PROUDY > REVUE > CETERUM

Kde se pivo vaří…

1) Od Františka Poupěte k plzeňskému Prazdroji

Písnička „Kde se pivo vaří, tam se dobře daří“ zaznívala prý už ve hře „Pražští sládci“ od jistého Prokopa Šedivého (1764–1810). „Pojďme tam a pijme ho, až do rána bílého!“ zpívali prý herci na scéně kláštera u Hybernů při premiéře r.1795, kam byl přesunut jejich kolektiv z divadla „Bouda“ už v r.1792, aby dřevěná stavba nehyzdila Václavské náměstí.

O tom, že obliba piva v Čechách má dlouhou tradici, svědčila i výstava v Přerově nad Labem, když tam v letošním roce od května do října bylo ve skansenu prezentováno české pivovarnictví pod názvem „Blažená zem, kde se pivo vaří“.

Za šťastný kraj tedy můžeme považovat jak Čechy, tak i Moravu, neboť v brněnských klášterech se prý vařilo pivo nejméně od 13.století. Někdy v r.1243 se údajně v listině krále Václava I. (1205-1253) řešil spor, vzniklý v Brně kvůli požáru při vaření piva. Pivovary existovaly u kláštera dominikánek v Jezuitské ulici i u dominikánů vedle kostela sv.Tomáše, v Zábrdovicích v klášteře premonstrátů i u kartuziánů v Králově Poli. Když vdova po českých králích Václavu II a Rudolfovi Habsburském – Eliška Rejčka (1288 Poznaň – 1335 Brno) – založila klášter cisterciaček na nynějším Mendlově náměstí v r.1323, také v tomto objektu se časem začalo vařit pivo. Rozkvět pivovaru nastal hlavně poté, když v r. 1872 Josef Mandel a Herman Hayek postavili nové pivovarské objekty, které dodnes slouží svému účelu.

Rovněž žebraví dominikáni od sv.Michala v centru Brna založili pivovar hned vedle svého kostela. Tento pivovar na rozcestí Starobrněnské a Dominikánské ulice koupili od dominikánských mnichů městští konšelé v r. 1536 a pokračovali v jejich bohulibé činnosti. Šlo o největší pivovar v tehdejším Brně, který čepoval pivo nejméně od r.1545. Pivovar „U brněnské brány“, která kdysi stála na nynějším Šilingrově náměstí, proslul také tím, že v něm pracoval a bydlel legendární sládek František Ondřej Poupě (1753 Český Šternberk – 1805 Brno).

František Poupě vyhrál v r. 1798 konkurz na městského sládka v Brně a za jeho vedení městský pivovar významně zvýšil svoji produkci. F. O. Poupě také vydal spis „Počátkové základního naučení o vaření piva“ nejdříve německy v r.1794 a poté česky roku 1801. Tímto textem poskytl učební pomůcku pro ty, kteří si pod jeho vedením osvojovali sladovnické a pivovarnické řemeslo. Poupě doporučoval vařit pivo výhradně z ječného sladu, využíval teploměr při kontrole kvasného procesu, stanovil způsob i dávkování chmele a používal také svůj vlastní výtvor - „pivní váhu“ , což byla obdoba hustoměru. Prý bylo známé jeho heslo: „Žito je na chleba, pšenice na koláče, oves pro koně a ječmen na pivo!“

Jeho žákem byl například Dominik Hummel, který ve Vídni řídil pivovar Kleine Schwechat, v němž se vařil dvanáctiprocentní ležák Schwechater Wiener Lager. V městečku Schwechat totiž vznikl pivovar už v r.1632 a tudíž dlouholetá tradice umožňovala nadějné rozvíjení tohoto oboru.

