Z Paříže přišla nedávno smutná zpráva. V požehnaném věku 93 let zemřela 21. června 2020 v nemocnici Paula Brousse ve Villejuif na jižním předměstí Paříže, asi osm kilometrů od městského centra, profesorka české literatury na Sorbonně, rytířka Řádu čestné legie Hana Voisine-Jechová (nar. 19. dubna 1927 v Humpolci). Poslední rozloučení proběhlo 1. července v katolickém kostele Saint-Cyr Sainte-Julitte.

Hana Voisine-Jechová se narodila 19. dubna 1927 v Humpolci. Její otec byl za války zatčen a v Terezíně zemřel. Po studiu FF UK (čeština, francouzština) a sňatku s důstojníkem Československé armády Vladimírem Jechem pracovala nejprve ve Státním pedagogickém nakladatelství v Praze, od poloviny 50. let minulého století pracovala na Univerzitě Palackého v Olomouci. Postupně se stala nejen znalkyní polské literatury, ale také renomovanou překladatelkou do češtiny a francouzštiny. Po dalších potížích s kandidátskou prací a habilitací se nakonec habilitovala ve Varšavě roku 1966. Na sklonku 60. ket dostala pozvání na Sorbonnu k přednáškovému kurzu, v roce 1972 zde získala doktorát, v roce 1973 se však na naléhání rodiny vrátila, ale kvůli dalším potížím přijala novou nabídku francouzské vlády a odešla do Francie podruhé (její matka musela vycestovat s ní; současně ztratila československé občanství, rozvedla se a začala působit nejprve na univerzitě v Tours, později i na Sorbonně). Zde se jí roku 1982 podařilo prosadit a založit bohemistiku jako samostatný obor. V roce 1984 se podruhé provdala za profesora Jacquese Voisina (1914–2001), špičkového, světově proslulého komparatisty a slavisty, který spolu s Reném Étiemblem (1909–2002) a Reném Wellkem (1903–1995) modifikoval metodologii této disciplíny, překladatele, autora slavné knihy J.- J. Rouseeau v Anglii v epoše romantismu (J.-J. Rousseau en Angleterre a l’époque romantique, 1956). Manželská spolupráce přinesla mimořádné tvůrčí plody, mimo jiné také již zmíněné dějiny české literatury (viz dále), i když – podle jejího svědectví – to nebylo jednoduché a musela překonávat někdy absurdní překážky osobního rázu. Prof. Voisine-Jechová napsala řadu knih, jež našly příznivou odezvu spíše než u nás v jiných zemích – kromě Francie – zejména v jejím milovaném Polsku, kam byla do poslední doby zvána na četné vědecké konference. Brněnská slavistika navázala s prof. Voisine přátelské kontakty – hlavně zásluhou manželů Zelenkových – ke konci 90. let 20. století, kdy jsem se s ní setkával na různých vědeckých akcích a psal jsem o jejích studiích.¹ Od té doby s námi udržovala pravidelné styky, byla několikrát na různých našich mezinárodních vědeckých setkáních, např. na konferenci o střední Evropě, na česko-slovenské konferenci, na kongresu českých slavistů, publikovala v našich periodikách a také recenzovala naše práce.² Její studie slavistické, polonistické a obecně komparatistické zůstanou trvalou hodnotou mezinárodní literárněvědné slavistiky, polonistiky a komparatistiky. Dodávat k tomu, že byla členkou řady mezinárodních vědeckých organizací, např. Mezinárodní asociace komparatistů, činitelkou proslulého francouzského slavistického časopisu Revue des études slaves a dalších, by bylo vožením sov do Athén. Hana Voisine-Jechová patřila k těm literárním vědcům, kteří soustavně psali i beletrii – tak se stala francouzskou a českou prozaičkou (pod dívčím jménem Hana Sánerová). Jak dosvědčují její vyjádření pro naše média, měla vždy velmi samostatné názory: to byl i jeden z důvodů, proč u nás v jistých kruzích nenašla její práce vědecká a organizační ve prospěch českého jazyka a literatury, světové bohemistiky a české kultury kladnou odezvu. Doma není člověk prorokem, a odtud i její výrok o vysočinských břízách. Trvalé místo v slavistice zaujala její kniha o Juliuszi Słowackém³ v české literatuře, do české a mezinárodní slavistiky, polonistiky a obecně translatologie se zapsala překlady klíčových děl světových autorů: překládala Adama Mickiewicze, Henryka Sienkiewicze, přeložila slavný román Bruna Schulze Skořicové krámy, napsala francouzskou knihu o Karlu Hynku Máchovi, přeložila Popely Stefana Żeromského, do francouzštiny Durychův Rekviem a další překlady, antologie a řadu větších i drobnějších studií, z litevského originálu přeložila epos Roční doby (Metai, vzniklo asi v 90. letech 18. století, vyšlo až 1818) Kristijonase Donelaitise (1714–1780), přeložila také slavnou knihu Romana Ingardena O poznávání literárního díla (1967) z polštiny, s doslovem Jana Patočky, německá verze Das literarische Kunstwerk (Halle 1931) vyšla česky v překladu Antonína Mokrejše roku 1989. Bez její pomoci se neobešel ani francouzský překlad Komenského Labyrintu a lusthauzu srdce. Jejím klíčovým dílem jsou Images de la Bohème dans les lettres: reciprocité culturelle des Français, Tchèque et Slovaques (vyšlo na Sorbonně 2004).

