Bezedný smutek vane z veršů básníka, jenž se loni dožil osmdesátky. Gane Todorovski (roč. 1929) je skutečný moderní makedonský básník, jehož tvorba má řadu komplementárních poloh. Znějí v ní ohlasy světové poezie civilistní typu Walta Whitmana, americká poezie 20. století, ale i básnictví ruské a české, současně se tu však vrství i hlubiny folklóru, biblická litaničnost a elegičnost, asociativnost blízká apollinairovským pásmům, vášnivý výtrysk erotiky. Jeho dílo začíná sbírkami Poplašné zvuky (1953) a Klidný krok (1956), reflexivní lyrikou naplněnou hrdostí nad kulturou na minulostí vlastní země. Překladatel, jenž tento svazek uvedl věcnou a výstižnou literárněhistorickou předmluvou, tytí různorodé polohy Todorovského poezie umně vyhmátl, včetně jeho makedonské varianty „poezie všedního dne“ blízké našim květňákům. Todorovski zůstal především věrný koncepci literatury jako věci jazykové, kulturní a národní: „Literatura je svou podstatou spjata s hájením národních barev – jazyka, způsobu života, dějin, tradice, kultury“ (s. 11). Mým uším to nezní nemoderně, stejně jako vlastenectví coby nezhoubný nacionalismus, to, čemu Masaryk říkal „já pán, ty pán“: to bylo odvěkým základem vzájemného respektu i přátelství mezi národy a národní otázka, s níž si dosud žádná ideologie nevěděla rady, nemizí z tohoto světa ani dnes. Je z poezie G. Todorovského zřejmé, jak těžce prožíval a prožívá tragédii celého Balkánu a zvláště vlastní země, jak se utvářela od počátku 90. let 20. století, celkový rozvrat a nejistou budoucnost národa systematicky vytlačovaného z vlastní země. V jeho poezii je sice také tenký pramínek naděje, ale té je málo; již samotný název tohoto výboru je příznačný: básník volá, ale v podstatě nikdo neodpovídá. Jedno z mála jasných míst – báseň Milostná – přeložil jak Ivan Dorovský, tak jeho manželka Dagmar – zajímavý mužsko-ženský dvojhlas, v němž jsou shody, ale i rozdíly, řekl bych nejen genderové. V litanické Úvaze roku 2004 se jako by koncentrují všechny tragédie a bezvýchodnost současné Makedonie a makedonského národa: „Náš život se změnil v nechutnost…/Rodný kraj vzplanul v oheň, dřív nebo později shoří. /Není něžného slova, ani soucitu, ani naděje není dost,/ není moudrého člověka, který by s námi rozumně pohovořil.//Všechno je šeredné, svět ve strachu chce snad zešílet./Život, který bláznivě ubíhá, to život není./ Hoř, země bezmocná! Tak to musí být./Nerozumnosti tě v prach a popel promění// Rodná země, tvůj pevný domov se nezvykle viklá…/ Staré vesnice jsou spálené, ze starých chrámů jsou zbořeniska,/ani na své syny jsi neměla štěstí: k zoufalství tě dovedli,/ když veškeré tvé dějiny, tvou minulost pošlapali a pošpinili.“ (s. 70). Poezie je nekompromisní a neúplatná, její slova jsou jako práskání biče. Tyto a některé další básně připomínají sumerský Nářek nad zkázou města Urukh nebo jeremiády o blížící se zkáze jeruzalémského chrámu či fascinující báseň Josifa Brodského o bourání a zboření řeckého kostela v Leningradě z básně Zastávka v pustině/poušti (Остановка в пустыне): „Сегодня ночью я смотрю в окно и думаю о том‚ куда зашли мы/ И от чего мы больше далеки:/ от православия или эллинизма?/ К чему бизки мы? Что там‚ впереди?/ Не ждет ли нас теперь другая эра?/ И если так‚ то в чем наш общий долг?/ И что должны мы принести ей в жертву?“ I v této poezii psané na pokraji propasti je však hodnota daná samým básnickým vyjádřením, které je již samo o sobě hodnotou, jež budí naději, i když možná jen pro dalekou budoucnost a pro jiné lidi.