V současné době památku Františka Ondřeje Poupěte připomíná Český svaz pivovarů a sladoven, když od r.2012 uděluje cenu, nesoucí jeho jméno. Na místě bývalého městského pivovaru Brně na Dominikánské ulici č.15 je vybudována restaurace „Pivovarský dům Poupě“, kam je nyní dováženo pivo z pivovaru v Dalešicích, ale kde se předpokládá další rozšíření vlastních služeb včetně vaření piva. V roce 1995 byla umístěna pamětní deska F. O. Poupěte od Z. Makovského na rohový dům při vyústění Starobrněnské ulice do Šilingrova náměstí.

Devatenácté století bylo již obdobím, kdy byla postupně rušena monopolní omezení, týkající se výčepního práva. Toto výčepní právo se časem proměňovalo, ale jeho podstatou bylo to, že „právo v určitém okrsku pivo a kořalku vařiti a oboje prodávati“ měla buď šlechta anebo královská města či kláštery a šlo tedy o výsadu některého ze stavů na tuto produkci. Ačkoli šlechta původně považovala vaření piva za činnost, která je pro ni nedůstojná, časem si povšimla, že města mají z vaření piva podstatný zisk. Za příklad pivovaru, vybudovaného na panství šlechty, může sloužit Krušovický pivovar. Byl doložen už v r.1581 na panství Jiřího Bírky, který ho prodal i s pozemky císařskému dvoru Rudolfa II. v r.1583. Od té doby tedy pivo z Krušovického pivovaru zásobovalo hodovní tabuli pražského hradu. Monopol tří stavů na vaření piva byl narušen až v r.1848, kdy zřídit pivovar bylo dovoleno komukoli za patřičný poplatek. Definitivně pak bylo zrušeno výčepní právo v našich zemích v r. 1869.

Pivovarníci se vždy spoléhali na to, že časy se sice mění, ale nálevny zůstávají – a v každé situaci si Češi rádi zazpívají „Mázku, mázku, mázku, mám já k tobě lásku, z tebe pivo teče jako na provázku“.

Produkce velkých městských pivovarů v Čechách tedy postupně rostla a jejich vybavení bylo zdokonalováno. Byla zaváděna technická zlepšení jako například vaření parou, strojní chlazení anebo pivní lahvovny. Lahvové pivo místo sudového pak umožňovalo dodávky také do těch vzdálenějších míst a obchodů, kde nebyly výčepny.

Po I. světové válce Československo převzalo celkem 60 % výrobního potenciálu pivovarů celé rakousko-uherské monarchie a na tomto základu bylo možno dále stavět. Přesto, že oproti předválečnému období se celkový počet pivovarů v ČSR snížil, jejich produkce vzrostla. V roce 1926 bylo Československo na pátém místě světového žebříčku, což znamenalo, že v polovině dvacátých let se v ČSR vyrobilo cca 10 milionů hektolitrů piva ročně V dalších letech se produkce pivovarů nadále zvyšovala, až dosáhla 11 432 476 hektolitrů v r.1930. V té době bylo v ČSR 447 pivovarů, z toho v Čechách 358, na Moravě a ve Slezsku 72, na Slovensku a Podkarpatské Rusi 17. (Údaj z Masarykova Velkého ilustrovaného slovníku naučného, sv.XV, vydán v Praze, 1931)

Devatenácté století bylo obdobím, kdy výrobní procesy v oboru potravinářství již byly budovány na vědeckých základech. Od r. 1818 probíhala výuka pivovarnictví na pražské technice, v r.1869 vznikla v Praze samostatná sladovnická škola, načež v roce 1914 pak Vyšší sladovnická škola byla spojena s Výzkumným ústavem pivovarským a sladařským do jednoho zařízení.

V r. 1873 vznikl v Čechách Spolek pro průmysl pivovarnický, který vydával časopis „Kvas“. Jeho pokračováním byl Svaz malých a středních pivovarů v ČSR, založený r.1924, jehož tiskovinou byl „Pivovarský obzor“.

