Chodívám poměrně často nakupovat – tu více, tu méně. Posledních více než dvacet let pozoruji samozřejmě značné proměny míst, kde se obvykle nakupuje: nepřehledný sortiment, kde se však zboží spíše rozděluje, než nabízí, a prodává (nyní už chápu, jak Nikolaj Berďajev tváří v tvář odlidštěným rozdělovnám potravin dospěl k názoru, že ruský režim po roce 1917 je krajním výhonkem západní technologické civilizace, i když argumentů měl jistě více), krámky zanikly, k chlebu a vodě se někdy dostanete až po mnohasetmetrové pouti, takže velké obchodní řetězce nám nádavkem poskytují i možnost zdravého pohybu. Personál se dělí na různé lidi, jejichž společným rysem je většinou naprostá nevědomost, nezájem, neznalost prostoru, kde se zboží rozděluje nebo vybírá, neznalost sortimentu, neboť archaický předmět zvaný zbožíznalství, kdysi povinná součást výuky učňů, se propadl do zapomnění. Další archaismus „zákazník“ nahradil optimistický pseudoneologismus „klient“: z latinského „cliens“, tedy zákazník nebo objednavatel (ale někde též vazal, podřízený), tím je dnes u nás i člověk jdoucí k lékaři (zastarale a pesimisticky „pacient“, „patiens“ čili trpící) nebo do banky. Klient by tedy měl být obsluhován, má mu být poskytnut a doporučen produkt firmy (od banánů po investice), ale bývá tomu často naopak a klient pak mobilizuje svůj druhý význam, tedy vazal, podřízený. Stačí pozorovat zvláště některé ženy, kterak jsou k prodavačkám servilní, doslova je prosí o laskavou pozornost, jak je přesvědčují, aby je obsluhovaly, jak se jim vlichocují a jak napadají všechny kritiky, jak jsou v některých bankách „takhle maličcí“, trpně čekajíce, až se v jednom z dvaceti okének objeví někdo, kdo se jim bude věnovat. V obchodech nám totiž někdy udělají laskavost, že si nás po čase všimnou. V 90. letech minulého století nás otcové „transformace“, kteří mezitím stanuli v ještě vyšších funkcích, ujišťovali, že není daleko doba, kdy v ekonomice alespoň dohoníme, pokud přímo nepředhoníme Rakousko a snad i Německo, neboť tržní hospodářství a totální privatizace, tedy soukromé vlastnictví všeho, motivuje lidi, aby se o vlastněné věci dobře starali, což prý žádný stát ani družstvo nedokážou: nuže, stačí se podívat kolem sebe na všechno, třeba na činžovní domy našich měst, ještě lépe na obchody a služby. Základním rysem pracovníků v takových obchodních centrech je většinový nezájem: je zřejmé, že ti lidé to nedělají rádi, prostě je to nebaví. Občas jim to i řeknu: prosím, proč to děláte, nedělejte to, zbytečně se trápíte. Někoho to „vytočí“, jiný to nechá být. Nikdo nic neví, nikoho nic nezajímá, nikdo s ničím nikomu nepomůže – to je norma, u níž nutno naštěstí počítat s dílčími zářnými výjimkami. Jeden kamarád, jenž zná platy v jednotlivých profesích, mě nedůtklivě upozornil, že někteří zaměstnanci, tedy různé pomocné síly v obchodních řetězcích, berou prý 7-8 tisíc Kč měsíčně, takže by bylo nemorální chtít po nich nějakou práci; tak nevím, zdali tato úvaha není vůči nim příliš necitelná, když se s nimi navíc většinou jen stěží domluvíme, neznajíce rusky, ukrajinsky nebo rumunsky. Ukazuje se, že tržní systém přes všechnu snahu nemotivuje lépe než jiné etatističtější systémy k práci ani k zájmu o ni. To však naši politikové nemohou vědět, protože mezitím z běžného občanského života vystoupili a obklopili se umělým prostorem, kde platí jiná pravidla a často i jiné ceny, kde pro ně – milovníky komfortu - jsou i jiné východy z letadel. Takže už jsme zaslechli, že - na rozdíl od našich politiků - obyčejní, řadoví občané málo pracují a tím prohlubují ekonomickou krizi (jak jinak je tomu třeba v Číně, že). Výzvy k práci a pracovitosti z velmi vysokých míst – to je určitě důvod k zamyšlení pro každého z nás: je však otázka, k čemu takové zamyšlení může vést. Ještě že máme ty, kteří naše prohřešky rádi a razantně napravují: třeba špatnou práci policie a soudů. Takže k práci je dnes třeba už přemlouvat, zatímco dříve jsme byli přesvědčováni, že přijde sama se systémem, který sám motivuje. K službám patří také dopravní obslužnost: pusté, zrušené železniční stanice, devastované lidmi a zvířaty, zaneřáděné budovy, zrezivělé koleje, místy přerušované pracovitými spoluobčany a jistě řádně odevzdané za menší úplatu v sběrných místech k tomu určených. Náhradou je ekologická doprava – po které se tak před časem volalo – kamiony a osobní auta s jedním pasažérem. Snad by si měl dát nějaký student ve své bakalářské nebo magisterské práci za úkol srovnat například hustotu městské dopravy v minulosti a nyní. Blahodárné zapomnění tiší mozek, aby se moc nerozrušoval, s tím se počítá. Jako s tím, že lidé umírají a nově narození už nic nevědí a nic jiného si nedovedou představit: tak to bylo s generací dnešních starých, kteří si kdysi nedovedli představit život v protektorátu nebo první a druhé republice. Žijeme v době nezvykle silného zapomínání a zapomnění: není divu, že nemoci, jejich základním znakem je ztráta orientace a zapomnění, jsou metlou naší doby. Kdysi o zapomnění kvalifikovaně psal jeden světově proslulý spisovatel, jenž však také zapomněl na některá svá raná díla. Problémem dnešních mladších generací – ale jistě nejen jich - je dezorientace v historickém prostoru a čase: přehnaně řečeno, nikdo neví, kdy se co v minulosti odehrálo, kde, neřku-li jaký to mělo význam. Ani je to nezajímá a vědět to často nechtějí. Ten, kdo si pamatuje, může mít také vlastní názor nebo si ho může utvářet, tedy i na sebe sama, a to i názor velmi kritický. Pamatovat si je dobré, i když to nemusí být pro nikoho slast. O jiných, ale i o sobě si pamatujeme věci, které nemusí být jen krásné, každý někdy selhal více nebo méně nebo neudělal to, co měl. To si každý musí zodpovědět sám před sebou: nikdo není neomylný a skvělá Čapkova povídka Vražedný útok na to odpověděla dostatečně. Pamatovat si tedy chce i odvahu: nejen vůči jiným, ale i vůči sobě samému. Paměť je také vodítkem v minulosti, přítomnosti a ukazatelem budoucnosti, může bránit opakování starých chyb, i když skeptikové asi právem tvrdí, že člověk je nepoučitelný a že úsloví „historia magistra vitae“ je jen pium desiderium. Paměť je také to, co může bránit, aby byl člověk zvnějšku zcela ovládán – kýmkoli… Ať tak či onak je paměť a nezapomínání a jeho reflexe v jednání důležitým atributem člověka jako biologického druhu. Pokud se ovšem dnešní člověk nestává nebo snad už nestal někým jiným.

Ivo Pospíšil