Na chvíli opustit každodenní vyježděné koleje chce jednou za čas asi každý: proto také dovolené jsou. Automatismus každodennosti, který máme jinak tak rádi, na chvíli nemusíme. Ocitáme se, řekněme, v jednom menším lázeňském městě. Jeden z problémů je stravování, jedno teplé jídlo denně. Ve vyhlášené restauraci s kuchařem, který víceméně opravdu umí vařit, narážíme na problém: na oběd nutno vyhradit minimálně dvě hodiny, neboť výchozí suroviny pro výrobu oběda se zřejmě teprve prohánějí na některém dvorku – a nejsme ve Francii, kde by několikahodinový oběd byl normální. Nakonec to vyřešíme kompromisem a jsme rádi, že jsme rádi. V místním krásném pekařství, kde nás ještě před třemi roky decentně obsloužili jako nikoli v reálném kapitalismu, ale v kapitalismu s lidskou tváří, byly jen okoralé chlebíčky (jen nebylo jisto, jestli ze včerejška nebo předvčerejška) nabízené s vážnou tváří jako čerstvé. Na námitku jasná odpověď: tak nám to dnes dodali. Na druhou námitku, že zboží nabízejí a prodávají oni a nikoli jejich dodavatel, jen pokrčení rameny a drzé čelo, jež je, jak známo, lepší než poplužní dvůr.

Vůbec jídlo a služby nabízené v souvislosti s jídlem šly sešupem dolů, takřka katastrofálně. Jídlo drahé a nekvalitní, obrovská nekompetentnost a všeobecný pocit, že ti lidé to vlastně dělají neradi: ale tuto zkušenost lze nabýt takřka v každé oblasti našeho života, snad kromě politiky, neboť tu vykonávají politici naopak s velkou chutí. Nicméně česká vynalézavost se nikdy neztratí: stal jsem se tak obětí experimentu. Když kuchař zjistil, že jídlo nabízené jako specialita ten den zapomněl uvařit (po půlhodině marné přípravy „hotového“ jídla číšník řekl, že to ještě není uvařeno, ještě pět deset minut a najednou bylo jídlo na stole – oba asi chtěli mít toho otravu z krku), dal hbitě dohromady vepřové výpečky a dušená játra (původně s rýží) a utvořil zcela kreativně skvělý zabíjačkový guláš: byl dost překvapen, když jsem obě jídla identifikoval, nicméně řídě se heslem MUDr. Plzáka z jiné oblasti, přiznal barvu až po dlouhém mučení. Poté jsem smířlivě ocenil jeho schopnost improvizace a vyjádřil naději, že snad jinak bylo jídlo stravitelné.

Lázeňské služby jsou kapitola sama o sobě: především málokdy a málokde platí nějaký řád: řekl bych, že je to přímo symbolem dění kolem nás - místo řádu neřád, naprostá postmoderní ambivalence. Aspoň víme, že jsme ve správné době. Zato naši budoucí ruští spoluobčané tu mají jen výhody: především české průvodce, kteří je všude prosadí, navíc mají volně k dispozici svoje velmocenské chování – není příjemné být jako daňový poplatník nepříliš vítaným hostem ve vlastní zemi.

Výluka vlaku? Kde? U internetu, na stránkách ČD, u telefonu za desítky korun v hovorech, které jsou - pro naše (čí?) pohodlí - nahrávány – zjistíte především, že nikdo nic neví, internet se prý obnovuje a hledat se musí každou hodinu, i když plán existuje na celé dva letní měsíce. Vzhledem k známému rozdělení bývalého jednoho podniku se mi zdá, že každý komponent, jenž se zúčastní provozu železnice, obhospodařuje jiná firma: jedna je na lokomotivy, druhá na vagony, třetí na koleje a čtvrtá na elektrickou trakci. Navzájem o sobě pro jistotu nic nevědí, aby je to nemátlo: z tohoto hlediska je to, že vlaky u nás víceméně jezdí, jeden z dalších divů světa. A když Vám na závěr přijde email z pojišťovny, že máte zaplatit pojistné na základě smlouvy, kterou jste nikdy nepodepsal, neboť je registrována na někoho jiného, nebudete se rozhodně nudit. Především zjistíte, že s onou pojišťovnou se nelze nijak spojit, že je to instituce dokonale anonymní: ona má právo Vás kdykoli oslovit, obvinit, vyhrožovat, oznamovat, Vy tuto šanci nikdy nedostanete, přesně jako v Kafkově Procesu: pan K. měl ještě výhodu, že ty tajemné mužíky v komůrkách kdesi na půdách viděl, i když netušil, proč tam jsou, co tam dělají a jakou s ním mají souvislost. Vy neuvidíte ani neuslyšíte nikoho, možná jste o to klidnější a smířenější. To, co v panu K. budilo neklid a úzkost, vyvolává ve Vás jen tupý vztek, odevzdanost. Email je jednosměrný, nejde na něj odpovědět, lze jen telefonovat na informace. Na druhé straně je totiž Váš pojišťovací „big brother“. Nikde není nikdo, pro běžného smrtelníka je ona instituce zcela nedostupná. Země, kde na Vás někdo ukáže a může si s Vámi dělat, co sám chce, není dobrým místem k životu.

Nejde však ani tak o chlebíčky, obědy, ani vlaky a pojišťovny, nekompetentnost, jde hlavně o všeobecný pocit – s parafrází jazykového úzu pana prezidenta – neradosti. Možná je lidí, kteří toto cítí, drtivá menšina, zatímco všichni ostatní jsou jen plni radosti a nic takového nevidí. Možná je to jen optický klam. Možná, že mnozí nemají ani šanci to někdy uvidět, protože se v takové situaci ani ocitnout nemohou, neboť jsou od běžného světa odděleni neprodyšnými hradbami bodyguardů, festivaly, vrtulníky, slavnostními obědy, vilami na Floridě a farmami v Africe.

Ale není dobré hromadit jen negaci: třeba se na to zeptat našich politologů, máme mezi nimi spoustu mladičkých, ještě neopotřebovaných profesorů a docentů, kteří jistě vědí, jak na to. Ostatně bude to především starost sociálně polarizovaných příslušníků nových generací, tedy to, jestli někomu z nich bude tato neradost a nesolidarita vadit, nebo jestli ji vůbec zpozorují. Možná se to vyřeší také tím, že to už bude pod jejich rozlišovací schopnosti.