Jako autorita v oboru cukrovarnictví a pivovarnictví proslul profesor Pražské polytechniky Karel Napoleon Balling (1805–1868). Byl chemikem, publikoval více než 30 knih a pro pivovarnictví byla důležitá učebnice „Měření piva sacharometrem“ z roku 1843 i čtyřdílné německé pojednání z let 1845 až 1847 o výrobě sladu, vaření piva, o získávání droždí i octa. Ballingova stupnice umožňovala měřit říznost piva a zařadit ho podle stupňů. Karel Balling působil na Pražské polytechnice od r.1824 a jelikož se zasloužil také o zvelebení Národní technické knihovny, nachází se v ní „Ballingův sál“. O jeho hrob na Olšanských hřbitovech pečuje jak pražská Vysoká škola chemicko-technologická, tak Český svaz pivovarů a sladoven.

Vaření piva v Čechách velmi často bývalo i výsledkem spolupráce s bavorskými sládky. Za příklad může sloužit Josef Groll (1813–1887). Plzeňští měšťané ho získali pro vaření svého Prazdroje už v r.1842. Groll si přivezl do Plzně svůj recept na podkvašené bavorské pivo, které však získalo odlišnou chuť po uvaření s českými surovinami. Nicméně se setkalo s úspěchem a na základě Grollovy receptury bylo vařeno i po odjezdu Grolla z Čech a jeho návratu do Bavorska v r. 1845. V jeho rodné obci se dodnes prodává lahvové pivo značky „Josef Groll Pils“. Naopak z Plzně se vyváží pivo Pilsner Urquell asi do padesáti zemí světa.

Jen o čtvrt století mladší než plzeňský pivovar je podnik na Smíchově v Praze. Byl založen akciovou společností v r.1869 a vrchním sládkem Smíchovského pivovaru se stal Michael Trnka, přičemž první várka piva v něm byla uvařena v r. 1871. Když do funkce sládka nastoupil Josef Pospa v r.1920, tradoval se jeho údajný výrok „Staropramen se skládá z čisté vody, čistých trubek a bláznů“. Na prahu války v roce 1939 podnik uvařil celkem 859 561 hektolitrů piva a stal se tak největším pivovarem v ČSR.

Válečné události těžce poničily jak pivovar, tak celou zemi. Vypráví se, že v roce 1944 byla sice zakoupena nová měděná varna, která se však náhle „ztratila“. Aby mohla zmizet okupantům pod rukama, zaměstnanci ji zazdili a v úkrytu ji pak ponechali až do konce války, kdy už nemohla být zabavena pro německý válečný průmysl.

Dlouholetá tradice pražského Staropramene, plzeňského Prazdroje, budějovického Budvaru, brněnského Starobrna anebo pivovaru Krušovice na Rakovnicku umožňuje, že o pivo těchto značek je ve světě stále zájem. Popularitou českého piva byla také usnadněna cesta českých sládků do Ruska, prošlapaná již ke konci devatenáctého a na prahu dvacátého století.

2) Žigulevské pivo se vaří dodnes

Pokud si české kořenářky kdysi prozpěvovaly: „Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, nebudeme stonat, nebudeme mřít!“, znamená to patrně, že svému otrlému potomstvu kdysi předepisovaly velmi drastickou léčbu. Také mnohá ruská přísloví svědčí o tom, že i v Rusku bylo pivo považováno za léčivý nápoj: „Пиво пить – долго жить!“ anebo : „Пиво утром как зарядка – влил его – и все в порядке“. Ruské publikum se tedy rádo přidávalo ke své hudební skupině „Time out“ a vesele si s ní notovalo: „Teмное, светлое, легкое, крепкое, пиво ячменное – вкусное, темное“. Sladový nápoj zřejmě překonává hranice států snadněji než mnohý ozbrojený vpád.

Žigulevský pivovar v Samaře byl založen již v roce 1881 Rakušanem Alfredem Filipovičem von Vacano (1846 Kozovo – 1929 Türnitz) a jeho společníky Rakušanem Moritzem Faberem a samarským kupcem Petrem Semjonovičem Subbotinem. Alfred Vacano byl syn uherského úředníka, narodil se na Ukrajině, vystudoval obchodní akademii ve Vídni a praxi získával postupně v českých i německých pivovarech – až nakonec v r.1881 založil vlastní pivovar v Samaře na dolním toku Volhy. „Vídeňský ležák“, který dodával na trh, byl všeobecně oblíbený, takže pivovar prosperoval. Alfred Vacano se postupně mohl odpoutat od dalších spoluzakladatelů a od r.1899 byl již pivovar jen v jeho soukromých rukou. V r.1900 Vacano vybudoval obchodní dům společně s členy své rodiny a v r.1908 založil další pivovar v Baku. V roce 1913 pivovar v Samaře společně s pivovarem v Baku dodal na trh více než 400 tisíc věder piva (vědro obsahovalo 12,3 litrů).

Alfred Vacano vlastnil také řadu restaurací nebo náleven, které zásoboval jak pivem, tak limonádami. V r. 1911 byl pivovar v Samaře zmodernizován a vybaven nejnovějším technickým zařízením. Podnik využíval vlastní elektrárnu v době, kdy ve městě ještě elektřina nebyla zavedena.

Co do produkce byl samarský pivovar třetí největší v Rusku, řadící se za „Kalinkinský“ pivovar v Petrohradu, založený Angličanem Noahem Cazaletem (1757–1800) v devadesátých letech 18. stol. – a rovněž za pivovar s názvem „Trechgornyj“, vybudovaný společenstvím podílníků v Moskvě v r. 1875. Je pozoruhodné, že zřízení petrohradského „Kalinkinského“ pivovaru (u Kalinkinského mostu přes Fontanku) podpořila carevna Kateřina II. (1729–1796), když v r.1795 věnovala na jeho výstavbu 30 000 rublů a vyčlenila pro něj pozemek u Něvy. Pivovarník ovšem musel slíbit, že bude dodávat pivo především k carskému dvoru.

Firma Alfreda Vacano v Samaře rozvážela své soudky piva na vlastních lodích po Volze a vlastními chladicími vagony i koňským spřežením do Povolží, na Ural až do Sibiře a Kazachstánu. V 59 městech měla firma 24 různých prodejen a na mezinárodních výstavách pivovar získal 15 medailí. V podniku pracovalo nejméně 750 osob a mnoho z nich bylo Čechů či Rakušanů.

Alfred Vacano byl nejen schopný podnikatel, ale též štědrý mecenáš. Pro zaměstnance postavil byty, založil knihovnu a vybudoval nemocnici. V r. 1897 proto získal i ruské občanství.

První světová válka všechno překazila. Alfred Vacano byl podezříván ze špionáže a vypovězen ze Samary do Buzuluku. Přesto, že vyšetřování bylo zastaveno, Alfred Vacano odjel v r.1919 z Ruska do Rakouska a zemřel v městečku Türnitz v r. 1929.

V r.1918 byl pivovar znárodněn a po pětileté přestávce v něm bylo vaření piva obnoveno, když ho dostali do nájmu Vacanovi synové v r. 1923. Trast „Státní žigulevský pivovar“ se v průběhu doby různě proměňoval, až nakonec přešel do rukou akcionářů v r. 1992. Pod názvem „Žigulevské pivo“ se jeho produkce prodává na trhu dodnes.

Rovněž v Kyjevě – Podolí se zasloužili o vznik pivovaru cizinci. Iniciativu sice vyvinul kyjevský kupec, bankéř a mluvčí kyjevské dumy Nikolaj Chrjakov (1829–1900), ale jeho společníky byli Švýcaři Gabriel a Friedrich Enni a Estonec Karel Weiss z Revelu. Pivovar byl založen v r.1872 a pivo začal vyrábět v r.1873. Ročně dodával na trh 340 000 věder piva, vařeného podle bavorské nebo české receptury. Také moderní strojní vybavení pivovaru bylo dodáno českou firmou Škoda Plzeň. Do podniku byla zavedena elektřina a pivovarská společnost měla k dispozici 17 skladů, z nichž dodávala pivo do několika gubernií na jihozápadě Ruska. Časem pivovar přestal dovážet chmel z Čech a Bavorska, protože ho začali pěstovat zemědělci v okolí. Pivo z tohoto pivovaru se zúčastňovalo kyjevských zemědělských výstav, přičemž v r.1880 získalo velkou stříbrnou medaili a v roce 1888 a 1897 medaile zlaté. Pivovar byl znám jako Pivovar v Podolí na ulici Kirilivské (Пивзавод на Подоле), přečkal mnoho obtížných období, ale v r.2014 byl uzavřen.

O vzájemné propojenosti skupiny zahraničních podnikatelů, mezi nimiž vznikaly nejen úzké profesní vztahy, ale též vazby rodinné, svědčí to, že Friedrich Enni se stal zetěm Wilhelma Sancenbachera (1832-1894), který proslul jako velkopodnikatel a mecenáš. Vlastnil totiž nejen továrny na mýdla a svíčky, ale též řadu smíšených obchodů i dopravních prostředků. W. Sancenbacher tedy získal svého zetě F. Enni jako společníka pro založení pivovaru v Oděse v r.1890. Jejich pivovar na Botanické ulici byl největší a nejmodernější mezi několika dalšími v kraji a dodával asi deset druhů piva (jak bavorské, tak české, černé mnichovské i světlé plzeňské) nejen do místních restaurací a výčepů, ale i do dalších měst na jihu Ruska. V pivovaru bylo využíváno parního vytápění a led na ochlazování piva byl vyráběn uměle. Závod denně dodával na trh 600 věder čepovaného piva a byly zavedeny také dodávky lahvového piva v průhledných i tmavých lahvích. Po smrti W. Sancenbachera jeho dědicové zřídili „Společnost oděského pivovaru“, avšak ta byla v r.1920 zestátněna a výroba byla obnovena až v r.1929, když byla produkce rozšířena o minerální vody. Při renovaci pivovaru v r.1990 byla odhalena tabulka, jejíž nápis svědčil o tom, že v kotli se kdysi vařilo plzeňské pivo. Po požáru v r.2007 byl však pivovar zrušen.

Kromě Rakušanů a Němců to byli zejména Češi, kteří v Rusku zakládali pivovary. Zatímco Němci, Rakušané anebo další cizinci působili hlavně ve velkých centrech, české pivovary vyrůstaly v provinčních městech především na Volyni, ale také v Kubáňské oblasti anebo v Zakavkazí. Podle soupisu obyvatelstva z r.1897 působilo v Rusku v oboru pivovarnickém nebo lihovarnickém celkem 253 Čechů buď jako technických zaměstnanců anebo v roli samostatných podnikatelů.

Na počátku 20.století bylo na Volyni napočítáno 13 pivovarů, z nichž největší byl pivovar „Slovanský“ v Žitomiru, který patřil Josefu Macháčkovi a Bohdanu Jansovi. Byl založen r.1878 na místě starého mlýna a vyrobil asi 200 tisíc až 300 tisíc věder piva ročně. Po r.1919 odjel Josef Macháček domů a pivovar se ocitl v potížích. Po druhé světové válce v letech 1945 až 1990 byl žitomirský pivovar hlavním dodavatelem piva v celé oblasti. Vyráběl jednak „žigulevské pivo“ a jednak světlé anebo černé pivo žitomirské. Po rozpadu SSSR však opět nastaly problémy, až nakonec v r. 2015 byl pivovar uzavřen.

Dále v téže oblasti v Lucku vybudoval pivovar V.Zeman, v Kremenčuku na střední Ukrajině postavil pivovar Hlaváček se společníky, v Černigovu na severu Ukrajiny F. J. Stříbrný, na severovýchodě Ukrajiny v městě Sumy F.K.Poplonský, v Grodnu na hranici Běloruska s Polskem založil pivovar I.Kunc a v hlavním městě Moldavska Kišiněvu E.E.Cígler.

Na Kubáni se uchytili bratři J. a A.Vojtěchovští v letech 1885 a 1886, když zřídili své pivovary ve stanicích Labinské a Tichorecké.

Pozoruhodným podnikatelem byl I. I. Hřib, který byl reprezentantem firmy „Gambrinus“ v městě Armavir v Krasnodarském (tj. původně Jekatěrinodarském) kraji. Pivovar v něm založil v r.1905 a od r.1910 dodával ročně na trh 50 tisíc věder piva. Další dva pivovary vybudoval I.I.Hřib na Kubáni ve stanici Otradné v r. 1909 a v Tichorecké v r.1912. V armavirských pivovarech pracovali také jiní čeští odborníci – například K. V. Šeda, J.F.Čihák a J.F.Kořínek. V dalším městě Krasnodarského kraje (původně Jekatěrinodarského, protože Jekatěrinodar byl přejmenován na Krasnodar až v r.1920) – tedy v městě Těmrjuku – působil od r. 1893 pivovarník B.F.Vostrý, který od r.1899 vlastnil rovněž pivovar v černomořském přístavu Novorossijsk. Největším pivovarem Jekatěrinodarského kraje byl však závod „Nové Bavorsko“ (Новая Бавария), založený společníky v čele s M.F.Irzou v r.1885. Jejich aktivity se později rozšířily i do stanic Krymská (1887) a Usť-Labinská (1890) a nakonec do Novorossijska v r.1901.

Ve Stavropolské gubernii (nyní Severokavkazský federální okruh) bylo na počátku 20.století 8 pivovarů, z nichž 4 patřily Čechům. Největší z nich ve Stavropolu byl založen Antonínem Hrubým v r.1889. A.Hrubý se narodil v Jilemnici v r. 1855 a oženil se s dcerou kapitána ruské armády Julií Ščeglovovou. Do Ruska přijel i s rodinou svého bratra Františka v roce 1880 a o dvanáct roků později v r.1892 získal ruské občanství. Pivovary bratří Hrubých byly vybaveny moderním zařízením a pozoruhodné bylo to, že byly vytápěny plynem, získávaným přímo na území podniku.

Při navrtání studny kvůli získání artézské vody začal z hlubin unikat štiplavý plyn. Antonín Hrubý požádal o jeho analýzu chemika N.Mastjukova z Moskevské univerzity a ten potvrdil, že plyn obsahuje především metan s příměsí amoniaku a sirovodíku. Bratři Hrubí tedy vybavili pivovar plynovým vytápěním a plynové potrubí rozvedli jak pod kotle ve varně piva, tak pod sporáky v kuchyni. Pivovar ve Stavropolu se tedy může honosit tím, že byl prvním pivovarem v Rusku, který byl vytápěn plynem.

Před vypuknutím I. světové války v pivovaru pracovalo 37 zaměstnanců, kteří dodávali na trh ročně 180 tisíc věder piva. Firma A.Hrubého disponovala také sítí vlastních prodejen, výčepů, restaurací a skladů jak ve Stavropolské gubernii, tak na Kubáni.

Bratr Antonína Hrubého – František Hrubý – byl činný také ve vesnici Bílá Hlína a další společník rodiny Hrubých – K. J. Havlík – působil v městečku Alexandrovskoje.

Antonín Hrubý zemřel v r.1920 a jeho stavropolský pivovar je v provozu až do dnešních dní. Je řízen akciovou společností, má moderní vybavení a dále se dynamicky rozvíjí.

