Ivo Pospíšil

Když jsem po dlouhých letech pročítal druhý díl jeho trilogie Kapitán Nemo, a to Rozkazy z éteru, neboť jsem neodolal, vida ho tak osamělého v koutě jednoho antikvariátu, byť mám jeho autora doma v slušném množství, uvědomil jsem si, jakou nevýhodou je být Čechem a psát česky. Proto si někteří asi dnes myslí, že by čeština měla být zase odsunuta do ložnice a kuchyně a netrůnit jako světu nesrozumitelný jazyk umění a vědy. Existují však i jiné, leč mnohem obtížnější cesty: učinit české věci světovými. Kdo se chce o nich něco dovědět, musí se buď naučit česky, nebo to dát přeložit. Ostatně byl to jeden velký muž, člověk německého jazyka a kultury celý život s češtinou zápasící, který chtěl z české otázky učinit otázku všelidskou, světovou, a to se mu také načas podařilo. Jak učinit češtinu světovým jazykem alespoň na poli vědy nebo beletrie: psát tak, aby to ohromilo. O to je třeba se však starat, aby to vešlo ve známost, a to je krajně nepohodlné. Kdyby totiž autor zmíněné trilogie psal anglicky, učili bychom se o něm každodenně a byl by slavnější než všichni ti autoři scifi, nemluvě i o tzv. fantastech, o různých Bergierech a Pauwelsech a jejich skvělém Jitru kouzelníků, o Erichu von Dänikenovi aj. To všechno v J. M. Troskovi, jak zněl pseudonym a později i oficiální jméno tohoto napůl zapomenutého autora, dávno je. V jedné partii o zaniklé Atlantidě čteme: „Neuvěřitelno! Čím jsou tedy všechny dnešní technické vymoženosti? Plagiátem! Napodobením toho, co bylo už v šerém dávnověku.“ Všechny myšlenky, jež nyní čtu, náležitě rozmělněné na stránkách stovek konjunkturálních spisů, jejichž autoři se stali světově proslulými, jsem už četl u tohoto osudem pronásledovaného muže. Jiný pohled na vývoj lidstva, lidské dějiny. Ve Wikipedii to odbyli slovy: „Dílo J. M. Trosky se vyznačuje velikou nápaditostí, strhujícím dějem, jednoduchým jazykem a poněkud svévolným zacházením s fyzikálními zákony.“ Jistě by aspiroval na nějaký ten bludný balvan, ale to by jeho čtenářům asi nevadilo, spíše naopak. Ukázal jim totiž svět jinak, z nečekaného, ostrého úhlu. A také vysvětlil, proč mocné říše zanikly, dávno před Nezvalem a jeho hrou o Atlantidě. Ukázal a varoval. Jan Matzal, jak se původně jmenoval (nar. 1881 ve Valašských Kloboukách – zemřel 1961 v Praze), prožil život plný událostí, i když neopustil – až na jednu dvě výjimky – teritorium bývalého Československa. Ménièrova choroba, tato nemoc vnitřního ucha, na niž není účinný lék dodnes, způsobila jeho invaliditu – a psaní se stalo jeho jedinou možnou realizací. A té využil měrou vrchovatou. Syn písaře Jana Matzala žil na různých místech: ve Vyškově, Plzni, Velkou válku strávil na italské frontě, proti maďarské Rudé armádě bojoval na Slovensku, pracoval v Jugoslávii; strojírny, slévárny, továrny na izolátory a elektrická zařízení, to byly jeho pracovní štace, posléze Hradec Králové a továrna Ježek. Pseudonym, jenž se později (1947) stal také jeho občanským jménem, byl vlastně sarkastickým konstatováním faktu, jež z něho choroba udělala. Jeho dílo koncentrované do konce 30. a do 40. let 20. století (od roku 1949 do roku 1969 nevyšla u nás žádná jeho kniha, a ani se tomu nedivím: vše v něm muselo do nepříčetnosti dráždit tehdejší strážce jediné pravdy – té ideologické, ale i vědecké). Nakonec se Troska s těžkou nemocí dožil na tu dobu takřka kmetského věku osmdesáti let. Vše začíná roku 1939, kdy mu ve slavném nakladatelství dobrodružné literatury Toužimský a Moravec v Praze vychází první díl trilogie Kapitán Nemo, a sice Nemova říše (reedice 1947). Následovaly Nemův svět (1941, také u stejných nakladatelů), Rozkazy z éteru (1939, reedice 1948, ale to už bylo Troskovo poslední autorské zvonění) a Neviditelná armáda (1939). Jeho dědictví, jak to jen šlo, se poté ujala Ostrava a různá tamní nakladatelství na konci 60. a počátku 70. let a znovu později od 90. let 20. století, takže dnes má spisovatel J. M. Troska v Národní knihovně celkem 46 položek. V roce 1971 vydala Knihovna města Ostravy dvaatřicetistránkovou metodickou brožuru-zamyšlení o scifi pod „ochranným“ názvem Než vzlétl Gagarin, kde má Troska klíčové místo (10. výročí úmrtí a 90. výročí narození) spolu se S. Lemem – to už bylo něco. Kolik těch románů – kromě uvedených – to vlastně bylo? Paprsky života a smrti, Peklo v ráji, Pistole míru, Planeta Leon. Vládce mořských hlubin, Vládcové vesmíru, Záhadný ostrov, třídílný Zápas s nebem. Co v nich mimo jiné najdeme: kromě již zmíněných úvah o zcela jiných dějinách Země, o různých „lidstvech“, o dávných technologiích, k nimž jsme ještě nedospěli, o koncích vyspělých pozemských civilizací z vlastní viny nebo pádem asteroidu, o ovládnutí kosmu, ale také o nezbádaných hlubinách moří, které tají celé civilizace nebo aspoň neznámou minulost naší planety. Obálky těchto knih často dělal slavný Zdeněk Burian. Přes občasné oživení zájmu a uvedení v reprezentativních publikacích o scifi je Troska dnes zase spíše odsunut pod tíhou stovek překladových publikací, které píšou jako o nových jevech o tom, co Troska dávno popsal tak poutavě, jazykem sice jednoduchým, ale působivým. Ale nelitujme toho: spíše než světská sláva, která je i nyní polní travou, se snad i dnes najdou duše, které se v koutku, v osamění, nehledě na všeliké technologie, začtou s očima doširoka otevřenýma do knih statečného muže, jehož dnes připomíná – kromě jeho knih – planetka s označením 17776 nesoucí jeho jméno.