Kardinální význam mají její Dějiny české literatury ve francouzské i české podobě:⁴ původcem českého vydání původního francouzského originálu je Aleš Haman. Tato edice je velmi užitečná z řady důvodů. Na prvním místě stojí ten obligátní: pohled zvnějšku, kniha koncipovaná Češkou, ale pro potřeby francouzského čtenáře, může vrhnout ostřejší světlo na vývoj české literatury a ukázat ji v evropském a světovém kontextu. Voisine-Jechová vykládá českou literaturu v symbiózách a osudových dvojicích, dílem komplementárních, dílem antinomických, jak to dějiny přinášely: Češi – Němci, Češi – Slované, Češi – střední Evropa, Češi – Rakousko, Češi – Slováci, Češi – Poláci, jen stopově Češi – Rusové nebo Češi – Maďaři. Její pojetí současně zvýrazňuje to, co z této podivuhodné reality vyplývá, totiž často groteskní a absurdní vývojové etapy a epizody: jezuité, kteří bojují za češtinu a bádání o češtině, německy píšící čeští vlastenci a celý křivolaký politicko-kulturní vývoj ve 20. století s jeho levicovostí, katolickou a protestantskou orientací, s kulturně politickou činností emigrace. Autorka současně ve stopách dualit Reného Wellka ukazuje na duální vývoj české literatury v rovině spirituální – materialistický, katolický – protestantský, levicový – pravicový. Ukazuje se, že to, co je silou české literatury, je vytváření balance těchto všech výše uvedených antinomií a komplementárních dualit: převaha jednoho pólu, resp. likvidace pólu protikladného vždy vedla k oslabení (někdy až katastrofálnímu) esteticko-duchovní funkce české literatury, neboť jejím základním rysem nepřestává být ono prostupování a vzájemnost v nejširším slova smyslu: možná právě proto si někteří myslí, že má i mimořádné evropské poslání.

Kniha Hany Voisine-Jechové, vydaná původně pro francouzského čtenáře a pak dobře přeložená a upravená i pro potřeby čtenáře českého, aniž by se setřel základní charakter původního pojetí, je velmi dobře napsaným a kvalitně koncipovaným dílem. Je to kniha, která usiluje ukázat českou literaturu a „filozofii“ jejího vývoje jako integrální součást evropského a světového vývoje a to je i dnes v této intenzitě poměrně vzácné.

Dvakrát jsem měl tu čest recenzovat její skvělé prózy, a to českou (Zlomky nepravého deníku, 2013) a pro Proudy francouzskou (Quelques morceaux d’images et de pansée, 2017).⁵ Obě prózy stylizované jako deníkové zápisy představují vlastně reflexe české intelektuálky v jinojazyčném prostředí, které si dokonale osvojila a s nímž se sžila, jež se pohybuje mezi Paříží a Prahou, francouzským a českým prostředím, ale i mezi západní a střední Evropou, ale tato nezakotvenost není dána jen její emigrací v 70. letech 20. století: ve vysokém věku stojí na zlomu epoch a tuto situaci si dobře uvědomuje, i když řeší především své vztahy a vlastní osamělost. Exil však přesto zůstává klíčovým problémem, jakousi bránou do nového světa, v němž se všichni ocitáme a jemuž nerozumíme: „Člověk je cizinec, když nežije v zemi, kde se narodil, v zemi svých předků a lidí mu blízkých, tam, kde se mluví jeho mateřským jazykem. Exil je tragický, neboť člověk miluje místo, kde se narodil a které byl nucen opustit. Je přirozené, že miluje svou vlast, musí ji milovat. Mám se stydět za to, že tyto pocity nesdílím? Ale nesdílím je skutečně? A přisuzuji je druhým lidem neoprávněně? Nelze si to ověřit“ (s. 7). Podstatou dnešního světa je kult technologií, ale už není zřejmé, zda člověku více prospívají, nebo škodí: „A potom – někdy se mi zdá, že všechno je děláno jaksi pro lidstvo (ale jak definovat lidstvo) – ne pro člověka. V té záplavě věcí není místo pro to, co je subjektivní, jedinečné. Literatura se proměnila v konzumní zboží. Knížka se přečte, někdy se ani nedočte – a zahodí se“ (s. 15). Umění však také není všelék, často je chladné a sociálně lhostejné: „Ale zdá se mi, že je v nich málo intimního kouzla, jejich krása je někdy skoro nelidská, jako třeba u vily Tugendhat v Brně nebo v jedné části Tokia, kde se týčí průzračné, svítivé mrakodrapy, které se podobají spíše věžím jakýchsi svatyň než domům pro lidské tápání“ (s. 16). To, co fragmentárními pseudodeníky Hany Sánerové prostupuje skrz naskrz, je samozřejmě literatura. Jane Austenová, Henry Fielding, Fjodor Dostojevskij, Franz Kafka, Henri Bergson, Virginia Woolfová… Zajímavá je, i když je to tu spojeno s vědeckým projektem, preference 18. století, osvícenství, věku rozumu; asi to nebude náhoda, jež nutí myslet na známý Mandelštamův esej, jenž se však týkal století devatenáctého, kde přesně předvídá – stejně jako souběžně s ním Nikolaj Berďajev – charakter 20. století a hlavně jeho konec a přelom 20. a 21. věku, a tedy naši dobu (koluje v ní prý těžká krev starých civilizací, snad babylónské a asyrské – chce se říci: i s jejich hrůzami a temnou iracionalitou): encyklopedisté budou prý pro nás v té době jako oheň Prométheův.

Je tu i dost sexuality, spíš ovšem v podobě zdrženlivé, neosobní, jako úvahy, mj. o sexuální otevřenosti, promiskuitě, homosexualitě; vícekrát se opakují názory o nepochopitelnosti dnešního světa (lidí, kteří si myslí, že do něho nepatří, stále přibývá). Autorka hledá „vztahy”, často k ženám, přátelství a vnitřní pochopení.

I když v titulku této pozoruhodné prózy je slovo „zlomky”, kompozice svazku je celistvá a hluboce promyšlená: spočívá na úchytných bodech, ukotvených na uměleckých detailech: babiččina půda se starými časopisy jakoby z jiného světa dávných obrozenců, Bouloňský lesík se stíny lidí, kteří se tu procházívali, všudypřítomný Gombrowicz a jeho Polsko; idée fixe je souboj s československou tajnou policií a představa, že tito a podobní lidé tu vládnou dosud. A úvahy o smrti a nesmrtelnosti a samozřejmě vyrovnávání se s vírou, Bohem, desaterem, náboženstvím. (Z dětství si vzpomínám, jak v době vypuknuvší ateistické kampaně po tzv. maďarských událostech roku 1956, jak se tomu kdysi eufemisticky říkalo, přesněji v roce 1958, museli zaměstnanci podepisovat „kulaté” prohlášení, že jsou „vyrovnáni s náboženskou otázkou”; jak se např. učitelé báli, aby doma neměli náboženské symboly, např. kříže, za které by je jejich kolegové mohli udat školským úřadům – to vše nezačalo již po roce 1948, to ještě komunisté na venkově křtili své děti a chodili na „boží těla” – protináboženské čistky, zejména na vysokých školách v roce 1958 vedli často obroditelé z roku 1968.) Pro intelektuála je problém víry, Boha, nikoli církví, velmi obtížný, ale současně klíčový. Deník je vždy samomluvou, ale i skrytým dialogem: se sebou, ale i s jinými, hypotetickými výroky a postavami. Koneckonců celý svazek Hany Sánerové končí větou: „Proč se stále jen ptát? Kam to vede?...” (s. 190).

Všeobecným ekvivalentem je v knize soumrak, stmívání, tedy pohyb k zániku; to je otázka konečnosti lidského života a zlomu epoch a konce naší civilizace. Co to vlastně Hana Sánerová říká na samém sklonku své knihy? „Stát měl kdysi povinnost chránit život, majetek a čest občanů. Platí to ještě dnes? Nebo pojem cti už vymizel? Pouze v Čechách? Nebo všude? Stát, který nerespektuje občany, nemůže být respektován, lidé se v něm nerespektují navzájem, stávají se cizinci... A pak mohou žít jako cizinci kdekoli. K takovému státu není nutno patřit, není to ani žádoucí – a určitě nepřichází v úvahu ,mít ho rád’. Říkám si to skoro se zadostiučiněním a je mi podivně, rezignovaně smutno. Ospravedlňuji si tím svou emigraci, svou neschopnost nebo nechuť obnovit si své bývalé občanství? Před očima se mi vynořují jihočeské rybníky, jedna socha na Karlově mostě, jedna ulička na Malé Straně... A několik lidí, s kterými mi tam bývalo dobře. Ale to byla moje rodná země – a ne stát s ideologiemi, které se střídají, v různých formách opakují, zdánlivě mizí, a přesto degradují člověka. A kde jsou hranice mezi různými druhy nepravosti? Jedním z příznačných rysů naší epochy je asi jakýsi druh schizofrenie” (s. 155).

Ve francouzské knize je více obecných zamyšlení, ale jsou tu i věci takříkajíc intimní, ale současně i hrdé osamění, na němž si autorka zakládá.

Hana Voisine-Jechová zanechala v české a francouzské kultuře nesmazatelnou stopu: jako literární teoretička a historička, komparatistka, slavistka, polonistka, ale také jako tvůrkyně krásné prózy, která sice cítila soumrak dnešního světa, ale jejíž dílo budí v duši takřka zázračně nepochopitelný optimismus.

Ivo Pospíšil