Jubilea, byť ne vždy kulatá, bývají příležitostí vrátit se k některým osobnostem, zvláště když jsou klíčové v národním i nadnárodním rámci. Franz Kafka (1883–1924), Jiří Wolker (1900–1924) a Karel Kryl (1944–1994) žili a tvořili různou dobu v různých dějinných údobích, ale to, co mají společného, je právě hrana epoch: Kafka i Wolker žili a tvořili obklíčeni roky Velké války, která šokovala tehdejší lidstvo jako něco nepředstavitelného. Začalo to nenápadně a zdánlivě jednoznačně. V posledních předválečných parlamentních volbách vyhrály nebo byly silné socialistické/sociálně demokratické strany nebo strany podobné orientace, povětšinou soustředěné v Druhé internacionále; sociální demokraté vyhráli v sjednoceném Německu, Rakousku (Předlitavsku), socialisté byli silní ve Francii (socialista Jean Jaurès, 1859–1914, zavražděný v kavárně uprostřed Paříže nacionalistickým proválečným studentem archeologie Raoulem Villainem, se stal symbolem irénismu a dodnes se k němu ve Francii hlásí všichni od krajní levice po krajní pravici), ve Velké Británii byla část labouristů proti válce, část pro válku, za války byli ve vládě. Všechny socialistické a sociálně demokratické strany, které do značné míry podporovaly Velkou válku, řekly roku 1913 válce své jasné ne. V Rusku se brzy po jejím zahájení vzedmuly nacionalistické vášně, které tvořili významní spisovatelé od pravice po levici. Podporu „svaté Rusi“ tehdy vyjadřovali takřka všichni: L. Andrejev, F. Sologub, M. Arcybašev, N. Gumiljov, N. Berďajev, mimo jiné svou brožurou Duše Ruska¹, a M. Gorkij. Ten podepsal i manifest odsuzující zločiny „germancev“, který podepsali mimo jiné G. V. Plechanov, P. Maslov, P. Kropotkin, B. Savinkov, K. Arseňjev, I. Bunin, D. Ovsjaniko-Kulikovskij, P. Struve, A. Serafimovič.² Hrálo se s ohněm a on vzplanul.³ Jistě to i dnes připomíná různé podobné situace. Nebyl to světový konflikt s miliony obětí v pořadí poslední, následoval druhý a bojíme se třetího a zase na hraně epoch: jeden svět odchází, v něčem rychle, v něčem pomaleji, povlovněji, jako tomu bylo za časů vídeňské moderny, dekorativní secese, když za humny už čekaly válka a revoluce a umělecká avantgarda rozhodnutá válkou nebo revolucí svrhnout vše, co je údajně pasé, tedy i lidské osudy. Později se hroutily mírové pořádky vzešlé z Velké války a začala válka ještě větší s mnohem ničivějšími, převratnými událostmi, jež svět petrifikovaly na dalších čtyřicet let. A posuny a zvraty od 60. po 80. léta 20. století, které provázely život posledně jmenovaného tvůrce, jenž s celou rodinou prošel tragickými zvraty let 1948 a 1968 a – jak dokládá jeho hořká tvorba – nenašel klidu ani po roce 1989 – zvraty pokračovaly. Všichni tři měli své názory a ty měly svůj vývoj: jeden utkvělý ve světě pražské židovsko-německo-české komunity, v existenciální skepsi, kterou asi ani nechtěl sdílet s dalšími, protože měl – pro někoho překvapivě – i smysl pro humor; druhý mladík nadšený vizí nového, čistého světa, kterou si vysnil se svými druhy ve Svatém Kopečku u Olomouce, v Brně a Praze, kde – podobně jako jiní básníci té doby – vidí očistnou revoluci prizmatem náboženských obrazů jako odvěké lidské úsilí o důstojnost a spravedlnost, třetí odhalující faleš a zločin, v něž se vyvinulo to, o čem kdysi snil prostějovský rodák. Vcelku je to dost smutný pohled na celé minulé století a jen malá naděje na lepší výhled do století dnešního. Zdálo by se, že jejich osudem byla zklamaná očekávání, rezignace a také hněv první a poslední třetiny 20. století, ale není to úplně tak. Zůstává jejich lidské a umělecké úsilí, jejich slova, jež přežila a přežijí všechny hrany epoch. Měli bychom tomu aspoň věřit.

