Filosofická reflexe

Josef Šmajs

Člověk a krajina

Filosofické ekologické uvažování, které sleduje podstatu dnešní opozice přírody a kultury, nás obvykle odvádí od některých pojmů nižší úrovně obecnosti. Jedním z nich je všeobecně rozšířený pojem krajiny. I já jsem se dlouho domníval, že běžný pojem krajiny o filosofické povaze ekologické krize vypovídat nemůže. Ale jako při každé jiné úvaze, úspěch tu záleží na pojetí kontextu a na úhlu pohledu.

Při reflexi vztahu člověka a krajiny je však třeba zřetelně rozlišovat dvě roviny problému: Za prvé, jak se kulturní krajina vytváří, tj. jak se lidská kultura do přírodního hostitelského systému vřazuje, jak se v přirozené paměti krajiny kulturní vývoj zapisuje. Za druhé, jak člověka krajina jako jeho původní domov formuje, proč člověk krajinu potřebuje a proč devastovaná krajina člověka poškozuje.

Souhrnný vjem krajiny jako domova přitom vytvářejí nejen běžné poznatky lidského individuálního vědomí, vrozené archetypy a nereflektované prožitky z dětství, ale i vědomí nadindividuální, tj. duchovní kultura jako celek.

Dnešní krajina, na rozdíl od původní plně přírodní krajiny, která naše bezprostřední předky - hominidy formovala po několik miliónů let, sice přirozené podstatě člověka odpovídá stále méně, ale dodnes vytváří jeho fenotyp, jeho osobnostní strukturu, jeho identitu a existenciální pocit, že někam náleží. Způsob dotváření člověka krajinou je totiž podobný jako dotváření jiných živých forem jejich prostředím. Jako rámcový program učení je zapsán jak ve struktuře lidského mozku, tak i v lidské genetické paměti. Proto zejéma v mládí potřebuje člověk v přírodní krajině žít, potřebuje se volnou přírodou intimně seznámit.

Jako domov však pociťujeme především ta místa, kde vznikl náš pocit důvěrnosti, jistoty a bezpečí. Jsou to obvykle místa, kde jsme se s krajinou identifikovali po prvé, kde jsme se v krajině sami orientovali a kde jsme přírodní poměry zakoušeli přímo, bez dozoru rodičů a školy. Proto například lidé pocházející z hor, jimž činilo potěšení lyžování a křupání sněhu pod nohama, po celý život obvykle nemilují roviny a nížiny, a lidé z rovinatých oblastí se obtížně přizpůsobují půvabu a tajemné kráse pahorkatin a drsných hor.

Přestože i o krajině můžeme uvažovat jako o každém jiném teoretickém problému, nesmíme nikdy podcenit to, co jsme již naznačili: že je i pro dnešního člověka nezbytná, že je dědičně fixovaným konstitutivním činitelem lidské osobnosti. Člověk se totiž nerodí hotový a plně zformovaný, ale potřebuje být dosti dlouhou dobu v péči, v kolébce, a to v kolébce rodiny i v "kolébce krajiny". Obě tato prostředí mu totiž poskytují nenahraditelnou orientaci a zázemí. Téměř všemu, co bude v životě potřebovat, se musí učit až po narození, protože ve formě instinktů a vrozených vzorců chování obdržel jen jisté predispozice a rámcový časový program dlouhého procesu učení. Říká se tomu otevřenost či plasticita vůči světu, která nejen dítěti, ale i dospívajícímu jedinci umožňuje, aby se dotvářel stykem s okolím, aby se tzv. socializací adaptoval právě na ty podmínky života, do nichž se vřazuje. Ale socializaci musí provázet naturalizace a individualizace. Také proto musí být dítě velmi dlouho v rodičovské péči a také proto by mělo vyrůstat ve vhodném prostředí - přírodním i kulturním: učí se totiž vnímat, pociťovat, hodnotit, respektovat, soutěžit, spolupracvat i bojovat.

Člověk se tedy utváří především v době svého mládí a dospívání. Není to však pouze rodina, škola a společnost, co podle učebnic psychologie formuje osobnost mladého člověka. Díky konzervativní biologické přirozenosti lidského druhu je to podle nás okolní prostředí vůbec, zejména opomíjené prostředí přírodní, krajina, která je nezastupitelným formotvorným činitelem harmonické lidské osobnosti.

