Dana Ferenčáková

Na návštěvě ukrajinského konzulátu v Brně

Své pátrání po aktuální situaci na Ukrajině jsem zahájila návštěvou ukrajinského konzulátu v Brně na Barvičově ulici. Srdečně a laskavě mne přijal brněnský konzul Ivan Ivanovič Cholostěnko, který mi především poskytl informace o právě ukončených parlamentních volbách. Na konzulátu v Brně byl zřízen hlasovací okrsek, kam přišlo k volbám dne 21. 7. 2019 z 5400 registrovaných osob celkem 442 ukrajinských voličů. Pro stranu „Služebník lidu“ Volodymyra Zelenského se vyslovilo 206 voličů, pro „Evropskou solidaritu“ Petra Porošenka hlasovalo 83 osob a Vakarčukovu stranu „Hlas“ upřednostnilo 62 občanů. Tyto počty korespondovaly s celostátními výsledky, oznámenými v médiích. Z rozhovoru s panem konzulem Cholostěnkem jsem vyrozuměla, že od nového politického seskupení „Služebník lidu“ Ukrajinci především očekávají změnu, a tudíž jejich hlasování pro Volodymyra Zelenského bylo především protestním hlasováním proti dosavadnímu prezidentovi Petru Porošenkovi.

Bylo sympatické, že rozhovor mezi mnou a panem konzulem probíhal česky a slovensky, protože v letech 2006–2010 Ivan Ivanovič Cholostěnko sloužil na ukrajinském konzulátu v Bratislavě a slovenštinu si osvojil. Jako absolvent Moskevského institutu mezinárodních vztahů působil nejdříve na velvyslanectví Ukrajiny v Moskvě a tuto práci střídal s prací na Ukrajinském ministerstvu zahraničí v Kyjevě. Konzulem v Brně se stal v roce 2015, kdy zde nahradil Volodymyra Horbarenka.

S Ivanem Ivanovičem Cholostěnkem jsme se shodli na tom, že na přítomnost Ukrajinců v ČR si čeští občané již zvykli a nereagují na ni nedůtklivě. S Ukrajinci se totiž setkávají především jako se zdatnými a trpělivými spolupracovníky, kteří se nebojí fyzicky náročných a složitých úkolů. Z Brna až do Kyjeva jezdí dálkový autobus přes několikero ukrajinských měst, takže kontakty mezi Čechy a Ukrajinci jsou časté, běžné a většinou bezproblémové. Je možno říci, že Češi i Ukrajinci se dobře sžili, což je jistě umožněno také díky příbuznosti jejich jazyků. Stejně jako v Čechách je možno setkat se s Ukrajinci i na Slovensku.

Ohledně jazykového zákona na Ukrajině, přijatého parlamentem 25. 4. 2019, podle něhož je státním jazykem ukrajinština, konzul konstatoval, že tento jazyk je oprávněně úředním jazykem i pro rusky mluvící východní část Ukrajiny, protože Ukrajina není federací, ale jednotným státem. Uznání ukrajinštiny za jediný státní jazyk sice napadla u Ústavního soudu „Opoziční platforma – za život“, avšak soud neshledal rozpor jazykového zákona s ukrajinskou ústavou. Také Benátská komise jako konzultační orgán Rady Evropy pro právní zajištění demokracie se nedomnívá, že by došlo k porušení ústavy, avšak doporučila odložit uplatňování některých bodů do doby, až vstoupí v platnost zákon o jazycích národnostních menšin.

Ohlédnutí do historie

Zanedlouho po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny, která se odtrhla od SSSR 24. 8. 1991, zanikl také SSSR na základě deklarace Nejvyššího sovětu, který uznal zánik státu jako subjektu mezinárodního práva dne 26. 12. 1991. Náhradu za SSSR mohlo poskytnout nově vytvořené Společenství nezávislých států, avšak některé republiky o ně neměly zájem. K nim patřily především státy v Pobaltí – Estonsko, Lotyšsko a Litva.

Ukrajina přístupové dohody neratifikovala, avšak ponechávala si status pozorovatele. I toho se však vzdala po anexi Krymu Ruskou federací v r. 2014. Od tohoto roku Ukrajina přerušila činnost v orgánech SNS a někde se její diplomaté zúčastňovali jen těch činností, které byly nezbytné pro ochranu státních zájmů Ukrajiny. Jak řekl náměstek ministra zahraničí Vasilij Bodnar pro RIA Novosti dne 8. 8. 2019 – nyní se provádí inventarizace a přehodnocení smluv, uzavřených SNS. Zrušeno je 15 a zkoumá se 70.

