PROUDY > REVUE > CETERUM

Krásná Durancie a chrabrý Ota

(…pohádka před spaním pro malé i velké…)

Žil byl v letech 1122 až 1160 jistý olomoucký údělný kníže Ota III – Dětleb. Jeho otec – Ota II. Olomoucký (1085–1126) ustanovil svého synka už rok po narození spoluvládcem brněnského údělu, který v té době spravoval i on sám. Posléze v letech 1140 až 1160 byl Ota III. údělným knížetem olomouckým. Matkou Oty III. Dětleba byla Žofie z Bergu.

Když byly Otovi Dětlebovi čtyři roky, strhla se bitva. Proběhla u Chlumce nedaleko Ústí nad Labem v únoru r. 1126. Pod těžkooděnci se lámal led, rytíři sesedli z koní – a ejhle, byli přepadeni ze zálohy. Na jedné straně bojovalo vojsko českého knížete Soběslava I. (žil 1090 až 1140, knížetem od 1125 do smrti) a na druhé straně Ota II., který byl o pět let starší, a tedy jako nejstarší Přemyslovec měl nárok na knížecí stolec podle pravidel seniorátu, ale českým panovníkem se nestal. Předchozí český kníže Vladislav I. se totiž před smrtí smířil se svým bratrem Soběslavem a uznal ho za svého nástupce. Přijetím knížecího stolce Soběslav I. tedy porušil následnickou posloupnost, a tím si popudil jednoho ze svých moravských příbuzných. Ota II. považoval nedodržení pravidel seniorátu za urážku, takže vytáhl do pole a na pomoc si pozval německého krále Lothara III. Saského (žil 1075–1137, králem od 1125, císařem od 1133 do smrti). Německé vojsko však bojovalo na cizím území a Ota II. pocházel z Moravy, což byla konec konců taky cizina. Takže pro Otu II. skončila bitva nejen porážkou, ale také smrtí. Jeho syn Ota III. Dětleb se ve čtyřech letech stal sirotkem.

Praví se, že malého Otu odvezli starostliví přátelé jeho otce raději co nejdál, zatímco jeho matka se uchýlila do kláštera Zwiefalten, kde v r. 1126 zemřela. Přátelé Oty II. odcestovali se sirotkem Otou Dětlebem až do Kyjevské Rusi a není snad od věci myslet si, že tomu napomohli duchovní, jejichž kontakty s Kyjevskou Rusí přetrvávaly ještě z doby Velké Moravy. Konec konců ve třicátých letech 11. stol. byl založen Sázavský klášter se slovanskou liturgií – a ten styky s Kyjevskou Rusí nadále podporoval. Teprve v r. 1096 byli slovanští mniši z kláštera definitivně vypuzeni a byla zavedena liturgie latinská. Kontinuita staroslověnské liturgie však nebyla zcela přerušena, protože na východě a na jihu byly na ní založeny bohoslužebné obřady a písemnictví v Bulharsku, v Srbsku a v Kyjevské Rusi. Kulturní styky s Kyjevem byly podporovány rovněž čilým obchodem, probíhajícím jednak podél Dunaje k Černému moři a pak po Dněpru vzhůru, jednak přes Krakov jako centrum „Bílého Chorvatska“, tedy přes Halič a Volyň.

V roce 1140 zemřel na hradě Hostin Hradec (dnes Debrné) český kníže Soběslav I. a moravský kníže Ota III. Dětleb tedy již neměl důvod zůstávat v cizině z obav před pomstou příbuzných.

Ota III. Dětleb tudíž pobýval v Kyjevské Rusi až do svého osmnáctého roku. A co se nestalo: zamiloval se do krásné Durancie, dcery kyjevského knížete Mstislava Vladimiroviče (1076–1132), který jako veliký kníže kyjevský vládl od r. 1125 až do smrti. Byla to sice dívka až z druhého Mstislavova manželství, ale co si přát víc! Kdo by si pomyslel, že dcera kyjevského knížete najde zalíbení v Moravanovi, který ani nebyl pánem na svém vlastním území. Mládí dělá divy, kněžna byla okouzlující a krásná, takže v r. 1140 přijel Ota Dětleb zpět na Moravu už jako ženatý muž. Svou manželku Durancii miloval a měl s ní mnoho dětí. Kromě dívek, které bývají jen do počtu, měl syny Vladimíra a Břetislava.

O promyšlené sňatkové politice kyjevských knížat, rozprostřené po celé Evropě, píše například František Dvorník v knize „Zrod střední a východní Evropy“. Říká: „Kontakty se sousedy Poláky a Maďary a také s Německem a úcta, kterou prokazovala kyjevskému dvoru Francie a Anglie…byly významným demonstrováním přátelských citů.“ (DVORNÍK, 2008, s. 290–291.) Zajímavé jsou zejména Dvorníkovy úvahy o šíření církevních vlivů z východu na západ a ze západu na východ v raných fázích christianizace, na což měly vliv i dynastické sňatky. Rusko – podle jeho názoru – si v té době bylo plně vědomo své sounáležitosti s Evropou. (S. 293.)

Vraťme se však na Moravu ve 12. století. Úkolem Oty III. Dětleba po příjezdu domů bylo, aby se ujal svého olomouckého údělu. Otovi se však vladařské umění nijak zvlášť nezalíbilo, ačkoli v Kyjevě o něm mohl nabýt názornou představu. Žil totiž u dvora svého tchána knížete Mstislava Vladimiroviče (žil 1076–1132, jako kyjevský kníže vládl od smrti svého otce v r. 1125 do konce svého života), který byl synem proslulého Vladimíra Monomacha (nar. 1053, vládl od 1113 do 1125), takže Ota Dětleb se mohl poučit o vladařském řemesle přímo v rodině. Ovšem po smrti Mstislava Vladimiroviče, kdy kyjevským knížetem byl jeho bratr Jaropolk Vladimirovič (1082–1139, kyjevským knížetem 1132–1139) nastaly mezi bratry hádky a rozbroje a možná i ty vyhnaly Otu Dětleba z Kyjeva.

Už po sedmi letech od návratu – tedy v r. 1147 – se Ota vydal do světa. Spolu s českým panovníkem Vladislavem II. (žil 1110–1174, knížetem od 1140 a králem od 1158 do 1172) odjel na křížovou výpravu do Palestiny, přičemž však česká družina do Palestiny vůbec nedorazila a z Cařihradu se raději vrátila přes Kyjev a Krakov domů. Zdá se, že král Vladislav a kníže Ota během cesty Evropou vystřízlivěli z nadšení pro dobývání Božího hrobu, ačkoli ještě i doma jejich víra v posvátné poslání mohla být podkopána vyprávěním olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (1083–1150) o neúspěšné křížové výpravě proti polabským Slovanům. V r. 1147 se biskup Zdík zúčastnil Venedské výpravy německých a dánských velmožů proti městům Dubín a Dymín, patřících pohanským Obodritům, a jistě mu nemohlo uniknout, že šíření křesťanské víry bylo jen záminkou, která měla zakrýt pouhé kořistnické cíle.

Druhá křižácká výprava do Svaté země, konaná v letech 1147–1148, se potýkala s řadou obtíží, protože postup jejích vojů nebyl jednotně koordinován a vojsko bylo mizerně zásobováno. Jednomu voji velel římskoněmecký král Konrád III. Štaufský (žil 1093–1152, králem od r. 1138 do smrti), druhý vedl francouzský král Ludvík VII. (1120/1121–1180, vládl 1137–1180), ke kterému se dokonce přidala i jeho manželka Eleonora Akvitánská snad ze žárlivosti anebo možná z touhy po dobrodružství.

Plenění křižáků při jejich putování Evropou vyvolávalo zlou krev a pobouření dokonce i mezi upřímnými věřícími. Když houfy křižáků procházely Byzancí, rytíři se oddávali radovánkám a jejich hýření se ani trochu nelíbilo byzantskému císaři Manuelovi I. Komnénovi (1118–1180), který jim měl zajišťovat ubytování, stravu a lodní přepravu pouze za mlhavý příslib připojení dobytých krajů. Francouzský král Ludvík VII. si dokonce musel vypůjčit peníze od templářských rytířů, aby měl na cestu z Antiochie domů. Výsledek výpravy byl žalostný: na východě nebylo dosaženo žádného podstatného vítězství a naopak křižáci utrpěli potupnou porážku u Dorylaia. Jediný zisk byl na západě, kde Alfons Portugalský (1109?–1185) dobyl na Maurech Lisabon r. 1147 a učinil z něj hlavní město portugalského království.

