Když se dostal do módy běh pro život, tedy jogging, začalo se mluvit také o tom, že nejpřirozenější formou pohybu je chůze, resp. rychlá chůze. Ostatně tzv. indiánský běh střídající běh a chůzi to jako by potvrzuje a ovšem také zmrzačení sportovci neúměrně namáhající určité partie, tedy např. cyklisté, hokejisté, fotbalisté, rychlobruslaři, těžcí atleti, přespolní běžci, prostě v podstatě všichni.  Před více než dvaceti lety jsme chytili druhý dech a bylo zřejmé, že se celá společnost vydává cestou prosperity, dohánění bohatších sousedů,   to i v životním stylu: ekologická doprava, čističky, zdravé potraviny, jiná kuchyně, nikoli ta nezdravá bavorsko-česká. Bylo zřejmé, že to majitelé aut budou mít opravdu těžké, že zdravý pohyb, uměřená strava, ekologické chování vždy a všude zcela převládnou, neboť právě na to lidé netrpělivě čekali. I tvůrci nové konjunkturální a široce medializované filozofie, kteří pokládají kulturu za přírodě nepřátelskou, to jakoby potvrzovali, i když sami mají také auta, jež příliš přírodně nevypadají. Nechci hádat, nakolik se tento koncept naplnil, to posuďte  sami. Vím však jedno: není daleko doba, kdy na našich ulicích a možná i jinde bude platit zákaz chůze − a  to kvůli tomu, že chodit i po chodnících je nyní životu nebezpečné. Bude to vlastně vynuceno, neboť chodit prostě nebude kde. Již nyní je zřejmé, že se stěží dostanete do domu obklopeného ze všech stran parkujícími auty; ani nepátrám po tom, co je podle předpisů a co nikoli. Realita si prostě vynutí nové zákony, nařízení apod. A prosadí je mocní a ti také většinou nechodí pěšky. I když se občas budují i podzemní parkoviště, většinou se to řeší tak, že se zaberou tzv. nadměrně široké chodníky, kam se dříve pohodlně vešli i čtyři souběžně procházející lidé. To je dnes už nemožné, dvě třetiny chodníku zabírají parkovací plochy, ve velkých a lázeňských městech  řádně zpoplatněné. Ostatně nejfrekventovanějšími místy, kde jezdí nejvíce vozidel, jsou dnes už po celý den právě tzv. pěší zóny: proč se tak nazývají, opravdu nevím, ale asi je to archaická vzpomínka na dávnou dobu, kdy se tu skutečně pěšky chodilo.  Když se opravuje nějaký dům nebo komunikace, je třeba se doslova vznášet, jinak se mezi zběsile projíždějícími auty nelze bezpečně pohybovat. Doslova pohromou jsou však cyklisté. Především nejsou vždy slyšet, povzbuzováni ideologií zdravého pohybu však jezdí rychleji než auta a taková srážka s opřilbovaným cyklistou nemusí být právě příjemná. Místo budování nových cyklistických chodníků se prostě zase zabere většina dosavadního chodníku. Mimochodem: jistě Vás napadlo, že slovo „chodník“ je od „chodit“ nikoli „jezdit“; je to tak i v jiných jazycích, kde se to slovo začalo používat. Mladičký ruský šlechtic Nikolaj Karamzin při své evropské cestě, kterou podnikl na přelomu 80. a 90. let 18. století a o níž napsal pěkný epistulární cestopis Listy ruského cestovatele, spatřil tyto útvary – v Rusku tehdy zcela neznámé, neboť tam ještě hluboko ve 20. století lidé užívali kvůli neexistenci chodníků a všudypřítomnému blátu galoše a při vstupu do úřadů se přezouvali − především v zemi první průmyslové revoluce, kde kromě toho shledal také Habeas Corpus Act, komíny radostně vypouštějící černý kouř jako symbol blahobytu, horníky dobývající v potu tváře „zemní uhlí“, vězení, kde dozorci oslovují vězně např. „pane“, smyslné květinářky při silnici z Doveru do Londýna, drzé pokojské v hotelích a všemocnou prostituci, objevil slovo v podobě „trotuár“ pro ruštinu, tedy ono původní francouzské trottoir; trotter je v moderní francouzštině klusat, pobíhat. Angličané si pro městský chodník (zpočátku dřevěný, později dlážděný) vymysleli slovo „dlažba“, tedy pavement, v přírodě však také footpath, pathway, Američané sidewalk, tedy pořád něco o nohách a chození. Nicméně to už vyšlo z módy. Takže budoucnost chodníků, které od této chvíle navrhuji nazývat „jezdíky“, je taková: budou tu jezdit jen auta s řidičem, event. na zvláštním jezdíku bicykly. Kdo si pořídí vznášedla, je to jeho věc, jejich provoz bude řešen zvláštním nařízením později.