„Nepije, nekouří, netančí, nemá metresy, nevyhledává společnost, nehraje karty! Proboha, co tedy dělá?“¹, prohlásil o Edvardu Benešovi jeden z poslanců národně socialistické strany a obdobně se o něm vyjádřil i předseda agrární strany Antonín Švehla: „Nekouří, nepije, za holkama neběhá, karty nehraje, to je k čertu.“² Pro mnohé prvorepublikové politiky bylo zcela nepochopitelné, jak může Beneš pracovat i 16–18 hodin denně, stejně jako nechápali jeho až asketický život. Přesto i Edvard Beneš měl i jiné záliby a koníčky než jen neustálou práci. Pomineme-li zahrádkaření, kterému se s oblibou věnoval ve své vile v Sezimově Ústí, hlavní volnočasovou aktivitou, která jej provázela už od dětství, byl sport. Byť i na něj měl Beneš specifický pohled.

Edvard Beneš se už ve svých necelých sedmi letech stal členem Sokola, který rozvíjel svoji činnost v rodišti pozdějšího československého prezidenta Kožlanech jako tělocvičný odbor místního spolku Beseda. Jeho aktivními členy byli i Edvardovi starší bratři, kteří brali tuto činnost velice vážně a intenzivně cvičili i na hrazdě, kterou si postavili doma na zahradě.³ Na svoje sokolské dětství ostatně Beneš v pozdějších letech vzpomínal i ve svých projevech, jako například v lednu 1936, kdy předsednictvu Československé obce sokolské mimo jiné řekl: „Od svých šesti let jsem byl v Sokole. Celá rodina byla vychována sokolsky. Všichni jsme se starali o rozšíření sokolské myšlenky v rodném kraji v západních Čechách, na Karlovicku. […] I když mne život od sokolství odsunul, zůstával a zůstal můj poměr k sokolstvu stále stejný. […] Vyrostl jsem v Sokole a srostl s ním.“⁴

Sportovních aktivit se mladý Beneš nezřekl ani během svého studia na c.k. gymnáziu v dnešní Londýnské ulici v Praze na Vinohradech. Mnozí učitelé však sportovní činnost gymnazistů neviděli rádi, a tak se Beneš dostával do různých problémů, jež mu tyto aktivity způsobovaly. Jeden z Benešových spolužáků například vzpomínal na vztah třídního profesora, latináře Hrdličky, který „Beneše zejména, kde mohl, přiskřípl, a zvláště proto ho nenáviděl, že Beneš byl ‚frajgajst‘ a že ani tělesného cviku nezanedbával.“⁵ Nutno však podotknout, že gymnazista Beneš mnohdy se svými učiteli polemizoval, či je dokonce cíleně provokoval, například „buřičskými názory“ Charlese Darwina a jeho sportovní aktivity tak jen negativní vztah pedagogů ke studentovi mírně umocňovaly.

Největší nepříjemností, ba dokonce lze říci pohromou, však byla pro Beneše jiná událost než provokování učitelů obdivem Darwina či Josefa Svatopluka Machara. Novým Benešovým sportovním koníčkem se totiž během studia na gymnáziu stal fotbal, sport, jehož provozování bylo středoškolským studentům zakázáno. Beneš od primy do sexty oblékal dres Slavie Praha, avšak v sextě jeho „gymnazijní fotbalovou kariéru“ ukončilo zranění, když mu obránce Slavoje Vršovice přerazil holenní kost. Beneš následně strávil šest týdnů v nemocnici, pohromou ale bylo především to, co následovalo ve škole. Edvard Beneš, drže se hesla „nelhat dokud to není opravdu nezbytně nutné“, se, namísto vymyšlení nějaké historky, jak ke zlomenině přišel, přiznal, že si zranění způsobil při fotbalovém zápase. Následně jej čekaly doplňovací zkoušky ze všech předmětů kvůli absenci ve výuce a snížená známka z chování. Především však musel až do maturity platit školné.⁶