České vojsko bylo součástí voje krále Konráda, avšak z opatrnosti ho nenásledovalo dále, než do Cařihradu, jak už bylo řečeno. Cestou nazpět se čeští rytíři zastavili v Kyjevě, kde se setkali s kyjevským knížetem Izjaslavem Mstislavičem (narozen koncem 90. let 11. stol. – zemřel 1154), který vládl v několika údělných knížectvích a jako veliký kníže kyjevský panoval v letech 1146–1154. Byl synem Mstislava Vladimiroviče z jeho prvního manželství a tedy vzdáleným příbuzným manželky Oty Dětleba – a takové setkání stálo za oslavu.

Navíc jistě stojí za zvážení, že Izjaslav právě v té době dosadil na metropolitní stolec v Kyjevě učeného mnicha a filosofa Klimenta Smoljatiče (zemřel 1164), rodem Rusína – avšak bez schválení konstantinopolského patriarchy. Ostatně – v té době se na stolici patriarchy vystřídalo mnoho osob a nebylo tedy zcela zřejmé, komu žádost adresovat. Kliment, řečený Klim, byl kyjevským metropolitou v letech 1147 až 1155 a byl tedy nucen opustit svůj stolec rok po Izjaslavově smrti, protože Izjaslavův akt se nesetkal se všeobecným souhlasem. Do té doby totiž funkci metropolitů zastávali hlavně Řekové a Kliment – a jak již bylo zmíněno – byl Rusín. Takže: pokud návštěva Oty III a Vladislava II. v Kyjevě neměla pouze zdvořilostní ráz, pak Izjaslav hostil českou delegaci bezpochyby z toho důvodu, že v očekávání komplikací ve vztahu k pravoslavné církvi chtěl získat podrobné informace o tom, co se děje ve světě, tedy především v Konstantinopoli, co zamýšlí byzantský císař, co konstantinopolský patriarcha, co připravuje papež a jaké jsou výsledky kruciáty.

Velmi skepticky se o křížové výpravě vyjadřuje autor knihy „Kultura středověké Evropy“ Jacques Le Goff, když říká: „Jediný plod, který křižácká výprava přivezla, byla snad meruňka“ (GOFF, 2005, s. 112), což může být pravda jen potud, že tyto peckovice se v Evropě sice rozšířily prostřednictvím křižáků, ale ti je získali od Arabů ve Španělsku a na Sicílii. Pokud můžeme soudit na jejich původ z latinského názvu „primus armeniaca“ a ze zlidovělých slov „armerilo“ a „armilo“, užívaná v Benátkách a Veroně, pak ve středomoří meruňka zdomácněla díky arménským kupcům. Patrně je přivezli z jejich rodné Kilikije, kterou pro Armény dobyl Tigranés II. už v prvním stol. př. n. l.(dnešní jih Turecka).

Výrazně negativní názor na křižácké výpravy má také František Dvorník, když ve zmíněné knize „Zrod střední a východní Evropy“ uzavírá: „…Zbožní poutníci a osvoboditelé Svaté země se brzy proměnili v dobyvatele, zajímající se více o byzantské zlato a drahokamy než o její písemnictví…“ (DVORNÍK, 2008, s. 294.)

Vraťme se však k roku 1156. Tehdy už byli čeští rytíři opět doma, neboť kníže Vladislav II. (1110–1174, králem 1158–1172) nechtěl zanedbávat svoje vladařské povinnosti. Nutno připomenout, že v zemi se pilně stavělo: v roce 1142–1143 byl založen Strahovský klášter premonstrátů z iniciativy krále Vladislava II. a Jindřicha Zdíka; v r. 1144 se začal stavět klášter v Plasích, což byl první cisterciácký klášter, založený v naší zemi českým panovníkem; přes Vltavu byl tehdy zbudován Juditin most, nazvaný podle druhé Vladislavovy manželky Judity Durynské, s níž se panovník oženil v r. 1153; ve Znojmě byla vystavěna a vyzdobena freskami románská rotunda sv. Kateřiny, která se zachovala až do dnešních dnů atd.

