Dana Ferenčáková

Jak známo, řeka Morava v České republice, anebo též v zemi Moravské čili na Moravě, pramení pod Kralickým Sněžníkem a vlévá se zleva do Dunaje pod Bratislavou. Její tok dosahuje 354 km. Další řeka Morava protéká Srbskem. Jako Veliká Morava začíná soutokem Jižní a Západní Moravy u města Stalać, dál protéká Moravskou rovinou, meandruje severním směrem a západně od městečka Kostolac tvoří pravý přítok Dunaje. Srbská řeka Veliká Morava včetně Západní Moravy má délku 487 km. Existence stejného názvu u dvou různých řek – v České republice i v Srbsku –  je jistě zajímavá v případě, že jde o území v centru Evropy, obývané nyní slovanským obyvatelstvem.

Vysvětlení místního názvosloví je vázáno na studium historie osídlení a často odhaluje zajímavé souvislosti. Podle Lubomíra Nováka [2012] v internetovém časopise Archeologie na dosah přípona „-ava“ v názvech řek má stejný základ jako latinské slovo „aqua“ a jako germánský výraz „achwa“, což obojí znamená „voda“. Vltava (původně starogermánsky Wilt + ahwa = divoká voda), Morava, Opava, Svitava, Jihlava, Sázava atd. jsou toho dokladem. Zbývá vysvětlit základ „mor-“ u obou řek nazývaných „Morava“.

L. Novák poukazuje na tu zvláštnost místopisných názvů, která spočívá v jejich skládání z různých nestejně starých kořenů. Tyto kořeny mohou být přejímány od obyvatel tvořících dřívější osídlení, k nimž mohou být přidávány další kořeny přejaté od pozdějších obyvatel. Například soužití Keltů a germánských kmenů Markomanů a Kvádů mohlo dát název hoře „Ještěd“, skládající se ze dvou částí: „ask(i) + ket“, přičemž askiz je germánské slovo pro jasan a kajtos znamená keltsky les. Hybridním způsobem tak vznikala slova, která jsou svědectvím o koexistenci dvou jazyků v jedné komunitě.

Podobně název řeky Moravy vznikl patrně skládáním kořenů „mor“ a „-ava“. Původní základ „mor“ zřetelně odkazuje k indoevropskému slovu „mar“, což znamená velkou vodu a nalézáme ho rovněž ve slově „moře“. Německé „meer“ má tentýž význam a kromě toho německé slovo „moor“ označuje blata nebo slatinu. Také v češtině existuje pro bláto podobné označení – totiž „marast“. Vysvětlení názvů dvou řek: Moravy jako levého i pravého přítoku Dunaje se tedy samo nabízí. Šlo o „velkou vodu“, tvořící obtížně průchodná, zamokřená, blátivá nebo bažinatá místa kolem Dunaje. Stěhující se kmeny je nalézaly jak na jih od toku Dunaje, tak na sever od této řeky a označovaly je tedy stejně.

Na římských mapách cest zobrazujících spojnice mezi vojenskými tábory kolem Dunaje jsou zobrazeny dvě řeky s názvem „Marus“ – a to jedna, která se vlévá do Dunaje ze severu východním směrem od Carnunta v dnešním Dolním Rakousku, dále pak druhá, která ústí z jihu do Dunaje na západ od Viminacia, což bylo hlavní město provincie Moesie (dnešní Srbsko) v katastru obce Kostolac. Římský konsul, historik a geograf Cornelius Tacitus (55 n. l. – 115/120 n. l.) ve svém spise Annales II. 63 říká, že Vannius byl králem germánského kmene Kvádů v 1. stol. n. l. a jeho království, založené konzulem Drusem, „Danuvium ultra inter flumina Marum et Cusum locantur“ – tedy se rozkládalo u Dunaje mezi řekami Morava a Váh.

