Kdo má pravdu?

To je otázka, která nás dokáže vtáhnout do dlouhých diskusí vzájemného přesvědčování. Vědci jsou na tom o něco lépe, protože mají přesná pravidla, podle kterých se rozhodují, co může být uznáno jako pravdivé a co nikoli. Filosofové se však vracejí k původu samotné otázky a ptají se, odkud jsme vzali ta pravidla, podle čeho jsme schopni rozhodnout, co je a co není pravda, popřípadě zda pravda vůbec existuje? Nejen mezi filosofy je velmi rozšířená představa, že pravda je „něco“, co lze nalézt, k čemu se lze přiblížit a co je možné vlastnit. Není příliš důležité, jestli tím něčím je bůh, idea, duch nebo cokoli dalšího, podstatné je to, že toto „něco“ je jedině správné a důsledky takového přesvědčení mohou být někdy dost nebezpečné. Přesvědčení o jediné na člověku nezávislé pravdě, ke které je třeba dojít, vede totiž mnohé jedince lidského rodu k tomu, aby pomohli i ostatním tuto pravdu objevit. A když se ti ostatní vzpírají? No potom je vždycky po ruce meč nebo alespoň tvrdá pěst, nástroje, které mají ostatní dovést do ráje. Z majitelů pravdy se tak stávají fundamentalisté v nejrůznějších podobách. Ovšem i opačný názor, že každý má svou pravdu a právo ji vyznávat, má svá úskalí. Svět prostě není dost veliký a dostatečně stabilní, aby s ním každý mohl zacházet podle vlastní představy, mnohdy ani řádně neujasněné. Ukazuje se, že jakékoli vlastnění pravdy, ať už by měla být jedna pro všechny, nebo pro každého zvlášť, znamená možné ohrožení ostatních názorů nebo i lidí samotných.

Zkusme to tedy jinak. V kterém okamžiku můžeme někomu říci, že má (nebo nemá) pravdu? Nestačí se na něj podívat, abychom zjistili, jestli je jejím majitelem, dotyčný musí něco říci. Musí vyslovit nějaký smysluplný výrok. A naše hodnocení se vztahuje samozřejmě nikoli k mluvčímu, ale k jeho výroku. Nehledáme pravdu, ale hodnotíme pravdivost výpovědi. Pravda neexistuje jako věc, ale jako vlastnost některých vět, kterými něco říkáme o skutečnosti. Potom už jenom stačí stanovit pravidla, tj. najít kritéria, podle kterých budeme rozhodovat, která věta je pravdivá a která nikoli. Nejběžnějším pravidlem je to, že obsah pravdivé věty se musí shodovat se skutečností. Samozřejmě musí být stanoveny postupy, jak zjistíme, že se obsah věty shoduje se skutečností, ale to je celá věda. Věta „venku prší“ je pak pravdivá tehdy, když venkovní meteorologická situace je taková, že ji označíme výrazem prší. A tato pravda potom platí nezávisle na tom, kolik a jak mocných má zastánců.

Když jsme takto odmítli jednotlivcům právo vlastnit pravdu, vůbec to neznamená, že nemáme možnost mít vlastní názor. Mít svou pravdu a mít vlastní názor jsou různé věci. Pravdu nelze mít, vlastnit, je možné pouze říkat pravdivé věty, ale nezávisle na tom, je možné mít vlastní osobitý názor na cokoli. Ale v řeči je to třeba také dostatečně odlišit a často tak můžeme předejít mnoha zbytečným sporům. Stačí prostě místo úsečného prohlášení „to pivo je teplé“ zavánějícího lehce agresivitou říci „to pivo se mi zdá nějak teplé“. V prvním případě totiž stačí vzít teploměr a je po chvíli zřejmé, zda je či není teplé, v případě druhém může mít místo pěny třeba ledový škraloup, ale pokud skutečně máte takový pocit, je věta pravdivá, jestli nelžete sami sobě.

I tento přístup má samozřejmě své problémy, ale nespornou výhodou je to, že činí člověka obezřetným ve své promluvě a tím, že z pravdy dělá vlastnost výroků, otevírá člověku možnost být tolerantním k ostatním výpovědím, alespoň do té doby, než se prokáže jejich nepravdivost.