Pokrok

Myšlenka nezadržitelně postupujícího pokroku lidstva byla zvláště zdůrazněna v osvícenství. V druhé polovině osmnáctého století se celé řadě pronikavých evropských myslitelů zdálo, že se můžeme do budoucnosti lidské společnosti dívat s optimismem. Zlepšení kulturní a hmotné úrovně společnosti, právo člověka na svobodný život a na svobodu myšlení, sociální a politickou toleranci a rovnost, odstranění zlořádů světa podle nich přinesou rozum, rozumová výchova, zvyšování vzdělanosti a reformy osvícených panovníků, kteří mají konat dobro zatím i proti vůli svých občanů. Minulost, předsudky, pověry, fanatismus jsou něčím, s čím je třeba se vypořádat, co je třeba překonat. Vědeckému poznání nemají být kladeny žádné překážky, protože věda nás dělá vzdělanějšími, kulturnějšími, civilizovanějšími. Vycházelo se z víry v člověka a jeho schopnosti, z přesvědčení, že člověk je výchovou a vzděláním zdokonalitelný a že to povede k obecnému blahu a rozvoji civilizace. Myšlenka pokroku se od té doby stala součástí myšlenkové výbavy naší evropské kultury, stejně jako pochybnosti o ní. Vyjádřil je koneckonců už v polovině osmnáctého století jeden z osvícenských myslitelů - Jean Jacques Rousseau. V atmosféře nadšení pro vědu a její neohraničené možnosti vyslovil myšlenku, že právě rozvoj věd a umění učinil člověka horším, že jsme za údajný pokrok zaplatili ztrátou původní přirozenosti a citovosti. Otázky však zůstaly - co je to vlastně ta přirozenost člověka, máme se snad stát ušlechtilými divochy, opustit civilizační vymoženosti? Objevily se však i jiné pochybnosti. Jaká měřítka máme používat, abychom vůbec mohli zodpovědně říci, že je něco pokrokovější než jiné? Odehrává se společenský vývoj skutečně po vzestupné linii, nebo se pohybujeme v kruhu, nebo dokonce zlatý věk už byl někde na začátku a teď se pohybujeme po sestupné linii až k úplnému kolapsu celé civilizace? Některé věci se zdají být jasné - můžeme přece zaznamenávat rozvoj a přímo pokrok vědeckého poznání například v lékařství, v přírodních a technických vědách, objevy a vynálezy změnily svět. Ale ani toto měřítko nemůže být jednoznačné. Svět se, pravda, změnil, ale otázka je, zda k lepšímu. Technický vývoj přinesl přece také ničivé zbraně a klade stále větší nároky na přírodní zdroje a jakoby podřezává větev, na které sedíme. Theodor Adorno to kdysi vyjádřil slovy: “Univerzální dějiny nevedou od divocha k humanitě, ale od praku k megabombě.”

Máme tedy myšlenku pokroku opustit jako pouhou naši iluzi nebo dokonce jako jednu z příčin neblahé situace lidské civilizace? Vždyť víme, že je příznačná pro naši evropskou kulturu a že v jiných kulturních okruzích není plně pochopitelná. Skončilo jedno z velkých vyprávění o emancipaci člověka? Lidské usilování je ovšem stále zcela přirozeně neseno nadějí a také nadějí na lepší budoucnost. Nechceme snad pouze setrvačně živořit, ale skutečně žít s určitou perspektivou. Zcela přirozeně se ptáme nejen na to, odkud přicházíme, ale také na to, kam vlastně jdeme. Diskutovat o budoucnosti znamená především také a zejména diskutovat o přítomnosti. Někteří dnes obviňují rozum a jeho prosazování za příčinu ničení Země, přírody a životního prostředí, za příčinu rozkladu lidských hodnot, za příčinu zhroucení morálky. Propojení ekonomiky, techniky a vědy přineslo určité části lidstva život v pohodlí, příjemnou konzumaci požitků a informací, současně však stále větší závislost na našich vlastních výtvorech a svým způsobem větší bezmocnost než dříve. Značná část lidstva o těchto vymoženostech a stínech civilizace stále jenom možná sní. Můžeme vůbec dnes vytvářet projekty budoucnosti? Není naše doba dobou zhroucení všech projektů, nenastal nakonec opravdu konec dějin, nebyl, jak někteří tvrdí, už nalezen ten správný model uspořádání lidské společnosti, a nejde nyní pouze o to, aby se postupně rozšířil po celém světě? Nebo je všechno úplně jinak a můžeme očekávat spíše srážku civilizací, kterou vyvolává napětí mezi jednotlivými kulturními okruhy našeho světa? Může dnes někdo vůbec v širší míře uplatňovat své vidění světa, chtít po jiných, aby ho přijali, ospravedlňovat nárok na to, že je držitelem obecně platné pravdy? Tyto a další otázky a pochybnosti by však asi neměly být důvodem k odmítnutí racionality a vědy. Osvícenci přehnali svůj dějinný optimismus, ale zřejmě měli pravdu v tom, že překonání krize nelze očekávat od mimorozumového či nerozumového, ale naopak od uznání práva, nároku a schopnosti rozumu.