První písemné zmínky o Slovanech na našem území shromáždila a přeložila z různých latinských kronik Dagmar Bartoňková v učebních textech UJEP v Brně z r. 1963. V těchto skriptech nazvaných Latinské prameny k dějinám Velké Moravy jsou uvedeny první záznamy o slovanských kmenech na území Panonie počínaje rokem 791. K roku 803 se vztahuje zápis v „Annalium veterum fragmenta partim ex Mettensibus desumpta“ z r. 803, kde se říká mimo jiné toto: „Císař se odebral do Bavorska a čekal na příchod vojska, které se vracelo z Panonie. Když vojsko přišlo, vyšel mu vstříc do Řezna. Tam s oněmi přišel také Zodan, vládce Panonie, a poddal se císaři. V témže zástupu bylo i mnoho Slovanů a Hunů a ti se s celým svým majetkem poddali císařově moci.“ (BARTOŇKOVÁ, 1963, s. 13). O vojenských taženích císařského vojska proti Čechům a o bojích mezi Huny a Slovany pak hovoří mnohé kroniky v období let 805 až 816.

K roku 822 se vztahuje tento záznam v kronice „Annales regni Francorum“, který je zároveň první písemnou zmínkou o Moravanech na našem území: „Císař se po skončení lovu odebral k přezimování [...] do Frankfurtu a svolal tam obecný sněm [...]. Na tomto sněmu vyslechl poselstva všech východních Slovanů, tj. Obodriců, Srbů, Veletů, Čechů, Moravanů […] a v Panonii sídlících Avarů, která byla k němu vyslána s dary“ (BARTOŇKOVÁ, 1963, s. 41).

Název „Velká Morava“ je v literatuře poprvé doložen byzantským císařem Konstantinem VII. Porfyrogennetem (narozen 905, zemřel 959) v textech psaných kolem r. 950. Ve spise „De administrando imperio“ v kap. 40 píše: „Při ohybu řeky dva dny cesty od Bělehradu je Sirmium. Za těmito místy se prostírá velká Morava, nepokřtěná, kterou zničili Maďaři a nad kterou vládl v bývalých dnech Svatopluk“. Dále v kap. 41 píše: „Pokud jde o krajiny Moravy, vládl v nich Svatopluk,“ a k tomu autor dodává příběh o prutech a synech Svatoplukových jako doklad o důsledcích jejich nesvornosti.

Ve spise „De ceremoniis aulae byzantinae“ v kap. 48 dává návod pro psaní úředních dopisů vladařům. Mezi chorvatským, srbským a dalšími je zmíněn i moravský archont (kníže), jde však o vládce Moravy pod Bělehradem. Lze tedy vyvozovat, že Konstantin VII. sice věděl o dvou Moravách, tedy o té bližší téměř na byzantských hranicích, a také o vzdálenější, která byla zničená Maďary kvůli nesvornosti Svatoplukových synů, ale ve své knize nepovažoval za nutné je rozlišovat. Jeho záměrem v té době bylo navázat s Maďary spojenectví. Zprávy o Moravě, rozvrácené maďarskými nájezdníky, čerpal přímo od Maďarů samotných. Ve snaze podat svědectví o svém velkolepém činu Maďaři pochopitelně líčili události jako vítězství nad „velkou Moravou“. Název „Velká Morava“ – „Megale Moraviae“ byl tedy na světě a zůstal jako následnictví té zemi, jejímiž centry jsou nyní Brno, Olomouc, Zlín a Ostrava. Smíšení dvou krajin a dvou řek se stejným názvem je tedy patrně odkazem, který jsme zdědili po římských geografech a ke kterému dal podnět také císař Konstantin VII. tím, že nepovažoval za důležité rozlišovat území, ovládaná Maďary a ležící kdesi za hranicemi jeho impéria.

Literatura

BARTOŇKOVÁ, D. Latinské prameny k dějinám Velké Moravy. Praha: SPN. 1963.

NOVÁK, L. Pravěké osídlení Česka ve světle jazykových pramenů. Archeologie. 2012. [online]. [cit. 11.6.2017]. Dostupné na: < http://www.archeologienadosah.cz/clanky/praveke-osidleni-ceska-ve-svetle-jazykovych-pramenu>.

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a – aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst – získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz