Dana Ferenčáková

„Kdežto ještě počátkem devatenáctého století jenom boháči mohli se do lázní odebírati nebo minerální vody kupovati, může nyní i méně bohatý člověk užívati plodů přírody,“ píše v prvním čísle časopisu Slovanský věk z roku 1900 MUDr. František Veselý. Snaží se tím povzbudit zájemce o léčbu v moravských lázních a zejména v Luhačovicích, kde působí jako lázeňský lékař. „Teprve XII. lékařský kongres v Moskvě 1897 uvedl ve známost ohromné bohatství Kavkazu na nejrůznější léčivá zřídla. Zatímco německé lázně starají se o popularitu, lázně haličské či moravské jsou téměř neznámé.“ Lékař František Veselý (1862–1923) pak navrhuje sestavit almanach českých a moravských lázní a zlepšit dopravu, která je spojuje se světem. „Lázně by neměly jen plnit kapsu úhlavních nepřátel Slovanstva, ale mohou se stát nejpříhodnějším místem ku seznamování se Slovanů mezi sebou,“ argumentuje dále. „Hromadné výlety a návštěvy o slavnostech jedněch k druhým mají krátké trvání. Ale delší stýkání se v lázních umožňuje hlubší vzájemnou výměnu náhledů, zkrátka mělo by jistě za následek seznámení se i na jiných polích lidské činnosti, tak literárních, hudebních i národohospodářských.“

S návrhem na vytvoření akciové společnosti, která by financovala rozvoj Luhačovic, se pak v roce 1900 obrací na všechny, kdo by se chtěli na této aktivitě podílet. Jeho výzva padá na úrodnou půdu a dosavadní majitel objektů hrabě Otto Serényi souhlasí s jeho záměrem. MUDr. Veselý dosáhne svého, v únoru 1902 se schází valná hromada akcionářů a ředitelem lázní je zvolen MUDr. František Veselý, správcem pak Cyril Holuby. V lázních začíná zásadní přestavba hlavně pod vedením architekta Dušana Jurkoviče a návštěvnost lázní prudce stoupá.

Jelikož k pravidelným návštěvníkům patří skladatel Leoš Janáček (1854–1928), Luhačovice se v létě stávají centrem, do něhož míří řada jeho přátel. K jeho ctitelkám patří též druhá manželka MUDr.Veselého – sopranistka Marie-Calma Hurychová-Veselá. Je znám její přínos pro uvedení Janáčkovy opery Její pastorkyňa Karlem Kovařovicem v Národním divadle v Praze na jaře 1916, když předtím už opera získala popularitu v Brně. Luhačovice se tedy postupně stávají lázněmi, které jsou vhodné pro spontánní výměnu názorů a které objevují mnozí zahraniční návštěvníci ze Slovenska, Haliče, Rakouska i Ruska.

Popularitu lázní jako místa setkávání inteligence ze slovanských zemí pomáhá šířit časopis Slavjanskij věk, vydávaný od r. 1900 ve Vídni haličským spisovatelem Dmitrijem Nikolajevičem Vergunem (1871–1951). Tento absolvent slovanské filologie na Vídeňské univerzitě je nadšeným stoupencem slovanské vzájemnosti a svůj čtrnáctidenník koncipuje jednak jako informativní periodikum, a jednak jako slovanské diskusní fórum. Praktický MUDr. Frant. Veselý okamžitě využívá této platformy k inzerátu na minerální vodu ŠARATICI, kterou stáčí nedaleko Brna a prodává v lékárnách. Její osvědčený a silně projímavý účinek je důvěryhodným argumentem pro pravdivost informací také o léčivých vodách Vincentka, Aloiska nebo Amandka v Luhačovicích.

Díky tomu, že časopis Slovanský věk byl koncipován jako mnohojazyčné periodikum, kde články v západoslovanských a jihoslovanských jazycích byly souběžně publikovány v ruském, německém či jiném světovém jazyce, bylo možné ho nabízet nejen v Rakousku, ale také v Petrohradu nebo v Moskvě. Informace o kulturních či tělocvičných aktivitách v Čechách a na Moravě se tak dostávaly do povědomí širokých vrstev inteligence v Rusku, Polsku, Srbsku, Slovensku, Slovinsku a dalších zemích. Slovanská myšlenka tudíž zapouštěla hlubší kořeny a zdálo se, že spolu s hospodářskou prosperitou bude sílit a směřovat k vzájemným přátelským vztahům mezi slovanskými národy.

V časopise byli vyzýváni všichni, kdo se rozhodli založit kroužky pro výuku ruštiny a pro studium ruské literatury, aby podali zprávu o své činnosti a uvedli počty studentů. V Brně, v působišti Leoše Janáčka, byl kroužek založen r. 1897 a v Janáčkově bytě se také scházel. Zajímali se o něj nejen Janáčkovi studenti z učitelského ústavu, ale jeho členem byl také již zmíněný lékař František Veselý i brněnský nakladatel Joža Barvič. Mezi zakladateli byl rovněž ředitel brněnské Vesny František Mareš, profesor reálky Ferdinand Jokl, právník JUDr. Alois Kusák i řada dalších brněnských vzdělanců. Na valné hromadě v lednu 1898 se sešlo celkem 36 lidí a MUDr. František Veselý byl zvolen předsedou. Leoš Janáček v kroužku zastával funkce od jednatele a hospodáře až po předsedu v r. 1915, kdy místodržitelským výnosem byla činnost kroužku zakázána, jeho majetek zabaven a někteří jeho členové pozatýkáni s obviněním, že jsou agenty cizí mocnosti.

Učitelem ruštiny v kroužku byl profesor František Tacl (1843–1920), který získal vzdělání v Petrohradě a pedagogickou praxi v Charkově. V Brně vyučoval ruštinu na gymnáziu a obchodní akademii a později byl také lektorem na české technice.

U rodilé Rusky Marie Nikolajevny Vevericové si osvojovala ruštinu také Janáčkova dcera Olga, která ji pak odjela studovat do Petrohradu v r. 1902, přičemž bydlela u svého strýce Ing. Františka Janáčka. Bohužel předčasný skon jednadvacetileté studentky v r. 1903 těžce zasáhl Janáčkovu rodinu.

Kroužek uspořádal řadu hojně navštěvovaných kulturních akcí. Na oslavu sedmdesátých narozenin Lva Nikolajeviče Tolstého v r. 1898 kroužek například pozval jeho lékaře Dr. Dušana Makovického, pocházejícího ze Žiliny (1866–1921), který byl nejen Tolstého obdivovatelem, ale od r. 1904 rovněž trvale působil jako jeho lékař. Měl také zásluhu o překlady některých jeho spisů, protože kromě mateřského jazyka a ruštiny ovládal rovněž němčinu, maďarštinu a angličtinu. Makovický byl například jediným člověkem, kterému Tolstoj dovolil, aby ho doprovázel v r. 1910, když se rozhodl opustit svoji rodinu a odjet z Jasné Polany.

Ke stoletému výročí narození A. S. Puškina kroužek uspořádal další zdařilou akci. Dne 7. 6. 1899 se konal slavnostní „Puškinův večer“, přičemž byl zcela zaplněn sál Besedního domu v Brně a o úspěchu večera pak referovaly téměř všechny brněnské deníky.

Jednatelkou kroužku byla Bezručova sestra Olga Vašková, která spolu s A. Pitourovou zorganizovala také cestu do Ruska a na Kavkaz v r. 1912.

Mnozí pohybově nadaní Janáčkovi studenti z učitelského ústavu v Brně se nadchli pro aktivity v tělovýchovné organizaci Sokol, jejímž byl Janáček členem od r. 1876 a kde působil v Jednotě Brno I. až do smrti. „Paže tuž, vlasti služ“ bylo heslo sokolské mládeže. V sokolské organizaci vládlo přesvědčení, že oproti německým turnerským spolkům je třeba rozvíjet bratrský a vlastenecký duch slovanské vzájemnosti. V přípravách na III. všesokolský slet v r. 1895 složil Janáček hudbu pro dívky ke cvičení s kužely. Sokolský slet se konal na Letenské pláni souběžně s Národopisnou výstavou v Královské oboře v Praze. Na samotném výstavišti předvedli sokolové lampionový rej a v Královské oboře sokolskou jízdu se cvičením na koních. Ruští hosté na sletu se nadchli pro spolupráci s českými cvičiteli a v prvním desetiletí dvacátého století postupně odjela z Brna do Ruska řada mladých českých učitelů tělocviku. V roce 1910 sdružoval už Svaz ruského sokolstva spolky v Oděse, Moskvě, Tbilisi a v Novočerkassku.

O tom, že ruská literatura hrála inspirativní roli v Janáčkově tvorbě, snad není potřeba se šířit. Ovlivnila například Janáčkovu symfonickou báseň Taras Bulba, skladbu pro violoncello a klavír Pohádka o caru Berendějovi, operu Káťa Kabanová na motivy Ostrovského Bouře a Z mrtvého domu na námět Dostojevského. Román Fjodora Michajloviče Dostojevského Zápisky z mrtvého domu líčil osudy vězňů v sibiřském lágru a Janáček tento námět zpracovával od r. 1927. „A ta moje černá opera dá mi hodně práce,“ svěřil se v jednom osobním dopise. „Připadá mi, jako bych v ní po stupních kráčel níž a níže až na dno z lidstva nejbídnějších lidí. A to se těžko kráčí.“ Janáčkovu práci na tomto díle však přerušila smrt v r. 1928. Rovněž opera Anna Karenina zůstala jen fragmentem.

Premiéry Janáčkových děl, uvedené v Brně, zejména opera Její pastorkyňa, jejíž premiéru spatřili brněnští diváci v r. 1904, a Káťa Kabanová, kterou uvedla brněnská opera 23. 11. 1921, byly významnými kulturními událostmi, kde studenti Janáčkovy varhanické školy a jeho žáci z pedagogického institutu nemohli chybět jako diváci.

Idea všeslovanské vzájemnosti a přátelských kulturních i užitečných obchodních kontaktů mezi slovanskými národy – to byl významný ideový přínos, který šířil nejen okruh Janáčkových přátel, ale také intelektuálové, soustředění kolem šéfredaktora Slovanského věku Dmitrije Nikolajeviče Verguna. Rakousko-uherská monarchie však právem spatřovala v rusofilských snahách této redakce ohrožení svých zájmů. V r. 1905 byl D. N. Vergun zatčen a uvězněn za svoji účast ve slovanském hnutí. V r. 1907 se mu podařilo vycestovat do Ruska, kde se stal členem redakce novin Novoje vremja v Petrohradu. Poté se podílel na přípravě Slovanských sjezdů v r. 1908 v Praze, v r. 1909 v Petrohradu a v r. 1910 v Sofii. Válce se však nepodařilo zabránit.

Ostražitost rakousko-uherské monarchie vůči sokolské organizaci se ukázala jako opodstatněná, protože sokolové, kteří narukovali do armády během první světové války, se stali páteří československých legií. Po vzniku Československa demobilizovaní sokolové vstupovali do pluků Stráže svobody, aby likvidovali odpor proti ČSR v pohraničních oblastech.

Jiná byla situace v Rusku, kterým zmítala bolševická revoluce. Na mírové konferenci v Paříži v r. 1919 se Dmitrij Vergun snažil prosadit vytvoření autonomní Karpatoruské republiky z východních zemí rozpadlého Rakousko-Uherska. Jeho snaha však byla marná. Ruská revoluce mu zabránila vrátit se domů, takže od r. 1921 působil v Praze jako učitel ruského jazyka a literatury. V pražské emigrantské vzdělávací organizaci Ruská lidová univerzita (později nesla název Ruská svobodná univerzita), kde existoval Kroužek pro studium první světové války, pronesl D. N. Vergun dvě přednášky: Dějiny Slovanů na obrazech A. Muchy a U Radko Dmitrijeva. Generál třetí carské armády Radko Dmitrijev, původem Bulhar, byl přítomen přísaze České družiny v Kyjevě 28. 9. 1914 a k českým dobrovolníkům pronesl projev. Pro studenty Ruské lidové univerzity a zejména jejího vojenského kroužku organizoval Dmitrij Vergun také speciální historické exkurze. Po obsazení Československa nacistickým Německem uprchl v r. 1940 přes Jugoslávii do USA a zemřel v Houstonu v r. 1951.

Bylo-li dvacáté století opravdu slovanským věkem, jaký přínos do něj Slované vložili? Čím přispěli a čím uškodili? Nebyl-li to jen slovanský věk, jaká byla jejich odezva na kroky ostatních? Přiměřená? Nepřiměřená? Ach, pane Vergune, bylo vám souzeno zažít jen polovinu dvacátého století. Jak byste asi vnímal jeho druhou půlku? Bylo opravdu oč stát a čím se chlubit? A kdo nám poví, v čem spočíval hlavní zádrhel?

Literatura

BABKA, L. – ZOLOTAREV, I. (eds). Russkaja akcija pomošči v Čechoslovakii: istorija, značenije, nasledije. 1-oje izd. Praga: Nacional'naja biblioteka Češskoj respubliki – Slavjanskaja biblioteka. 2012.

PROCHÁZKOVÁ, J. Janáčkovy Luhačovice. Luhačovice: Město Luhačovice. 2009.

Sborníky sokolských sletů.

Slavjanskij vek: vseslavjanskij organ. Vena: F. Janer. 1900.

Slavjanskij vek: vseslavjanskij organ. Vena: F. Janer. 1901.

Slavjanskij vek: vseslavjanskij organ. Vena: F. Janer. 1902.

Slavjanskij vek: vseslavjanskij organ. Vena: F. Janer. 1903.

Slavjanskij vek: vseslavjanskij organ. Vena: F. Janer. 1904.

Slavjanskij vek: vseslavjanskij organ. Vena: F. Janer. 1905.

ŠTĚDROŇ, B. Janáček a ruský kroužek. Martin: Matica slovenská. 1977.

VOGEL, J. Leoš Janáček. Praha: Státní hudební nakladatelství. 1963.

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a – aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst – získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz