To mi už kdosi kdysi říkal: uvidíš, budeš cizincem ve vlastní zemi. Nyní by bylo výhodné tímto cizincem být, ale už to není možné. Lázeňský pobyt trávím většinou jako doprovod v dobře mnou zaplaceném pseudohotelu se snídaní, jinak užívám jen léčebných procedur, jež poskytuje místní vzduch (zatím zcela zdarma) a chůze (zatím také) a práce (většinou také), neboť, jak známo, šlechtí člověka a udělá se jí tu pochopitelně mnohem víc než „v práci“, kde se řeší věci spíše administrativní a vztahové povahy. Když mi bylo u snídaně jednoho dne sděleno, že už tu nemám místo, protože „máme plno“, ani mě to nepřekvapilo: jen jsem suše poznamenal, že bych snídani mohl sníst třeba na chodbě nebo venku na chodníku a asertivní dívka (neboť řada dnešních mladých lidí – oč méně zná ironii, která je jen obyčejnou hříčkou rozumu a nic se jí nedá získat, spíše ztratit – o to více využívá tzv. asertivity, které se dříve říkalo drzost a jejímž základním rysem je bezcitnost a nevědomost) se už chystala dát mi nějaké malé korýtko na dlabání, ale tak daleko zase moje recese nešla. Proč? Přijeli skuteční vážení hosté z ciziny: mluví jazykem, který vcelku dobře ovládám ještě z povinné školní docházky a pak z dalšího studia – nic proti nim, jen využívají skvělé politiky českého státu: vyloučit z léčebných pobytů méně solventní vlastní občany, kteří tuto léčbu dříve potřebovali (tak nás to kdysi chybně učili), ale nyní ji už vlastně nepotřebují. Lázeňská léčba má totiž jednu pozoruhodnou vlastnost: nesolventním občanům ČR, zejména invalidům a důchodcům, kteří by tu už dávno neměli být, neboť stát neúměrně zatěžují nesmyslnými požadavky a zbytečnými finančními nároky (tzv. dávkami a důchody), škodí, zatímco solventním a cizincům prospívá. Občánku, a máš to. Celý život si platíš pojištění, kdybys ty peníze dnes měl, můžeš si zaplatit na čas celou nemocnici i s ředitelem, ale kde nic tu nic. Všechny rezervy důchodového a zdravotního pojištění se nějak za poslední dvacetiletí rozpustily nebo odklonily a ne a ne je najít: ale toho je přece víc, takto bychom museli dohledávat nejednu velkou továrnu, zemědělské družstvo a taky jednu námořní flotilu, sem tam nějaký privatizovaný důl, neboť profese uhlobarona baví i dnes, nejen za Járy Cimrmana. Končíme bez klasického happyendu, ten ať si doplní každý svůj.

         Ivo Pospíšil