Ivo Pospíšil

Tak jsem si přečetl pěknou stať Josefa Káninského Temná je duše Járy Cimrmana.¹ Autor, jestli jsem ho správně identifikoval, není už zcela mladý. Nejprve jsem si myslel, že je to nadsázka, hyperbola, humor, ironie a sebeironie, snad až sarkasmus. Nejslavnější Čech, právě proto, že jde o fiktivní postavu, dokládá do značné míry mentalitu našeho, tedy českého národa, pokud něco takového vůbec existuje, jeho pohnuté dějiny – tak to asi i jeho tvůrci snad od počátku mysleli. Potom jsem začal uvažovat, že je to asi míněno zcela vážně, ale stále jsem tomu zcela nevěřil. Zamyslel jsem se nad několika větami. Jedna je hned v upoutávce: „Pod takzvaným laskavým humorem populárního divadla se skrývají témata temná tak, jak jen lidská duše může být.“ Jiná: „Jára Cimrman není sprostý, přesto v každé z her padne aspoň jeden vulgární výraz.“ Autor opakující podobné výroky jiných osobností tvrdí, že s vulgaritou se musí umět zacházet; tedy, že – pardon – „hovno“ v jedněch ústech je drahokam, v jiných vulgarita nejvyššího kalibru. Ale o tom, čí ústa jsou posvátná, takže se v nich odpudivý exkrement mění v libý francouzský parfém, bude rozhodovat kdo? Autor? Elitní skupina intelektuálů? Média? Quod licet Iovi, non licet bovi. Tady si odpovíme zcela postaru: „Nihil novi sub sole“. Autor jde ještě hlouběji. Těm nenápadným úletům Járy Cimrmana a jeho autorů říká „šrapnely“, jinak řečeno tedy jakési nášlapné miny, které pod nevinným povrchem skrývají něco odporného a podlého. Potom už následuje smršť provinění proti politické korektnosti, kdy se jako vlny zdola vyvalí z této oblíbené postavy celý kal českého nacionalismu, včetně partií kanibalských a dokonce – sic! – protirakouských. Pořád ještě trochu věřím, že je to jinak, ale apríla 3.–4. prosince není. Autor se v závěru pozastavuje nad tím, že v dodatku k Dobytí severního pólu se Češi k úspěchu nepřihlásili, aby nepřipadl nenáviděnému Rakousku, a když to po roce 1918 zkusí jediný žijící člen výpravy Frištenský, zůstane zavřený v blázinci. „Máme se smát, nebo nás zamrazí?“ píše. Je mi jasné, že je to myšleno zcela vážně, ale stále ještě neztrácím naději. Pokud je to opravdu míněno vážně, smát se nebudu, ale bude mě hodně mrazit.

Už dávno jsem si všiml, že lidé se dnes dělí na dvě kategorie: jedni ještě udržují starý, asi dnes už přežilý a hlavně škodlivý ráz umění jako něčeho ambivalentního, víceznačného, kde vedle sebe fungují hyperbola, litotes, ironie, sebeironie, groteskno, absurdno, kde není jednoznačnost, kterou někteří tak milují. Neboť jednoznačnost – to je smrt umění a počátek sevřených šiků, kde se úhyb napravo nebo nalevo trestá seknutím až useknutím. Právě tato nejednoznačnost, ironie a hlavně sebeironie, jíž je u Cimrmana přehršle, je to, co budí obdiv u lidí, kteří mají rádi umění, jehož základním znakem není norma a jeden názor a jeden výklad, ale svoboda. Proto všechny ty „šrapnely“ lze vyložit různě: protirakouský postoj jako sebeironii, ale také spodní proud nostalgie, která tu nemizí, neboť v umění žádné významy nelze eliminovat, jak by si někteří přáli. A často je sám výklad nesmyslný, protože zabíjí samo umění a jeho podstatu, která je často iracionální, prostým rozumem nepostižitelná, spíše intuitivně zachytitelná: asi tak, jako když chcete vysvětlit, proč se lidé smějí anekdotě, nebo když ji budete vysvětlovat. Proto je umění nepodchytitelné výkazy, je kluzké, nelze je spoutat: jinak to už není umění. Tak si musíme jasně říci, co vlastně chceme, a zde – mimo sféru umění – už uhnout nebo vyklouznout nelze. Lidí, kteří ironii ani nerozpoznají – a jak se ukázalo, je to těžké, neboť ani v případě komentovaného textu jsme nebyli s to zjistit, zda opravdu nejde o ironii a sebeironii – je hodně. Znervózňuje je právě ona nejednoznačnost, provinění vůči předepsanému rituálu jediné pravdy a jediného správného výkladu. Jsou to skutečně „novi homines“ naší doby, citlivost k oné hravé víceznačnosti jim prostě chybí nebo její absenci záměrně předstírají. Neboť vyloučit z našeho života víceznačnost znamená cokoli víceznačného hledat, nalézat, ovládat, posuzovat, soudit a odsuzovat. A to už opravdu není k smíchu ani víceznačné. Stále doufám, že jsem text špatně pochopil, že to tak není, že je to míněno ironicky. Pokud však nikoli, myslím, že oslavám Járy Cimrmana a destičkám či tabulkám s jeho jménem by mohla zvonit hrana. Ale: jako v Donnových Meditacích a u Ernesta Hemingwaye: „…and therefore never send to know for whom the bells tolls; it tolls for thee.“