I v době „breberkov铹 se učí ve školách intenzivně cizí jazyky, byť distanční formou, mezi něž samozřejmě patří i ty slovanské. Jistě nelze zpochybňovat nezastupitelnou roli jazyka anglického, který se na nás neustále řine ze všech stran, obzvláště z masmédií, kupodivu, i těch veřejnoprávních, kterým by možná slušela větší propagace jazyka domácího.

Mezi ty nejbližší z bratrských slovanských jazyků jistě patří slovenština, jež si v minulých staletích právem vydobyla posici „dvojky“, a jistě potěší, že i třicet let po překotném rozdělení společného státu jí stále většina našinců celkem dobře rozumí. Ovšem z dalších slovanských jazyků ve školních programech jistě dominuje ruština, jako jazyk největšího slovanského národa, byť se do českého veřejného prostoru dostává z rozličných příčin zřídkakdy. Navíc porozumění psanému textu ztěžuje tradiční azbuka, jejíž předchůdce², mimochodem, Čechové kdysi dávno též používali. Ano, nejednou nám spíše pomůže dějepis než znalost vlastní historické jazykovědy. Ale i to se počítá! Každé doplnění průřezových témat³ se hodí!

Právě absence opory v především běžném každodenním poslechu⁴ některých cizích jazyků žáky staví do mnohem těžší role než dříve. Mnohdy si tak maně přivyknou, že cizí jazyk musí známou skutečnost vyjadřovat nějak úplně jinak. Pomiňme dočasně čeklinčtinu⁵, tj. jakousi hantýrku obvyklou především v prostředí počítačovém. Tu nelze považovat za samostatnou jazykovou úroveň slušné komunikace. Co nám však může pomoci?

Při výuce úplných začátečníků se u nás ve škole obvykle snažíme seznámit žáky s užitím známých i podobných slov v jednoduchých životních situacích, začínajíce těmi, která nejen podobně znějí, ale také nesou stejný význam. Třeba takové „máma, otec, škola, černý, bílý, já, ty, dva, tři, pět, my, dělat, psát, stát“ … Pak přidáváme ta běžnější z, sice podobných, ale významově odlišných jako „život, krásný, vonět, páchnout“ … Ta se snažíme spojovat s obvyklými souvislostmi tak, aby si je studenti zafixovali v náležitém významovém kontextu jako například: „voňavka voní“, „hezká holka (dívka)“, „červená cihla“, „těžký život“, „veliká žízeň v létě“ (духи пахнут, красивая девушка, красный кирпич, тяжёлая жизнь, великая жажда летом) …

Majíce k disposici kvalitní didaktickou nahrávku⁶, můžeme využít také páté z řečových umění⁷, ke kterému jsme obvykle nuceni se uchýlit ve zcela nové situaci – umění uhodnout neznámé slovíčko, respektive si domyslet význam celé věty, respektive myšlenky v dané jednodušší situaci. A o to nám přece jde! Co mám na mysli?

Samozřejmě, že se ve škole učíme novou slovní zásobu (lexiku), zákonitosti tvarosloví (ve slovanských jazycích mnohdy podobné!), příslušnou skladbu větnou, nuance slovosledu cizího jazyka apod. Ovšem veškerá naše snaha, obzvláště při notně omezené hodinové dotaci, vede především ke stručné komunikaci v cizím prostředí. Ideálně slovem a písmem. Co učit dřív?

Pokud při těchto kursech dočasně ustoupíme od podrobnějších mluvnických výkladů, můžeme se zaměřit právě na nácvik toho porozumění v běžných situacích. Uvědomme si, že málokdo se při cestách do zahraničí dostane brzy do nějakého zvlášť specifického prostředí, kde by potřeboval znát jakési opravdu odborné termíny. Mimochodem, ty dodnes často odrážejí příslušnou vědeckou tradici – filosofie, medicína, jazykověda jistě klasické jazyky jako latinu a řečtinu, informatika anglické kořeny apod. O čem že tedy hovořím?

Zpravidla začínáme komunikovat někde na hranici, na letišti, v autobuse, v hotelu, v restauraci, ale také u lékaře či na policii, také hovoříme o počasí, nakupujeme, zajímáme se o to, co místní dělají, poslouchají, kam chodí ve volném čase … Některé situace lze zvládnout i bez větší znalosti místního jazyka⁸. Vždyť v supermarketu si můžeme dát zboží do vozíku dle přiměřeně názorného obrázku na obalu, v baru lze také experimentovat, ukazujíce do nápojového lístku prostě prstem … Co tak vyjádřit názor na počasí prostou pantomimou? Ano, při přímé komunikaci se nám nabízí nepřeberné množství možností nonverbální komunikace, aniž bychom museli bádat o složitých jazykových pravidlech. A co tyhle situace ze života také využít?

Tímto krokem se dostávám k otázce, jak využít známou situaci při výuce. Jinými slovy – pokud máme jasnou představu o obsahu, můžeme se zabývat formou a naopak. Nikdy ovšem zároveň. Kdo neletěl nikdy na dovolenou letadlem, nezná proceduru odbavování na letišti. Pak se musí zákonitě při podobných cvičeních doslova topit. Obzvláště pak, když mladý učitel začne potřebný kontext doplňovat dalším popisem v cizím jazyku. Pak může dojít k zahlcení žáka novými informacemi, úpadku pozornosti i zájmu o náš předmět. Na tomto místě se nám opět hodí známé mezipředmětové vztahy. Co si tu konkrétní situaci dříve připravit například při hodinách češtiny, vlastivědy, matematiky, dějepisu, výtvarné výchovy, abychom se tímtéž, ale v cizím jazyku, zabývali následující hodinu? Copak i v dospělém životě děláme v celodenní práci každých pětačtyřicet minut něco úplně jiného?

Při tvořivých předmětech si pak můžeme propojit slova v různých jazycích s vlastní rukou malovanými obrázky, což přispívá k zlepšení fixace významu slov. Někdy se také hodí si se slovy a významy hrát a představovat si je, jak by to asi vypadalo ve skutečnosti. Hodí se k tomu například mezi-jazyková homonyma typu: „červené břicho“ X „krásný život“ X „veliká žízeň“ (v ruské versi pak: красный живот Х красивая жизнь Х великая жажда).

Závěrem se přimlouvám za to, abychom při výuce jazyků co nejčastěji tyto užívali, aby se hodina nemělnila v pouhý nácvik jakýchsi možná potřebných, ale jinak od praktického života poměrně odtržených pravidel. Konec konců, povšimněme si příležitostně, jak hovoří cizinci česky, a zdali jim i přes určitou míru chybovosti rozumíme. A tak nějak se my, kteří nežijeme v mezinárodním prostředí, vyjadřujeme v cizině, domluvivše se přitom! A propos, kolik znáš jazyků, tolikrát jsi člověkem!

Radan Kapucián

Kontakt: radankapucian@seznam.cz