Vztah Edvarda Beneše k fotbalu ale byl dosti specifický, rozhodně ne takový, jaký byl u většiny jeho vrstevníků. Sám Beneš na svá „fotbalová léta“ po letech vzpomínal: „Taky jsem chodil hrát fotbal. I jako student jsem hrál na křídle, protože jsem dobře běhal. Rozumíte, potřeboval jsem vybít energii. Měl jsem přebytek životní síly, musel jsem ji nějak vybíjet.“⁷ Pro Beneše tedy byl fotbal především způsobem, jak vybít energii, nahromaděnou během dlouhých hodin strávených četbou. „Byla to hra prudká a živá, mohl jsem při ní dokonale utýrat tělo, které potřebovalo pohyb,“ vzpomínal později Beneš dodávaje: „Ne, fanouškem jsem nebyl. Bral jsem hru jako zajímavost. Zkoumal jsem ji, bral jsem z ní naučení, a když jsem tak pozoroval mládence při hře, poznával jsem čím dál tím jasněji, že mezi ně nepatřím,“ čímž se dostáváme k Benešovu odchodu z aktivního fotbalu, který jeho vlastními slovy způsobilo prostředí kolem tohoto sportu: „Většinou mluvili a jednali hrubě, dokonce leckdy sprostě – a hlavně chodili po hře pít. To pro mne nebylo. Já jsem nechtěl za nic na světě pít, bránil jsem se tomu. A to mě vlastně od hry odehnalo. Ne sama hra, ale prostředí, její vliv v té době.“⁸

Na svoji sportovní činnost ve Slavii nicméně Beneš rád vzpomínal. V roce 1936 dokonce v projevu k zástupcům sportovního klubu Slavia, jehož čestným členem byl od roku 1919, prohlásil, že léta ve Slavii měla i vliv na jeho pozdější práci: „Mám milé vzpomínky na mládí, kdy jsem byl sportovně činný ve Slavii. Hovělo to patrně mé povaze dělat sport, tj. překonávati opravdovostí a vytrvalostí překážky, a jistě měla tato doba značný vliv na moji další práci.“⁹ Během svého „zkoumání hry“ Beneš také v mládí navštěvoval zápasy Slavie, včetně utkání s anglickým FC Southampton, které se odehrálo 24. dubna 1901. Později tak Beneš vzpomínal, jak vlastně vznikl český fotbalový termín „robinzonáda“: „Slavia přistoupila k tomu zápasu na výsost vážně. Ke vstupence, která stála deset krejcarů, přidávala pěkně vyobrazený list. Přinášel fota anglických hráčů, historii soupeřova klubu a informace o jeho nejslavnějších hráčích. Ten zápas byl skutečnou událostí. Ale...To hlavní se odehrálo až po zápase. Soupeřův brankář si dal od správce připravit všechny balóny a jeho i slávističtí hráči na něho stříleli jednu ránu za druhou. Z hranice "velkého vápna". Střely dokázal vyrážet efektními skoky. A protože se jmenoval Robinson, Praha měla fotbalovou novotu. Těm skokům se začalo říkat robinzonáda a okamžitě začaly patřit do výbavy těch našich nejlepších strážců branky. O dvě desítky let později je slavný František Plánička dovedl až k dokonalosti.“¹⁰

Ačkoli s fotbalem Edvard Beneš skončil ještě na gymnáziu a „od sokolství jej život odsunul“, sport neopustil ani v dobách, kdy už byl světoznámým politikem. Přejdeme-li v krátkosti to, že samozřejmě doma pravidelně cvičil, po Masarykově vzoru začal jezdit na koni, v zimě lyžoval i sáňkoval a v létě plaval, hlavní sportovní vyžití mu nyní poskytl sport typický pro politiky i v dnešních dobách – tenis.

Benešovi zřejmě tenis plně vyhovoval, ostatně on sám byl především individualistou, a tak není divu, že se vrhl na sport, kde mohl hrát sám za sebe a nikdo mu to nekazil. Britský diplomat Robert Hamilton Bruce Lockhart vzpomínal na Benešovu touhu po vítězství následovně: „Byl na hřišti velmi mrštný a pohyblivý a hrál nejen energicky, nýbrž i s horlivou touhou vyhrát:“¹¹ Benešovo nasazení zachytil ve svém úsměvném sloupku také Karel Čapek, který 30. dubna 1926 psal: „Bílý od hlavy k patě, s tváří do modra uřícenou; je drobný, je všude, v out i u line, žádný míček mu není dost špatný, aby ho nedobíhal; div nepřeskočí line, jak mu běží vstříc, vyskakuje do výše jako kobylka, chytá každý out, neodpustí si ani jednu ránu; kdyby se míček zaryl do země, zaryl by se střemhlav za ním. […] Nesleví si ani ránu předem ztracenou, nepustí ani jednu šanci mimo sebe; hraje tenis tak, jako dělá politiku, neboť tento náruživě houževnatý hráč se jmenuje Edvard Beneš.“¹²

Zatímco ve dvacátých letech hrával Beneš prakticky každý den tenis v Praze na kurtu britského velvyslanectví, ve třicátých letech už tvrdě trénoval na kurtu vlastním. Nechal si jej totiž postavit na zahradě své vily v Sezimově Ústí, postavené v letech 1930–1931. Mimoto ale také pravidelně hrával tenis se zahraničními vyslanci v lázních, kde často s diplomaty jednal. A vítězil. V srpnu 1922 tak například psal manželce Haně: „Dnes jsem hrál tenis s anglickým velvyslancem Clerkem – bylo vidět, že se hodně naučil a trénoval, ale i já uplatnil trénink z Františkových Lázní. A byl bit zle! Vyhrál jsem 6:4, 6:2 a 6:1.“¹³ Pokud jde o Benešova vítězství, není se ostatně čemu divit. Benešovu zarputilost a nasazení totiž doplnili i kvalitní technické dovednosti, jeho tenisovým trenérem totiž byl např. Dr. Just, jeden ze zakladatelů národního tenisového hnutí a pozdější daviscupový reprezentant i další daviscupoví hráči Ardelt, Rohrer a Žemla.¹⁴

Edvarda Beneše všichni známe především jako člověka pracovitého, ambiciózního a jako suchého patrona, který se snad ani nedovedl radovat ze života. Milan Rastislav Štefánik jej ostatně škádlíval tím, že ho označoval za „spartána, kterému chybí smysl pro požitky“.¹⁵ Ve skutečnosti však Beneš až takovým „sucharem“ snad ani nebyl, jak ostatně dokládá i tento výčet jeho sportovních aktivit, které emotivně prožíval, a radoval se jak z činnosti samotné, tak z vítězství. Nejlépe tedy bude, uzavřeme-li tento text vzpomínkou Benešovy švagrové Emilie: „Mám kamaráda, člověka jinak dobrého, ale nevím proč, snad ani on to sám dobře nevěděl, nemohl doktoru Benešovi přijít na jméno. Šel však kdysi na procházku za Dejvice nebo Střešovice a pojednou vidí před sebou dva lidi: muže a ženu. Paní držela v ruce pánský klobouk, zatímco pán docela chlapecky přeskakoval patníky. Ztratil jej totiž, ale přeskakoval tak horlivě a vytrvale, že ani nevěděl o tom, že je klobouk pryč. […] Můj přítel byl však nesmírně udiven, když přišel nepozorován blíže: neboť v manželích přeskakujících patníky poznal doktora Edvarda Beneše a jeho choť.“¹⁶ I to byl Edvard Beneš.

Milan Strmiska

Použité prameny a literatura

Edvard Beneš. Projevy – články – rozhovory. 1935-1938. Praha 2006.

Novotný, K. – Kufnerová, Z.: Člověk Edvard Beneš. Praha 2006.

Prokůpek, V.: Edvard Beneš jinak. Prezident na kurtech porážel velvyslance. Tenis Arena, květen 2009, s. 77-80.

Internet

Valenta, Z. – Zápotocký, V.: Stalo se před sto lety: Robinson a Beneš. [online]. http://www.radio.cz/cz/clanek/4991 17.11. 2009

http://www.vlada.cz/cz/urad-vlady/dalsi-objekty/vila-v-sezimove-usti-55729/