Jejich tvorba se postupně stávala předmětem různých výkladů, interpretací, často protikladných, polemických. Jako vše v tomto světě byla využívána i zneužívána, zužována, ukazována jen z jedné strany, přičemž druhá byla často zamlčována nebo ignorována. Objevily se i názory, kdo má a kdo nemá právo tyto umělce vykládat. Podle mého názoru nelze toto právo upřít nikomu a snad právě toto svědčí o pronikavosti jejich díla, k němuž se nikdo myslící nemůže nevyjádřit, třeba jen vnitřně. Všichni tři – každý svým způsobem – hledali cestu k Bohu a každý ho chápal poněkud jinak, někdy i hodně kacířsky, ale o to upřímněji – i jako usebrání, zklidnění vlastní rozbouřené duše, která hledá důstojnost a spravedlnost všem bolestem světa navzdory. Hledali a nacházeli jako v odezvě na údajná slova F. M. Dostojevského z Bratrů Karamazovových (ve skutečnosti vzniklých poněkud umělým shrnutím výroků Ivana, Dmitrije a Smerďakova): Když Bůh není, všechno je dovoleno.

Jiří Wolker to asi nejsilněji vyjádřil v básni Žebráci z Hosta do domu:

Pán Bůh jedenkrát přišel ke mně

jak žebrák s mošnou a holí.

Spal asi na seně,

vonělo z něho jak z červnových polí,

na prahu stanul a prosil.

Tenkrát měl jsem

mnoho zlých věcí, které dech úží:

černé šaty, límec, knihy vázané v kůži,

a že jsem byl syt,

tak vážně jsem přemýšlel,

zda lépe je zemřít či žít.

Nic jsem mu nedal – neměl jsem rukou.

Jen jsem se styděl,

když jsem jeho oči viděl,

modré od západu k východu.

Pán Bůh odešel.

Dveře zůstaly otevřené.

Ty jednou mě vytáhly bez límce a knih,

na cestu daly mi mošnu a chlapecký smích,

mnoho smutků a urážek do uzlíčku

a stříbrnou vzpomínku na matičku.

Teď chodím městem a Pána Boha hledám,

vím, že tu chodí s mošnou a holí,

vím, že se jednou s ním shledám,

ale už mě to nezabolí,

protože nemám žádných zlých věcí.

Vezme mě s sebou. Stoupnem si na nároží

s čepicí v rukou, slunce nad hlavou.

„O lásku prosíme, lidé boží, –

– otevřte srdce!“

Anebo ve Svatém Kopečku:

Žlutavý kostel vlá na hoře zelené,

to je korouhev této krajiny tiché a svěcené,

to je Svatý Kopeček u Olomouce, místo pro poutníky a výletníky,

osada, dodávající dělníky továrně Kosmos a továrně na hřebíky,

Panna Maria se zde zjevila a stále zjevuje se

babičkám s nůšemi a dětem na chrastí v lese,

zde jsou mé prázdniny od narození až do let dvaceti

v borových pasekách a lískovém houšti dobře zasety,

a já jsem procesí dychtivé božího slova,

přicházím z daleké Prahy a rodného Prostějova,

dospělý chlapec, student a socialista,

věřící v sebe, železné vynálezy a dobrého Ježíše Krista,

dubnové stromy, silnice bílá, a přec smutného něco tu je,

jdu navštívit babičku chorou a dědečka, který ji ošetřuje.

Franz Kafka před smrtí v dopise Robertu Klopstockovi (1924)

„Já pražský nevěřící Žid stal jsem se věřícím a změnil jsem svůj světový názor. Svatý Václav, plod ducha doby a výraz naděje 10. století v Čechách, je také můj svatý Václav a projev mé víry jakožto věřícího Žida, který je otevřen křesťanství Františka z Assisi a svatého Václava, jimž oběma děkuji za víru v budoucí posmrtný život.“

A incipit asi nejznámějšího vyznání Karla Kryla (Děkuji):

Stvořil Bůh

Stvořil Bůh ratolest

Bych mohl věnce vázat

Děkuji

Děkuji za bolest

Jež učí mne se tázat

Děkuji

Děkuji za nezdar

Jenž naučí mne píli

Bych mohl

Bych mohl přinést dar

Byť nezbývalo síly

Děkuji, děkuji, děkuji

Děkuji

Děkuji za slabost

Jež pokoře mne učí

Pokoře

Pokoře pro radost

Pokoře bez područí…

Nemělo by smyslu rýsovat portréty, byť stručné, těchto tří letošních jubilantů, snad zdůraznit jen to, že byli a jsou nejen středem obdivu, ale i závisti a asi i nenávisti. Bylo by možné najít v jejich díle pasáže plné snad i spravedlivého hněvu a zaujatosti, emocí a bojovnosti, ale právě proto v dnešní zvichřené době, bohužel plné také zášti, připomínáme z jejich tvorby něco, co v sobě tají alespoň zrnko klidu duše, který Johann Joachim Winckelmann pokládal za hlavní estetickou hodnotu, i když zde se skrývá hluboké vnitřní napětí.

