní prací.
Rousseauovy výrazně kritické názory na společnost, ústící do předvídání revoluce, jeho demokratismus i soustředění se na malé vlastníky byly pravděpodobně důvody, proč se jeho myšlenkami v době francouzské revoluce inspiroval Robespierre.
Antoine Condorcet
Condorcet (1743-1794) byl jediným osvícencem, který se dožil revoluce. Působil dokonce ve francouzském zákonodárném shromáždění a účastnil se příprav reformy francouzského školství. Jako girondista byl za revoluce zatčen a ve vězení se otrávil.
Pojetí pokroku: Ve vypjatých revolučních letech vzniklo Condorcetovo dílo Nástin pokroků lidského ducha ( Esquisse d'un tableau historique de l'esprit humain), které znamenalo vyvrcholení zápasu o myšlenku pokroku.
Chápání vývoje lidstva jako vývoje k lepší budoucnosti nebylo nikdy zcela samozřejmé. Antika viděla lidský vývoj buď jako sestupnou tendenci (Hesiodos) nebo později v rámci cyklického vývoje (teorie střídání ústav apod). V křesťanství teprve Augustinus zformuloval myšlenku více méně lineárního duchovního a náboženského vývoje v rámci boje boží a pozemské obce. Ve středověku spolu bojovala tato koncepce s koncepcí spirálovou (Jáchym z Fiore???), která spojovala do určité míry cykly se vzestupem. Počátky moderní myšlenky pokroku se však spíše objevily ve sporu mezi ßtarými" a "moderními", který vznikl v renesanci. "Staří" se drželi spíše sestupných koncepcí a za nepřekonatelný vzor pokládali antiku. "Moderní" se starými sdíleli odpor ke středověku, přesto se domnívali, že nová doba přináší alespoň dílčí úspěchy, kterými může antiku dostihnout a snad i předčít. Mohli se inspirovat úspěchy jak na poli renesančního umění, tak úspěchy vědeckými nebo novým pojetím světa, za něž Evropa vděčila zejména mořeplavbě. Později bylo možno poukázat např. na změny v zemědělství, které na počátku 18. století vedly k tomu, že skončily periodické hladomory charakteristické pro dřívější dobu. Avšak, jak jsme viděli, ještě Voltairovo pojetí vývoje neodpovídalo tomu pojetí pokroku, jaké známe z 19. a 20. století.
K němu naopak přispěl Condorcet, který považuje pokrok za nezvratitelnou skutečnost, která může být anulována pouze koncem existence Země jako planety nebo koncem existence lidského rodu.
Condorcet chápe lidské dějiny jako neustálý zápas rozumu s tmářstvím. V tomto zápase mohou nastat momenty stagnace nebo regresu, ale tyto momenty jsou vzhledem k převládající tendenci nepodstatné, takže celkové vyznění historického vývoje - a s ním i celková tendence Condorcetova díla - jsou optimistické.

1

Jansenismus je náboženský směr, který se objevil v rámci katolicismu v polovině 17. století. Navazoval na názory Kornelia Jansena (holandský biskup), jenž se pokoušel o vnitřní obrodu katolické víry. Názorově měl blízko k luteranismu v tom smyslu, že zdůrazňoval obrovskou vzdálenost mezi člověkem a bohem a polemizoval proti - do určité míry povrchní - jezuitské morálce. Prosazoval upřímnou a hlubokou víru, která měla být spojena se skromným a mravným životem. V 17. století patřil k jansenistům mj. Blaise Pascal (1623-1662). Ve Voltairově době však už hnutí zkostnatělo a bylo proslulé svými rigoristickými (a formálními) požadavky na mravnost a víru.
2

Protikladem Voltairova pojetí dějin může být práce jednoho z jeho předchůdců, Jacquese-Bénigne Bossueta (1627-1704), který byl mj. v letech 1670-1680 vychovatelem jednoho ze synů Ludvíka XIV. V souvislosti s tím sepsal spis Rozprava o světových dějinách (Discours sur l'Histoire universelle), v níž chápe dějiny jako předmět boží vůle a božích zásahů. Za nesprávné chování panovníka může bůh potrestat jeho lid.
3

Na rozdíl od francouzského vydání chybí českému překladu díla poslední část zabývající se historickým a hospodářským kontextem evropského a především francouzského vývoje. Tím se poněkud deformuje obraz, který si český čtenář o díle učiní.
4

Paradox vychovatele je charakteristický právě pro osvícenství. To totiž kladlo velký důraz na výchovu, která měla být zárukou zlepšení společnosti. Nedokázalo však odpovědět na otázku, odkud vzít vychovatele, který by tuto ozdravnou výchovu mohl uskutečňovat. I vychovatel musí přece být vychováván - a vychováván je v oné nezdravé společnosti, která má být teprve jeho činností zlepšena.
5

Sociomorfismus je analogií antropomorfismu: Vysvětlujeme něco pomocí analogie vypůjčené ze společnosti. V tomto smyslu je sociomorfní výklad mraveniště jako státu, ve kterém jsou rozděleny sociální role, stejně, jako polyteistické náboženství, které uvažuje o hierarchii bohů a dělbě práce mezi nimi. (To nevylučuje, že toto náboženství je zároveň antropomorfní, protože bohové se podobají lidem.)

Předchozí * Další