Rozpad SSSR vyvolal závažné ekonomické problémy v bývalých republikách a velmi citelně se dotkl i Ukrajiny. Podle Mezinárodního měnového fondu její hrubý domácí produkt od roku 1990 stále upadal, až v r. 1999 činil jen 40,8% stavu z r. 1990. Teprve od r. 2000 ukrajinská ekonomika začala pozvolna růst, avšak nezaměstnanost se stále pohybuje kolem 9 – 10%. Od r. 1994 je Ukrajina členem Partnerství pro mír jako předstupně před řádným členstvím v NATO.

Dvojí ukrajinské volby

A) Prezidentské volby

V této obtížné ekonomické situaci se země nacházela a dosud nachází, když se po pětiletém intervalu opět konaly pravidelné prezidentské volby v roce 2019.

V prezidentských volbách na Ukrajině, jejichž dvě kola proběhla 31. 3. 2019 a 21. 4. 2019, zvítězil Volodymyr Zelenskij proti Petru Porošenkovi se ziskem 73,22% hlasů.

Volodymyr Zelenskij byl na Ukrajině znám jako herec i jako televizní moderátor od r. 2015. Tehdy začal vystupovat v populárním komediálním seriálu „Sluha národa“ na televizním kanálu Igora Kolomojského, přičemž podle tohoto seriálu byl natočen také stejnojmenný film v r. 2016. V seriálu Zelenskij ztělesnil středoškolského učitele, který kritizuje korupci vládní elity. Vlastním povoláním je však Zelenskij graduovaným právníkem, který dokončil studia na Ekonomickém institutu v Krivém Rohu v r. 2000. Byl také uměleckým vedoucím televizního studia „Kvartal 95“. Kromě rodné ruštiny ovládá plynně i ukrajinštinu a mluví rovněž anglicky. Jeho herecká popularita a sympatický projev v médiích by ovšem jistě nebyly stačily k vítězství v prezidentských volbách, pokud by většina národa nezaujala velmi odmítavý postoj k jeho protikandidátovi. Petr Porošenko se stal na Ukrajině značně nepopulárním především kvůli neutěšené ekonomické situaci země, kvůli nekončícím bojům na východě Ukrajiny a kvůli podezření, že se vyhýbal placení daní tím, že některé své firmy vyváděl do daňových rájů. Z průzkumů veřejného mínění je rovněž patrné, že ukrajinské občany trápí navíc špatný stav zdravotnictví, vysoké poplatky za energie a neudržované silnice. Petru Porošenkovi neprospělo ani to, že v jeho prezidentském funkčním období Ústavní soud Ukrajiny těsně před volbami zastavil stíhání tří set korupčních kauz, týkajících se nezákonného použití peněz poskytnutých Evropskou unií na rozvoj země.

Politické seskupení Volodymyra Zelenského, o které se jako kandidát opíral ve svých prezidentských volbách, bylo zaregistrováno již 13. 4. 2016 a jeho zakladatelem se kromě Zelenského stal také Jevgenij Jurdyga. Po úspěchu televizního seriálu „Sluha národa“ bylo jeho politické hnutí pojmenováno shodně s tímto seriálem a jeho předsedou se stal Dmitrij Razumkov, který je nyní předsedou parlamentu. Jelikož hnutí „Služebník lidu“ vznikalo spontánně a představovalo především protestní alternativu proti dosavadním politickým stranám, není stále ještě plně konsolidováno a hlavně nemá oporu v místních samosprávách.

Prvním krokem prezidenta po zvolení v dubnu 2019 a po inauguraci 20. 5. 2019 byla výzva k odstoupení vlády Volodymyra Hrojsmana, kterou však starý parlament neschválil. Ve vládě Zelenskému vadili především ministr zahraničí Pavlo Klimkin, ministr obrany Stěpan Poltorak a ředitel tajné služby SBU Vasyl Hrycak jako lidé, které vynesl k moci blok Petra Porošenka. I když celá Hrojsmanova vláda tehdy nepadla, ministr zahraničí Pavlo Klimkin dne 3. 7. oznámil, že podává demisi. Důvodem k tomu byl konflikt s prezidentem Zelenským kvůli navrácení 24 ukrajinských námořníků, zajatých Ruskou federací. Klimkin zcela odmítl jednat s RF, ačkoliv z ruské strany k tomu obdržel nabídku. Na oplátku Ukrajina zajala posádku ruského plavidla.

Další osobou, která byla Zelenskému trnem v oku, byl ministr obrany Stěpan Poltorak, a to kvůli tomu, že od r. 2017 proti němu a dalším ukrajinským vojenským činitelům vede vyšetřování Vyšetřovací výbor RF za násilí na civilních osobách a za nedovolený způsob vedení války. Jako další důvod, pro nějž je Poltorak v nemilosti ukrajinského prezidenta Zelenského, je to, že od r. 2018 čelí korupčním kauzám ve spojitosti s nákupem vojenské techniky. Shodou okolností byla do věci zapletena i česká firma Real Trade. Stěpan Poltorak nejdříve řešil situaci tím, že požádal o uvolnění z armády, načež stál v čele ministerstva jako civilní osoba. Jeho druhým krokem byla demise z 20. 5. 2019, avšak starý parlament ji nepřijal.

B) Mimořádné parlamentní volby

Jako jediné východisko ze situace zvolil tedy prezident Zelenskij rozpuštění parlamentu a vypsání mimořádných parlamentních voleb. Je samozřejmé, že pro prosazení svých opatření nutně potřebuje oporu v parlamentu – tedy Nejvyšší radě, kde do té doby jeho hnutí „Služebník lidu“ nemělo poslance. Jako důvod pro rozpuštění parlamentu uvedl prezident Zelenskij to, že již neexistuje vládní koalice z r. 2016.

Podle zprávy RIA Novosti z 26. 7. 2019 po sčítání všech volebních protokolů Ústřední volební komise na Ukrajině vyhlásila následující konečné výsledky voleb. Mimořádné parlamentní volby se konaly v neděli 21. 7. 2019 za účasti 49,84 % obyvatel a v nich strana „Služebník lidu“ získala drtivou většinu 43,16 % hlasů. V nové poslanecké sněmovně – tedy v Nejvyšší radě Ukrajiny – má celkem 248 mandátů ze 450, přičemž 35 křesel je trvale uprázdněno, protože patřily poslancům z Krymu. Naprostá převaha poslanců strany „Služebník lidu“ této straně umožnila, aby sestavila vládu bez koaličních partnerů. Strana zvítězila ve všech oblastech kromě Doněcké, Luhanské a Lvovské. V novém složení je Nejvyšší rada z osmdesáti procent obnovena, průměrný věk jejích členů je o 7 let nižší a ženy jsou v ní zastoupeny z jedné pětiny.

Hlavním oponentem prezidentovy strany „Služebník lidu“ v mimořádných parlamentních volbách byla „Opoziční platforma – za život“, která získala 13,05 % hlasů a tedy 43 mandátů. Jde o euroskeptickou a proruskou stranu s ideologií blízkou sociální demokracii, vyslovující se pro neutralitu Ukrajiny. V listopadu 2018 lídr strany „Za život“ Viktor Medvedčuk a s ním Jurij Bojko, reprezentující „Opoziční platformu“, podepsali smlouvu o spolupráci při prezidentských i parlamentních volbách na Ukrajině v roce 2019.

Před volbami oba lídři navštívili Moskvu, kde se setkali s premiérem Dmitrijem Medveděvem a šéfem Gazpromu Alexejem Millerem. Na schůzce se hovořilo především o transportu ruského plynu přes Ukrajinu a o jeho ceně. Schůzka vyvolala bouřlivý odpor Petra Porošenka, který sám kandidoval, protože jeho protikandidát Jurij Bojko touto schůzkou mohl získat výhodu. V prvním kole prezidentských voleb dne 31. 3. 2019 však Jurij Bojko obdržel jen 11,67% hlasů a ze svého čtvrtého místa tedy nepostoupil do druhého kola.

Po prezidentských volbách a před volbami do parlamentu dne 10. 7. 2019 představitelé „Opoziční platformy – za život“ Jurij Bojko, Viktor Medvedčuk a Vadim Rabinovič znovu navštívili Moskvu, kde uspořádali konferenci s „Jednotným Ruskem“, reprezentovaným premiérem Dmitrijem Medvěděvem a Borisem Gryzlovem, který je zástupcem Ruska v kontaktní skupině pro řešení situace na východě Ukrajiny. V diskusi se účastníci vyslovovali pro obnovení dialogu mezi Ruskem a Ukrajinou.

Strana „Opoziční platforma – za život“ se tedy umístila s velkým odskokem jako druhá za vítěznou stranou prezidenta Zelenského. Vítěznou stranou se stala v Doněcké a Luhanské oblasti a v jednom z okruhů Oděské oblasti.

Třetí a čtvrtou stranou v pořadí se staly strany „Otčina“ (Baťkivščina) bývalé premiérky Julie Tymošenkové se ziskem 8,18 % hlasů, reprezentujících 24 mandátů, a strana bývalého prezidenta Petra Porošenka „Evropská solidarita“ s 8,10 % hlasů s 27 mandáty. Jako poslední překročila pětiprocentní bariéru pro vstup do parlamentu strana „Hlas“ hudebníka a blogera Svjatoslava Vakarčuka s 5,82% hlasů a 17 křesly v parlamentu. Tato strana zvítězila ve Lvovské oblasti. Svatoslav Vakarčuk je sice povoláním fyzik, ale jako kapelník skupiny „Elzin oceán“ je znám z doby „oranžové revoluce“.

(Zdánlivé nesrovnalosti mezi procentními zisky strany a počtem obsazených křesel je dán tím, že počty mandátů se počítají jednak z těch, které byly stranou získány na stranické kandidátce, a jednak z těch, které získali její představitelé v jednomandátních většinových obvodech.)

Zatímco strana „Otčina“ a skupina poslanců ze skupiny „Za budoucnost“ (22 křesel, poslanci zvolení v jednomandátních obvodech většinovým systémem) spolu s 21 nezařazenými poslanci se přiklánějí k vládní politice strany „Služebník lidu“, opoziční skupinu tvoří „Opoziční platforma – za život“ Viktora Medvedčuka, Porošenkova strana „Evropská solidarita“, poslanci strany „Hlas“ a 13 nezařazených poslanců.

Sblížení představitelky „Otčiny“ Julie Tymošenková s Volodymyrem Zelenským během předvolební kampaně zprostředkoval podnikatel a bankéř Igor Kolomojskij, protože tento vlivný miliardář umožnil oběma osobnostem, aby využili jeho vlivu v médiích a vystupováním v programu TV si získávali popularitu a voličské hlasy. Igor Kolomojskij je nejen občanem Ukrajiny, ale též Izraele a Kypru, i když ukrajinská ústava neumožňuje dvojí občanství. Igor Kolomojskij však logicky namítá, že trojí občanství není ústavou zakázáno.

Jeho kontaktů s Izraelem využil prezident Volodymyr Zelenskij k pozvání izraelského premiéra Benjamina Netanjahua s manželkou Sarah na Ukrajinu. Jednalo se o první státnickou návštěvu, kterou přijal dne 19. 8. 2019 ukrajinský prezident v Kyjevě.

V inauguračním projevu Volodymyr Zelenskij zdůraznil následující priority: dosažení míru na východě Ukrajiny; výměna zajatců s RF; boj proti korupci; dokončení reforem; směřování k sociální spravedlnosti.

Ze středoevropského pohledu je patrně mír na východě Ukrajiny tím nejvýznamnějším a nejvíce žádoucím, co si lze přát. Zároveň je to nejobtížnější úkol, který si Zelenskij předsevzal a klíč k němu leží v utlumení rozporů mezi západoevropským a východoevropským směřováním země.

Členství Ukrajiny v NATO, anebo neutralita?

Během celé existence nezávislé Ukrajiny, vzniklé po rozpadu SSSR, je možno pozorovat buď vzdalování anebo přibližování k jejím sousedům buď na východě, nebo na západě, a v souvislosti s tím zaměření její zahraniční politiky buď na spolupráci s Ruskou federací, anebo naopak s EU a NATO. V Deklaraci o nezávislosti Ukrajiny z 16. 7. 1990 byla vyjádřena vůle Ukrajiny k trvalé neutralitě. Avšak během doby podle měnící se orientace ukrajinských lídrů se měnila také vůle po bližší spolupráci s NATO, anebo po uvolnění tohoto pouta.

V r. 1994 byla Ukrajina prvním státem z bývalých sovětských republik, který se připojil k programu NATO „Partnerství pro mír“. Stalo se to 9. 2. 1994, když ministr zahraničí Anatolij Zelenko připojil svůj podpis pod tento dokument.

V lednu až březnu 1996 byla mezi Ukrajinou a NATO schválena dohoda s názvem „Realizace rozšíření a prohloubení vztahů mezi Ukrajinou a NATO“. V roce 1997 pro její naplňování Ukrajina utvořila komisi, zasedající dvakrát ročně. V zákonu „O základech národní bezpečnosti Ukrajiny“ z 19. 7. 2003 se hovořilo o tom, že Ukrajina povede přístupová jednání s NATO při zachování dobrých sousedských vztahů s RF.

Z rozhodnutí prezidenta Leonida Kučmy byla přijata nová redakce „Vojenské doktríny“z 15. 6. 2004, kde v bodě 16 byla výslovná formulace, že v zájmu národní bezpečnosti se Ukrajina připravuje na plnoprávné členství v NATO. V únoru 2005 byl do štábu NATO pozván na summit členských zemí prezident Viktor Juščenko a při té příležitosti bylo rozhodnuto o zintenzívnění dialogu.

Obrat v zahraniční politice nastal v srpnu až září 2006, když v parlamentních volbách zvítězila „Strana regionů“ a když se po parlamentní krizi postavil do čela vlády Viktor Janukovyč. Dne 3. 4. 2006 se sešel prezident, premiér, předseda parlamentu a předsedové parlamentních stran, kteří podepsali „Univerzální dokument o národní jednotě“. V něm bylo řečeno, že o vstupu do NATO bude rozhodnuto v referendu. Viktor Janukovyč tudíž informoval štáb NATO, že budou zpomaleny přístupové kroky.

Po zvolení prezidentem v lednu 2010 Viktor Janukovyč vydal rozhodnutí z 2. 4. 2010 o rozpuštění komise pro vstup do NATO a dne 1. 7. 2010 ukrajinský parlament přijal zákon „O principech vnitřní a zahraniční politiky“, který definoval Ukrajinu jako stát, stojící mimo bloky.

Po svržení Viktora Janukovyče v únoru 2014 a po nástupu Petra Porošenka do prezidentské funkce v květnu 2014 poslanci Nejvyšší rady schválili návrh prezidenta o změnách v „Deklaraci o státní suverenitě“. Místo závazku Ukrajiny, že bude stát mimo vojenské bloky, dne 23. 12. 2014 poslanci Nejvyšší rady přijali novelu zákona „O základech národní bezpečnosti“ a „O zásadách vnitřní a zahraniční politiky“, v níž se praví, že Ukrajina bude prohlubovat spolupráci se Severoatlantickou aliancí s cílem dosáhnout plnohodnotného členství v NATO. Pro tuto změnu hlasovalo 303 poslanců jednak z Bloku Petra Porošenka a jednak z Otčiny (Baťkivščiny) Julie Tymošenkové. Stalo se to poté, když Ruská federace v březnu 2014 anektovala Krym spolu s městem Sevastopolem a kdy již na východě Ukrajiny vzplanul konflikt na území Doněcka a Luhanska. Dne 11. 5. 2014 se v referendu vyslovili obyvatelé obou oblastí pro nezávislost na Ukrajině a následovaly boje, které podle OSN stály již nejméně 13 000 životů a podle Vyšetřovací komise RF se do Ruska uchýlilo více než dva miliony utečenců.

Dne 10. 7. 2017 se sešel prezident Porošenko v Kyjevě s tajemníkem NATO Jensem Stoltenbergem a přitom prohlásil, že Ukrajina chce vstoupit do NATO v roce 2020, přičemž do té doby mají být ukončena přístupová jednání a podepsány dohody.

Západoevropskou orientaci a celistvost ukrajinského území obhajuje i nástupce Porošenka prezident Volodymyr Zelenskij. Při své návštěvě předních pozic ukrajinských vojenských sil v Luhanské oblasti dne 29. 5. 2019 se především chtěl seznámit s vojenskou situací v oblasti a současně prohlásil, že Donbas je stejně tak ukrajinským územím jako Krym.

Jestliže hlavní prioritou nově zvoleného ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského je ukončení bojů v oblasti Doněcké a Luhanské republiky na východní hranici Ukrajiny, pak řešení vztahu Ukrajiny k Ruské federaci a k NATO je jedním z faktorů, který bude v tomto ohledu rozhodující.

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a – aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst – získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz