Rád jsem se dočetl, že si přece jen někdo vzpomněl na nezapomenutelnou postavu středoškolského profesora, novináře, publicisty, scénáristy, slovesného umělce Františka Brüstla (narodil se i umřel 2. června, 1938−1988); tedy díky, Petře Šotnare, jehož bohužel neznám, a Jiří Pavle Kříži (Právo, 5. června 2013, Jižní Morava – Vysočina, s. 11) i  paní docentko Aleno Blažejovská (Český rozhlas Brno, Zelný rynk), které znám,  za tento čin. V našich nynějších podmínkách mám nesrovnatelně menší možnosti veřejně oslovovat, takže moje věty mohou promlouvat jen k omezenému okruhu lidí, ale zaplať pánbůh i za to. Nebudu opakovat, co napsali nebo ještě napíšou jiní, tedy to, že F. B. byl duší řady recesních aktivit 60. a 70. let minulého věku, nebudu také stydlivě nepřipomínat, že byl komunista, arciť svérázný, člověk osobitých a samostatných názorů; nebudu spekulovat, co by říkal našemu dnešku, ale jistě by patřil i do známé knihy o Brně let 1969−1989. Lidské osudy jsou složité, klikaté. Také F. B. nebyl někdy doma prorokem a jeho činnost se nesetkávala jen se slovy uznání, a to nejen od tehdejších oficiálních míst. Poznal jsem Františka Brüstla docela pozdě, až na počátku 80. let za zajímavých okolností, ale to až někdy jindy. Nestrávili jsme spolu zase tak málo času, probírali jsme kde co, byla to doba nových nadějí a měli jsme o nich dost reálné představy: myslím, že ani ty Františkovy se nenaplnily. Byl nabitý znalostmi, ale hlavně citlivostí, lidskostí, byl zranitelný a zraňovaný: pamatuji si na jeho oči, v nichž velmi často stála voda, co je sama. Zejména v druhé polovině 80. let, kdy začal mít velké a neřešitelné problémy v osobním životě: jistě souhrn různých věcí vedl také k jeho velmi předčasné smrti. Dobří lidé − na rozdíl od mnoha těch druhých – nežijí dlouho. Napadají mě věci a souvislosti, ale na řadu z nich ještě nedozrál čas. A taky méně je někdy více a mlčení mívá i svou hloubku. Díky, Františku!

                                ipo