Příčina

Nedávno si v jednom televizním pořadu nevěděl soutěžící rady s významem rčení Není kouře bez ohně. Přitom si jistě každý z nás tváří v tvář událostem, které nás obklopují, přírodním procesům, do kterých jsme vřazeni a které nás ovlivňují, lidským činům, které nás zasahují, klade otázku proč. Nemusíme být vědci a přece se ptáme po důvodech, které způsobují, že se něco děje a mění. Děti se ptají s vytrvalostí, která se dokonce stala tématem humoristických povídek, naléhavost této otázky předává i nás dospělé, kteří už přece jenom o světě a lidech leccos víme, klade si ji svými způsoby celá věda. Přestože právě věda svými výsledky prokazuje oprávněnost takového tázání, odpovědi na ně ukazují, že zdánlivě jednoduchá otázka přináší přece jen celou řadu problémů. Jeden z typů odpovědi na ni totiž hledá spíše účely a cíle, které jednání a změny sledují a ke kterým směřují. Účelnost nacházíme v živé přírodě a v lidském jednání. Je jistě rozdíl mezi způsobem, jakým odpovídáme na otázky proč já jedu vlakem a proč vlak jezdí. V prvním případě odpovídám, pokud ovšem nejedu vlakem, protože nemám na auto, že se potřebuji někam dostat, třeba do Prahy nebo na chatu, sleduji tedy nějaký cíl, účel cesty, kterého chci dosáhnout. Na otázku proč vlak jede, nechám-li stranou případný zisk železniční společnosti, budu hledat příčinu pohybu vlakové soupravy po hladkých ocelových kolejích. Ptám se po příčině.

Co to vlastně je příčina? Má všechno dění svou přesnou příčinu? Odehrává se vůbec něco bez příčiny? Lidé chtějí postihovat řád veškeré skutečnosti. Je to velmi stará touha, objevuje se třeba v čínském myšlení i v nejstarší řecké filosofii. Samozřejmě, způsoby, kterými se tento řád charakterizoval, byly různé a ze začátku málo určité. Ale časem stále více sílila snaha nalézt konkrétní příčiny konkrétních jevů, vyhnout se nepravidelnostem a nepředvídatelnosti, převést vše na nutné, protože se zdálo, že bez toho není možný rozvoj poznání světa. Náhodné, tedy to, co se z nutnosti vymykalo, bylo pokládáno za dosud dostatečně nepoznané, tedy náhoda byla pokládána za výsledek dosud neznámých či skrytých příčin. V takovém pojetí se svět řídí přísně a definitivně stanoveným souhrnem pravidel, všechno souvisí se vším, všechno je determinováno a vše má nějakou příčinu. Na základě přítomného stavu je podle zastánců tohoto pojetí možno předvídat stav budoucí nebo odvodit stav minulý. Má to blízko k jiné krajnosti, kterou nazýváme fatalismem a podle které je ve světovém dění všechno jednou provždy předurčeno.

Můžeme však skutečně plně postihnout důvody, proč se nějaká událost stala, proč lidé jednají tak, jak jednají, proč určité procesy probíhají tak, jak probíhají? Je opravdu všechno postižitelné a popsatelné v zákonech a pravidlech, protože se to děje nutně a nevyhnutelně? Takový obraz světa by byl jistě přehledný, ale současně hrozně smutný. Dobře víme, že je to přece jenom naštěstí jinak. Máme přece schopnost tvůrčí činnosti a možnost svobodného rozhodování, že něco uděláme a něco zase v žádném případě ne, a do procesů, které byly již popsány a u nichž předpokládáme zákonitý průběh, vstupují nepředvídatelné vlivy a náhody.

Podívejme se na samotné pojmy příčina - účinek. V češtině je jejich kořenem slovo čin, souvisejí tedy zřejmě s lidskou činností. Není celé toto vysvětlovací schéma pouze převzato z lidského jednání, ze vztahu člověk - věc jím udělaná, není to vlastně jenom naše konstrukce, která nám pomáhá lidsky se orientovat ve světě. Vždyť i řecký pojem pro příčinu - aitia - znamenal původně vinu. A vina je přece záležitostí lidskou, jak dokládá například i právní věda. A ještě jedna významná námitka se objevila: odkud například víme, že zítra vyjde Slunce? Jenom z toho, že tomu tak bylo zatím vždycky. Veškeré poznatky o světě pocházejí ze smyslové zkušenosti, z našich dojmů a představ. Teze, že Slunce zítra vyjde, není nic jiného, než náš zvyk, vyvozený z časové následnosti našich představ a jejich opakování. Příčinnost je podle tohoto názoru jen náš způsob, jak si časovou posloupnost jevů vysvětlujeme.

Přesto však příčinnost (kauzalitu) a kauzální výklady při vysvětlování světa používáme. Věda by bez nich v mnoha disciplínách nebyla možná. Víme, že nemůžeme vysvětlovat z jedné příčiny, že musíme brát ohled na podmínky, za kterých jevy probíhají, ale kauzální výklady jako lidský vynález nám pomáhají postihovat to podstatné, co nám umožňuje orientovat se ve světě. Víme, že není kouře bez ohně, neboli že všechno má svou příčinu.