Brněnská germanistka Sylvie Stanovská je známa svými srovnávacími česko-německými medievistickými studiemi, cennými edicemi, překlady a vědeckými komentáři. Na počátku stojí její práce o stylistice Ackermanna a Tkadlece z roku 1999. Jádrem knížky jsou dvě analýzy, a to funkce stylistických prostředků líčení jako kontrastní zkoumání vybraných kapitol z aspektu funkčního a formálního, jakož i pojednání o rytmice zakončení věty. Německé dílo, jehož předpokládaným autorem byl Johannes von Saaz (Jan z Žatce) a jehož český překlad vyšel pod různými názvy v letech 1938 a 1985, líčí, jak známo, spor Oráče a Smrti, která se zmocnila Oráčovy mladé ženy: v tradiční literární historii se vede spor o prerenesančnosti textu, ale také o společné předloze v literatuře doby Karla IV. Monografie může být tedy chápána i jako příspěvek k zkoumání zmíněných textových souvislostí. Stylistika je v autorčině pojetí disciplínou spíše jazykovědnou a jen některými okraji zasahuje do estetiky artefaktu, resp. do hájemství literární vědy. Proto je její srovnávání spíše lingvisticky kontrastní, méně literárněvědně komparatistické. V tomto ohledu je autorčina práce pečlivá, invenční, vyznačující se schopností klasifikovat a typologizovat. Touto knihou pokračuje vlastně brněnská germanistika v lingvistické medievistické tradici zkoumání textů umělecké i věcné literatury. Jistě bychom mohli najít i jiné aspekty, například z oblasti textové lingvistiky, ale také ze sféry spíše literárněvědné stylistiky a poetiky, jimiž by se poněkud technicistní a normativní ráz práce překlonil na stranu živější a spekulativnější. Nicméně snad právě proto si vážím uměřené, přísné a tradiční, klasické klasifikace Sylvie Stavovské. V recenzi z roku vydání jsem zdůraznil to, že si také vážím určité koncentrovanosti jejího textu, svinutosti do sebe, ale také jsme napsal, že by práci neuškodila větší obecnost, zejména pokud jde o souvislosti kulturní a poetologické.1

S touto knihou úzce souvisí i edice Moravo, Čechy, radujte se!, na níž spolupracovala s prof. Václavem Bokem jako spoluautorka průvodního slova a překladatelka.2

Dalším její okruhem je srovnávací studium české a německé milostné lyriky.3 Zde jde autorka vskutku ad fontes. Z tohoto okruhu pochází také další edice a překlady, zejména v antologii Hle, již v mém srdci vstává den s podtitulem Antologie německé dvorské lyriky 12.‑14. století, kterou Stanovská sama přeložila a opatřila úvodem a poznámkami.4 Najdeme zde raný minnesang (např. Dietmar z Aistu), „porýnský minnesang“ (Friedrich z Hausen, Heinrich z Veldeke, Rudolf z Fenis, hrabě z Neuenburku), ale také tzv. klasický minnesang, který je u nás nejznámější (Wolfram z Eschenbachu, Walter z Vogelweide) a také „postklasický“ minnesang (např. Gottfried z Neifen, Heinrich z Míšně/Frauenlob). Poznámky a komentáře k překladu i době vzniku, někde i německý text dotvářejí esteticky hodnotné dílo.

V podobném duchu se nese edice, kterou Sylvie Stanovská vytvořila spolu s Manfredem Kernem, a to německé zrcadlové vydání staročeské lyriky.5 Je to vědecké ediční dílo s rozsáhlou úvodní studií a komentáři i velmi dobrým překladem klíčových děl české milostné lyriky tohoto období, například Tajná žalost, Ach, srdéčko, Dřěvo se listem odievá, Andělíku rozkochaný, Závišova píseň, Stratilať jsem milého aj.

Jistě by bylo možné o metodách a konkrétních řešeních překladatelských a koncepčních tu i onde diskutovat, nicméně zůstává skutečností, že tato činnost – navzdory médiím preferujícím spíše žhavou současnost – má kvality, jež jsou tak vzácné. Přispívá k vzájemnému česko-německému poznání a respektu k vlastním kulturním hodnotám a ukazuje na význam působení německé literatury v našem českém kulturním prostoru. Uváděná díla monografická a komentované edice i překlady patří k trvalým ziskům české medievistiky, germanistiky a bohemistiky.

Ukázka: