Ivo Pospíšil

Michal Viewegh píše v jedné své povídce (Umění vypnout ze souboru Bůh v renaultu, 2017), že (je to jistě autobiografické) nikdy neodkládá tašku, kterou nosí na pravém boku a v níž má doklady, peníze a kreditky, kterak ji vždy všelijak umisťuje, když někam vchází a musí tam sedět, když ji na pravém boku mít nemůže. Mluví mi z duše. Náš život je důkladně profízlován, to dosáhlo obludných rozměrů do té doby nevídaných, proti nimž jsou Zamjatinovy nebo Orwellovy vize jen dětským žvatláním. Odumírání svobody a s tím spojené důvěry mezi lidmi dosáhlo neskutečného stupně. Co se děje na letištích a jejich odbavovacích halách a plánuje se za čas i na nádražích vlakových a autobusových, víme nebo budeme vědět. V knihovnách je to především nutnost vše odložit, ale šaten, kam by člověk s důvěrou odložil vše, co Viewegh mívá na pravém boku, není tolik a také tam jde často do tuhého, neboť ty stařenky nebo invalidé to neuhlídají a riziko tak zůstává. Že člověk ztratí ty věci – to je nepředstavitelné a náprava není u nás prakticky možná. Takže člověk si v době letních veder bere do jedné ruky láhev s minerálkou, do druhé nějaké záznamové zařízení a do kapes (pokud je má) si nacpe zbytek – pokud to vše nesvěří uzamykatelné skříňce. Díval jsem se zde i v zahraničí: prostor kolem skříněk je většinou pod kamerami, ale to je jen materiál pro nějaký dokumentární film, víme, že se tím sledují spíše poctiví čtenáři než zloději – podobně jako to funguje v různých institucích. I tak tam bývá nápis, že se zde krade a že si za vše odpovídá sám čtenář, neboť v našem světě nikdo za nic nemůže a nikdo neodpovídá za nic. Instituce vám nevěří, ale vy se jí musíte odevzdat bez výhrad. Jen si zkuste si vymínit, že si věci vezmete s sebou třeba do studovny. Vím, že „normální“ člověk na to na všechno přistoupí a ani se neptá, oni mají přece svá nařízení. Naopak vím, že člověk, který hájí důvěru a svobodu, by se měl léčit. Ale to všechno tu už bylo.