Tak jsem nyní četl docela dost různých vět (věd?) o tom, jaká má být slavistika. Pokud jsou tyto „úvahy“ určeny nevědomcům, jistě je ohromí jejich objevná brizance a brilance. Co jsem se to vlastně dočetl? Že stará srovnávací literárněvědná slavistika zvaná jistě staromódním Slavomírem Wollmanem „českou školou literární komparatistiky“ se už přežila, neboť dnes už přece nemůže jít o srovnávání slovanských literatur jen mezi sebou, ale o srovnávání celkové, hlavně evropské (unijní?) a světové, že nelze oddělovat Západ a Východ a podobné nejapnosti. Třeba jen doporučit správnou lekturu, tedy povinnou četbu: stačilo by toho starého Franka Wollmana. Kdo četl Slovesnost Slovanů (a zvláště českým germanistům bych doporučil její německý překlad), mohl se dočíst něco zcela jiného. Kdo bych chtěl Franka Wollmana a jeho syna podezřívat z oddělování Západu a Východu, když na mediteránnosti stojí celá jejich koncepce? To doložily i první svazky Západ a Východ vydané kdysi v Brně, vzpomínáte si? Takové mládí a taková paměť! A stačí si přečíst Ivana Dorovského, jenž jde v jeho stopách, a s nimi spřízněného Dionýze Ďurišina. Zůstává otázka: proč ten povyk, proč to objevování objeveného? Tu metodu přece už známe: vytvoří se výmysl, někomu se přiřkne a potom se vyvrátí. I to je bohužel česká věda slavistická. Motivaci neznám, ale je to jistě něco, z čeho plyne nervozita. Není třeba shazovat živé tradice z parníku současnosti, byly evropanské dávno před Evropskou unií, je jen třeba vrátit se ad fontes. V našich vědách se přece velké objevy dělat nedají, jde jen o posuny akcentů, nelze je ani nahrazovat různými módními hesly. Je zřejmé, že takové „objevy“ ani naší vědě, jejím akademickým institucím a jejich autoritě na veřejnosti – zvláště nyní - nepomohou. Budoucnost ukáže.