I dostala se mi darem vzpomínková knížka o Puškinově Památníku, soutěži v recitaci ruské poezie, která u nás v různých podobách a peripetiích existuje od roku 1967. Čas oponou trhnul: přešly různé události, dokonce armády, ale hodnota této bohulibé soutěže zůstala - a to je zásluha lidí, kteří se kolem ní desetiletí nejen točili, ale rovněž na ní úporně pracovali. Nikoli nadarmo se tu připomíná píseň interpretovaná kdysi Martou Kubišovou o harmonice, která spočívá kdesi v křoví a nikdo na ni už nehraje – jakoby prorocká vize osudu ruštiny, ruské poezie a Ruska u nás. Nehledě na politické peripetie a proslulý český odezdikezdismus, soutěž, která zprostředkovává umění slova, nemůže být zbytečná: nové generace jí dávají svěží dech. I když je Puškinova báseň Památník či lépe Pomník (Exegi monumentum) hodně sebestředná a, jak to u umělců bývá, pyšná, autor v ní neskromně mluví o své světové slávě podle vzoru Quinta Horatia Flacca, ale taky M. V. Lomonosova, zůstanou nám v paměti spíše verše, jež vyjadřují humánní poslání poezie a umění vůbec a snad i smysl této soutěže:

Probouzet lyrou dobré city, v kruté době oslavovat svobodu a vyzývat k milosti pro poražené.

Na podzim roku 1835, kdy básník odjíždí do Michajlovského probudit v sobě nový boldinský podzim, ale neúspěšně, je již skromnější. V básni, kterou mu přátelé v jeho časopise Sovremennik vydali post mortem 1837 a nazvali Úryvek/Отрывок (měla to být velká reminscentní báseň, něco jako „pásmo“/Zone, známé z pozdější doby od Apollinaire a Wolkra – Svatý Kopeček), mu již stačí, když si na něho vzpomene mladý muž, jenž jako kdysi on se pozdě večer na koni vrací z nějaké návštěvy a je plný radostných, nových myšlenek. Je to snad málo?

Byla jednou ještě jedna soutěž: ta se již nekoná. V titulu nesla slova novináře o zemi, kde zítra již znamená včera. Ironizovali jsme, že spíš předevčírem. Nyní, kdy se již i vládci české literatury nad Fučíkem trochu smilovali a z výše svých piedestalů objevili, že nebyl zrádcem, vydali si Reportáž a dokonce tzv. vědecký sborník (co je k tomu takto zpozdile po 23 letech přivedlo, raději nechci vědět), mi snad bude i bez optání dovoleno tuto soutěž připomenout. Soutěž zemřela ani přirozenou, ani nepřirozenou smrtí. Budiž jí země o to lehčí, že se na ní stačili projevit již ve věku 7-15 let budoucí vynikající odborníci, umělci, herci a znalci Ruska, lidé, kteří jsou dnes vidět. Snad na to ani oni nezapomněli.