Jiří Wolker: Básníku, odejdi!

Básníku, odejdi!

Zahoď vše, – jen s rýčem se vrať

a přeryj ten lán od hřbitova k obzoru!

Zvečera zasej tu lásku a pokoru,

aby se urodilo ráno zlaté a zářící,

jemuž by scházeli básníci,

protože všichni lidé

by dovedli plakat a zpívat.

Franz Kafka:

Milovaná, nevěděli jsme, že ve čtvrtek je svátek, tedy nepřeložíme to na pátek? Je to přece lepší: pátek v ½ 4 u Koruny. Mezi námi: zameškám kvůli tomu hodinu hebrejštiny, ale u Tebe bych ji přece také zameškal – tak bojuje hebrejské (židovské) proti židovskému (hebrejskému). Tvé vítězí. Fr.

(Kafkův dopis, který Franz Kafka poslal své druhé snoubence Julii Wohryzkové potrubní poštou v Praze dne 18. června 1919. Dopis je psán německy, uvnitř rakouské zálepky pro potrubní poštu emise z roku 1917 je adresován: Fräulein Julie Wohryzek, Balbínová 5, u p. Nettla. Podepsán je Fr.⁴

Připomínám tak památku nálezce dopisu a jeho editora. Českého dostojevskologa a kafkologa Františka Kautmana (1927–2016), který dopis charakterizoval takto: „Jako vše, co Franz Kafka napsal, i tento krátký text prozrazuje čistotu jeho jazykového výrazu, přesnost, lapidárnost i typický Kafkův slovní humor. Jak můžeme soudit z nemnohých věrohodných svědectví, Julie se ráda smála a Kafkův humor měla asi v oblibě. A tak jej použil i v tomto dopise. Kafkův dopis bych označil za kulturní hodnotu velké ceny, který patří naší zemi a Praze. Proto je dobře, že zakotvil ve fondech Památníku národního písemnictví.“Připomínám tak památku nálezce dopisu a jeho editora. Českého dostojevskologa a kafkologa Františka Kautmana (1927–2016), který dopis charakterizoval takto: „Jako vše, co Franz Kafka napsal, i tento krátký text prozrazuje čistotu jeho jazykového výrazu, přesnost, lapidárnost i typický Kafkův slovní humor. Jak můžeme soudit z nemnohých věrohodných svědectví, Julie se ráda smála a Kafkův humor měla asi v oblibě. A tak jej použil i v tomto dopise. Kafkův dopis bych označil za kulturní hodnotu velké ceny, který patří naší zemi a Praze. Proto je dobře, že zakotvil ve fondech Památníku národního písemnictví.“

A last but not least pár veršů z Krylova textu Nevidomá dívka:

V zahradě za cihlovou zídkou

Popsanou v slavných výročích

Sedává na podzim na trávě před besídkou

Děvčátko s páskou na očích

Pohádku o mluvícím ptáku

Nechá si přečíst z notesu

Pak pošle polibek po chmýří na bodláku

Na vymyšlenou adresu

Prosím vás nechte ji ach nechte ji

Tu nevidomou dívku

Prosím vás nechte ji si hrát

Vždyť možná hraje si

Na slunce s nebesy

Jež nikdy nevidí

Ač ji bude hřát…

Tvorba našich jubilantů je proslulá jazykovou a stylovou čistotou, významovou průhledností a prostotou, a to i v případě zdánlivě složitého autora, jakým je Franz Kafka, jak to v souvislosti s korespondenčním lístkem Julii Wohryzkové charakterizoval ve výše citovaném odkazu František Kautman. Průzračnost a jednoduchost s sebou nese hloubku a sílu nadčasového poselství. Právě tu jasnost a prostotu jim jiní záviděli, často skrytí za clonou jiných důvodů… Poselství díla tří na hraně epoch jako naléhavý vzkaz lásce a toleranci: než bude pozdě…

Ivo Pospíšil