Rád čtu fejetony (nebo snad eseje?) Pavla Kohouta. I když se mi nelíbí některá jeho pojetí českých dějin a lidí v nich, zejména hodnocení názorových, řekněme, proměn, kde poměrně příkře rozlišuje mezi dobami a generacemi a jen některým dává právo na změnu a tzv. nápravu, mluví o tzv. upřímnosti a obyčejném kariérismu a zdá se mi, že některým upírá právo na to, na co sám právo měl; líbí se mi jeho koncepce demokracie, občanské společnosti, vztah k jiným národům, které zblízka poznal, jeho antinacionalismus a – nehledě na to, co bylo řečeno - tolerance. A samozřejmě jeho literární dílo, ve své převažující většině velmi kvalitní, jež nám dělalo a dělá ve světě dobré jméno. Jeho Trilobit v Dnes z 19. května 2012 mě zaujal zvláště: nezávislé, nestranné, sympatické líčení výkonu kdysi ruského sovětského, nyní jen ruského souboru Alexandrovci, o němž u nás koluje řada povedených i méně povedených anekdot. Jistě se najde řada lidí, kteří nemohou zapomenout, že kromě Svaté války z roku 1941 tu byla jeho vystoupení v době pro nás zcela jiné, kdy mohla být a také byla chápána jako implicitní a snad i explicitní podpora situace po roce 1968, včetně invaze pěti států Varšavské smlouvy pod vedením SSSR: o to je Kohoutův názor cennější.

Co mě však zaujalo nejvíc: „Kolemsedící neskrývali pohoršení nad tím, že má žena Jelena netleská; nedovolila mi vysvětlit jim, že s tím skončila i na mých premiérách, aby z prstenu po mamince potřetí nevytřásla briliant.“ Nevím, jestli chtěl slavný spisovatel jen popsat konkrétní detail, neboť realita je většinou fantastičtější než nejbujnější fantazie, nebo tím měl na mysli něco jiného, ale v tomto emblému s desítkami zřejmých i skrytých konotací se jako v kapce vody zrcadlí kus našich dějin, osudy národa, státu a lidí i jejich nečekané i očekávané proměny, tudíž i proměny hodnot. Každý si tuto „briliantovou“ větu jistě vyloží po svém, proto se i literatura píše.