Vždyť právě přírodní krajina byla tím, co po tisíce generací spolu s rodičovskou péčí nejvýrazněji utvářelo duchovní kostru lidské osobnosti. Patřila k tomu, co si lidé nikdy neosvojovali jen verbálně, rozhovorem či teoretickým studiem. Spolu s rodinou je proto krajina dodnes tím, co člověku nelze poskytnout někdy později, co mu nelze podat náhradním způsobem. Podobně jako rodinu, do níž jsme se narodili, také krajinu, v níž jsme se díky rodičům ocitli a která nám byla v dětství jakýmsi širším domovem, si nejprve osvojujeme přímým neverbálním zážitkem, pobytem, hrou a nereflektovanou identifikací. Řečeno výstižným etologickým termínem, krajinu si musíme osvojit vtištěním. Proto patří krajina oprávněně k širšímu pojmu domova, který zahrnuje pocit sounáležitosti, emocionální jistoty a bezpečí.

Nejhlubší archetypální představa života v lesostepní krajině nám byla z velké části dána, převzali jsne ji z evolučního dědictví našich předků a umocnili nebo naopak deformovali svými skutečnými prožitky v dětství a dospívání. A snad také proto vtištění krajiny neseme po celý život jako skryté tajemství vlastní osobnosti, jako prisma chápání světa kolem nás.

Novověké dobývání světa technikou a vědou však vytvářelo iluzi, že člověk nebude na krajině závislý, že bude žít ve světě sociálních vztahů, spotřebních předmětů a světové kultury vůbec. Ale pravda je jiná. I když je nika dnešního člověka téměř globální, i když se dnes hodně cestuje a tisíce lidí migrují nebo jsou neustále na pochodu, člověk fylogeneticky nevznikal jako tvor stěhovavý, ale jako tvor vázaný na určitou krajinu. Normální a zdravý lidský jedinec proto někam přináleží, od někud je, z nějaké země a krajiny pochází. Musí mít svou vlastní osobní zkušenost zvlášního a jedinečného, své regionální zakotvení v přírodě i v kultuře. Teprve prostřednictvím jedinečného a zvláštního totiž rozumí sám sobě i obecnému a globálnímu.

Dnešní globální problémy však ukazují, že obecnému a globálnímu stále ještě dostatečně nerozumíme. Všechny tradiční formy vědomí, všechny poznatky a regulativy, vznikaly v regionálních kulturách. Globální vědomí a chování, tedy globální filosofii, etiku a politiku, fakticky dodnes nemáme. Čím rychleji postupuje spontánní planetární expanze unifikované technosféry, tím naléhavěji biologové, ekologové, umělci a vnímaví lidé vůbec pociťují, že kultura, chce-li přežít, nesmí zničit své regionální predispozice - přírodní ani kulturní paměť krajiny. Důraz na uchování "genia loci" české krajiny je tedy i jedním ze způsobů, jak přispět k zachování mnohotvárné světové kultury jako celku.

Pojem prvotního "vtištění krajiny" může poměrně dobře vysvětlit ještě jeden velmi důležitý problém - problém závislosti člověka na krajině a potřeby opakovaných návratů člověka do krajiny jistého typu, do krajiny rodné, do krajiny milované.

V příliš přeměněné krajině, např. v průmyslovém městě, člověk sice žít může, ale nemůže v takovém umělém prostředí žít dobře a šťastně. Fenomén neverbálního vtištění se však projeví v jakékoli rodině a v jakékoli krajině. Návyk na špatnou krajinu, podobně jako návyk na nevhodné hodnoty rodičů a pravidla chování v dysfunkční rodině, jakkoli je snad v rozporu s našimi vrozenými archetypy, je nakonec návykem a železnou košilí jako každý jiný návyk. Možná, že je dnes jednou z příčin některých tzv. civilizačních problémů: rostoucího výskytu neuróz, všudypřítomného pocitu nudy, odcizení a ztracenosti mladých lidí ve velkých městech, vysoké zločinnosti, agresivity a závislosti mládeže na drogách, hernách, atp.

Rozumíme-li kulturou celý člověkem vytvořený systém kultury duchovní i materiální, pak je zřejmé, že takto široce pojatým systémem člověk pozměňuje původně přírodní krajinu hlavně pro sebe. Ale není to tak, že člověk krajinu staví záměrně a v určeném čase, jako se například staví dům, továrna nebo železnice. Kulturní krajina, až na výjimečné případy jejího záměrného vytváření pro zvláštní účely - například pro zahrady a parky, je vedlejším produktem nejrozmanitějších lidských činností: výroby, dopravy, výstavby, rekreace i lidské mimopracovní seberealizace vůbec. Kulturní krajinu tedy přímo či zprostředkovaně vytváříme všichni, vytváří ji celý proces kulturní evoluce. Je ovšem příjemným zjištěním, že přirozená i kulturní evoluce, jejichž rozpor a rozdílná podstata je příčinou nynější ekologické krize, na tvorbě příslušné krajiny spíše spolupracují. Proto můžeme říci, že krajina spojitě mění svou tvář, že se může proměňovat k lepšímu nebo k horšímu podle lokálního vývoje konfliktu biosféry s dnešní technosférou.

Avšak teprve globální ekologická krize nás učí správně rozumět rozporné roli kultury v křehkém biotickém společenství Země. Jestliže život na Zemi, biosféra musí být spojitým systémem planetárních rozměrů, pak kultura jako svérázný prostředek expanze jednoho druhu - člověka, musí být pouhým subsystémem, může prosperovat jen jako závislá a rozptýlená: nesmí být nikdy plně globální.

Právě proto dnes vzniká potřeba znovu přezkoumat a objevit to, co bezděčně dodržovali naši předkové: nedevastující, biofilní ráz tradičních technologií včetně staveb a struktury lidských sídel. Znovu se totiž musíme pokusit dosáhnout toho, aby se vše kulturní do přírodní krajiny organicky včleňovalo, aby z krajiny vyrůstalo a její přirozenou krásu zvýrazňmovalo. Musíme se zaměřit na to, aby celková kulturní zátěž krajiny byla vždy co nejnižší. Nejen z hlediska estetického, ale i z hlediska ekologického vyplývá, že dominance v krajině musí patřit přirozeným prvkům a systémům a že převaha technického a artificiálního momentu není škodlivá jen pro kulturu jako celek. Je poškozující také pro duchovní život člověka jedince.

Silná ekonomická integrace světové kultury, která už není citlivá na změny přírodního hostitelského prostředí, globální kulturní systém nebezpečně destabilizuje. Také pro kulturu totiž platí, že její systémová stabilita je funkcí její diverzity - rozrůzněnosti. A neměli bychom zapomínat, že tuto kulturní rozrůzněnost může nejúčinněji reprodukovat právě regionálně odlišná krajina. Unifikující se globální technosféra, která se dnes jako rakovinná tkáň rychle rozrůstá po celé Zemi, bude mít totiž vždy tendenci chovat se k biosféře jako k systému, který je pro ni konkurenční a funkčně zbytečný.

Položme si tedy na závěr otázku, zda vůbec můžeme zastavit devastaci krajiny a nenapravitelné pustošení Země? Odpovědí se ovšem musíme vrátit na počátek naší úvahy. Žijeme evidentně v protipřírodní civilizaci, která se rozvíjela na úkor přírody a v níž se o ekologických opravidlech kulturního života nediskutovalo. To nám připomíná rodinu a krajinu, které se dítěti vtiskují a kde se rovněž diskutovat nemůže: pravidla chování tu jsou autoritou rodičů a strukturou krajiny dána předem. Ale mezi krajinou a rodinou jeden podstatný rozdíl existuje. Na rozdíl od rodiny, jejíž strukturu vytváří sama příroda, paměť kulturní krajiny je také našim dílem. O její záchraně a částečné obnově musíme dnes veřejně diskutovat.

Ale neměli bychom pouze diskutovat. Pokusme se do české krajiny vrátit elespoň něco z toho, co kdysi neobstálo před překotnou industrializací a kolektivizací zemědělství: staré cesty a stezky, rozptýlenou zeleň, hájky a terénní překážky proti erozi půdy, které tak pracně budovali naši předkové. Citlivé zásahy krajinářské a estetické by tak mohly uchovat nejen "genia loci" naší krajiny, ale i znovu obnovit duchovně nezbytnou identitu mladých lidí s českou přírodou.