Také v Olomouci byl podobný stavební ruch. Olomoucký biskup Jindřich Zdík (1083–1150, biskupem 1126 do smrti) v roce 1131 vysvětil nedokončený kostel sv. Václava, který na jeho naléhání byl konečně po deseti letech dostavěn a vedle něj byl vybudován biskupský palác. Po návratu biskupa z pouti do Jeruzaléma v r. 1138 byla rozšířena kapitulní knihovna a založena písárna s 18 písaři, kde vznikaly významné iluminované rukopisy, například horologium, což byl soubor textů k denním modlitbám. Obratným vyjednáváním se Zdíkovi podařilo vynětí církevních statků z pravomoci údělných knížat a to znamenalo, že byly osvobozeny od roboty a placení daní. A konečně v roce 1146 (možná 1147) biskup získal od říšského krále Konráda III. mincovní právo a razil tedy mince na hradě v Podivíně. Jestliže tedy olomoucký kníže Ota III. Dětleb měl zájem na tom, aby všestranná kulturní činnost biskupství pokračovala i po smrti Jindřicha Zdíka v r. 1150, pak to pro knížete jistě představovalo ukrutný hlavolam.

Ale neodbíhejme od dění na přemyslovském dvoře: v červnu 1156 byl Vladislav II. pozván k návštěvě Würzburgu na svatbu Fridricha Barbarossy (žil 1122 až 1190, císařem 1155–1190) a princezny Beatrix Burgundské. Tam se znovu nechal zlákat k další vojenské výpravě – tentokrát proti odbojným severoitalským městům. Vladislav II. sice s pomocí souhlasil, ale nebylo to zadarmo: dosáhl slibu, že Fridrich Barbarossa mu na oplátku udělí dědičný královský titul.

Ještě před cestou do Itálie však rytíři vytáhli na válečnou výpravu do Polska proti polskému králi Boleslavovi IV. Kadeřavému (1125–1173). V roce 1157 se na cestu opět vydala známá spřátelená trojice mužů v rozkvětu sil, která doma neměla stání: pětatřicetiletý císař Fridrich, sedmačtyřicetiletý český kníže Vladislav II a jeho spojenec – pětatřicetiletý moravský kníže Ota III. Nakonec však český kníže – jako nejstarší a nejrozvážnější z nich – sjednal mír mezi Barbarossou a Boleslavem a vojsko se vrátilo domů. Nu a Vladislav II. se konečně dočkal i dědičného královského titulu. Stalo se tak na sněmu říšských knížat v Řezně dne 11. ledna 1158, přičemž spolu s královským titulem Vladislav získal také symbol lva na svůj erb. Není snad třeba dodávat, že dvouocasý lev na českém státním znaku zůstal až do dnešních dnů.

Vladislav II. ovšem musel splnit svůj slib a táhnout s Fridrichem Barbarossou do Itálie. A hle – Ota III. Dětleb je opět po jeho boku, když od května do října 1158 císařské vojsko pacifikuje vzpouru italských měst. Kdo ví, zda konflikt nebylo možno řešit jinak než bojem. Zdá se totiž, že útok na Milán a další lombardská vzkvétající obchodní centra s republikánskou samosprávou nepřinesl nic víc, než ztráty oběma stranám. Nicméně dne 8. září 1158 vděčný Fridrich Barbarossa znovu slavnostně vloží korunu na hlavu českého panovníka ve svém polním stanu a osloví ho jako krále za přítomnosti významných představitelů dvorské elity.

Otovi III. Dětlebovi se však nevyplatila dlouhá nepřítomnost v jeho rodné Olomouci. Po návratu z Itálie byl patrně churav a zemřel v květnu r. 1160 ve svých 38 letech.

Bezvládí na Moravě využil syn knížete Soběslava I. jménem (světe div se!) Soběslav, aby se zmocnil Olomouce. Po zásahu krále Vladislava II. však Soběslav olomoucký hrad opustil. Ani Ota III. Dětleb a ani jeho manželka Durancie se však již nemohli radovat z této události. Durancie totiž zemřela půl roku po manželově smrti – v prosinci 1160. Snad po ní zůstala památka v podobě názvu bývalé fortifikace jménem „Durana“ na kopci vysokém 626 m nedaleko obce Úsobrno v okrese Blansko. Nyní se na tomto místě nachází chráněná přírodní rezervace s krásným komplexem bukových porostů.

Proč nás zajímají tyto události z tak vzdálené minulosti? Z kaple sv. Štěpána v klášteře Hradisko v městě Olomouci byla totiž vyzvednuta tumba s ostatky Přemyslovců. Mají mezi nimi být kosti olomouckých údělných knížat Oty I. (1045–1087) a Oty III. (1122–1160) i jejich manželek Eufémie a Durancie. Také se zde našly ostatky olomouckého biskupa Jana III. a premonstrátského opata Roberta I. Nález je považován za evropský unikát a pozůstatky Přemyslovců budou genealogicky zkoumány.