PROUDY > INFORMACE > EDITORIAL

Editorial 2020/2

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

navzdory tomu, že Bruno Schulz neslaví letos žádné kulaté výročí, není ani výročí prvního vydání jeho slavných Skořicových krámů či jejich prvního překladu do češtiny, ba ani žádné jiné výročí s ním spjaté, rozhodli jsme se nové tematické číslo zasvětit právě jemu.

A proč? Snad proto, že tento „nový Proust“, jak ho posměšně nazývala část dobových kritiků, či „polský Kafka“, jak ho občas trochu zkresleně nazýváme, abychom ho přiblížili těm českým čtenářům, kteří ho dosud neznají, byl jednoduše – slovy Bohumila Hrabala – „největším básníkem 20. století“. Snad proto, že byl „Geniální architekt jedinečného jazykového bytí,“ jak trefně shrnul izraelský spisovatel polského původu David Grossman, „tajemství jehož velkého kouzla spočívá v jeho plodnosti, v jeho bohatství, téměř až zahnívajícím přílišnou šťávou slov. Bruno, který dokázal všechno říct deseti různými způsoby, přičemž všechny byly přesné jako střelka kompasu. Don Juan bavící se jazykem s nespoutanou, skoro nemravnou vášní, nejodvážnější cestovatel po místopisu jazyka…“ (GROSSMAN, D. Viz LÁSKA. Praha: Mladá fronta, 1999, s. 242–243). Anebo proto, že tento polsky (a německy) píšící židovský autor z haličské Drohobyče, který byl během svého padesátiletého života obyvatelem rakousko-uherské monarchie, Západoukrajinské lidové republiky, Polské republiky, Sovětského svazu a třetí říše, aniž kdy změnil své trvalé bydliště, byl ze všeho nejvíce obyvatelem podivuhodného koutu světa, nazývaného mj. také střední Evropa.

Je však možné hovořit o Brunu Schulzovi jako o středoevropském spisovateli? Tuto otázku si ve svém článku klade Błażej Szymankiewicz. A ještě provokativněji se ptá Piotr Millati: Byl vůbec spisovatelem v pravém smyslu toho slova? A aby toho nebylo málo – vyloupl se opravdu odnikud jako hotový zralý 42letý autor a debutoval teprve Skořicovými krámy v roce 1934 (respektive 1933, vezmeme-li v úvahu chybné vročení)? Napsal německy skutečně pouze ztracenou novelu Heimkehr, adresovanou Thomasi Mannovi? Po dlouhé dekády se někteří schulzologové domnívali, že nic nového už se o Brunu Schulzovi nedozvíme, že na něj pouze budeme pohlížet z nových úhlů pohledu. A ejhle. Za poslední tři roky schulzologií otřásly hned dva nečekané objevy pravděpodobných Schulzových juvenilních povídek, a sice Unduly v polštině (již objevila v roce 2018 Lesja Chomyč v lokálním naftařském periodiku Świt pod pseudonymem Marceli Weron) a dvou německých povídek Der Pfennig mit dem Auge a Du bist Staub. Kriegsskizze (publikovaných pod jménem Bruno Schulz v černohorských válečných novinách Cetinjer Zeitung, které objevil v loňském roce Piotr Szalsza). Lesja Chomyč se s vámi ve svém přelomovém článku podělí „alespoň“ o historii a kontext objevení Unduly. Celou Undulou se pak můžete kochat v literární části Proudů, a to jak v polském originále, tak i v českém překladu.

Byla-li řeč o nových úhlech pohledu, můžeme se – s našimi autory – ptát dále: Jak souvisí ptačí záševek a ohbí noci se střední Evropou? Čím je v Schulzově díle výjimečná novela Jaro? Jsou Bruno Schulz a Max Blecher mytomany (ne)skutečna? Je možné hledat Schulzův stín v ukrajinské poezii? Překládat, či nepřekládat Bruna Schulze znovu? A čte Brno Bruna (Schulze)? Na to se vám ve svých článcích pokusí odpovědět Paweł Próchniak, Józef Olejniczak, Błażej Szymankiewicz, Vira Meňok i já. Část z těchto studií již byla publikována dříve v polštině a o jejich českou podobu se pro čtenáře Proudů postaraly studentky i absolventky brněnské polonistiky pod mým vedením, jmenovitě: Karin Sikorová, Sára Pszczolková, Eva Figurová a Hanna Domoroslova. Za překlady ukrajinských básní a fragmentů dosud nepublikovaných esejí Serhije Žadana v článku Viru Meňok pak vděčíme Alexeji Sevrukovi.

Padlo-li už tolik otázek, nelze než čtenáři vřele doporučit první českou (nejen) schulzovskou monografii Michaly Benešové, jíž se věnuji v recenzi Ve světle tázání a která ukazuje Bruna Schulze společně s Aleksanderm Wattem a Bolesławem Leśmianem Ve světle kabaly, tedy v kontextu židovské mystiky v polské literatuře meziválečného období.

Pomyslnou tečkou za schulzovským středoevropským číslem je povídka polského režiséra Janusze Majewského Žalm brumendo, jíž vzdává autor hold svému milovanému spisovateli. Snad proto, že Bruno Schulz se narodil a zemřel jako Žid a obsesivně psal mj. o svém otci, tradičním židovském kupci ze středoevropského štetlu, hodí se sem víc než kamkoli jinam.

Přeji Vám objevné čtení!

Hana Nela Palková