Pivovar v Bílé Hlíně, řízený Františkem Hrubým, zaměstnával v r. 1911 až 30 zaměstnanců a vyráběl 80 000 věder piva ročně. Na výstavách doma i v cizině byla kvalita piva oceňována zlatými medailemi. Na konci 19.stol. působil v tomto pivovaru jako sládek Antonín Sekerka, který později přešel do Novočerkaska.

Snad je možno ještě dodat, že na některých místech – z toho nejvíce na Volyni a také na dalších místech Ukrajiny – byly pivovary zakládány v prostředí, kde se koncentrovala česká menšina. Tato situace nastala kupříkladu v Novočerkasku, kde na gymnáziu působili čeští učitelé tělocviku nebo němčiny. Svůj pivovar zde založil zmíněný Antonín Sekerka, který původně pronajímal pivovarské objekty včetně skladů od F.Rollera , ale časem rozšířil své podnikání i do vlastních provozů.

Prý „kde je stárek, tam je mládek, tam je taky pivovárek“, takže není divu, že pivovar „Bohemia“ se nacházel také v Rybinsku v Jaroslavské gubernii. Založil ho „pivní král“ Ivan Durdin (1823 Šestichino – 1899 St.Petěrburk) a posléze ho zdědil jeho vnuk téhož jména. Podnikatelská rodina Durdinových rozvíjela široké aktivity v St.Petěrburku a mnoha dalších městech v Rusku, jejich pivovary zaměstnávaly asi 380 pracovníků a ročně produkovaly více než milion věder piva. Pivovar „Bohemia“ byl založen v r.1878 a v současnosti je ještě v provozu.

O nezničitelnosti pivní tradice jistě svědčí písnička „В жизни давно я понял, кроется гибель где: В пиве никро не тонет, тонут всегда в воде“ – neboť takto si ji dones zpívá Vjačeslav Něvinnyj.

A jako poctu českému pivu je možno chápat i Švejkovu sochu na rohu ulice Kujbyševovy a Někrasovovy v Samaře, u jehož nohou je umístěna bečička piva. Jaroslav Hašek, autor „Osudů dobrého vojáka Švejka“, bydlel totiž nedaleko odtud v době, kdy se zde formovaly oddíly československých legií v r.1918.

Podobně jako ruská skupina „Stroj času“ (Машина времени), která zpívá písničku o úpadku lidské existence pod vlivem alkoholu

„Мой друг

поднял ворот.

Пуст карман.

Он не молод

и вечно пьян“,

také český zpěvák Karel Kryl má na lidskou společnost velmi skeptický názor:

Zatímco se velmoži těší svému vlivu,

lidstvo už se nemnoží, oddává se pivu.

Nikdo jim už na hroby nepřinese věnce.

Jsme tu svědky choroby zvané dekadence.

Myslím však, že ani se Strojem času, ani s Karlem Krylem nelze souhlasit zcela a bez výhrad. Odporuje tomu naše denní zkušenost, kterou rádi získáváme při každé návštěvě restaurace či pivního sklípku.

3) Kynšperský zajíc

Malý optimistický dodatek nakonec: Čechy nejen obohatily svět svými sládky, ale pro mnohé zahraniční pivovarníky se také staly jejich domovem. Na základě podpory úvěrové firmy „Absolut Aktiv“ její dva podnikatelé – Sergej Černičkin a Denis Sabitov – se rozhodli odjet z Ruska a založit pivovar v Čechách. Prohlédli si řadu opuštěných objektů, až nakonec se jim zalíbily zanedbané budovy v Kynšperku nad Ohří. Šlo o bývalý pivovar, v jehož archivu byly nalezeny dokumenty o tom, že se v něm vařilo pivo již od r. 1595. Od této doby do dneška prošel areál rukama mnohých vlastníků, z nichž naposledy od r. 1840 do r. 1945 pivovar patřil rodině Haasově z Německa. V roce 1945 však byl jejich majetek konfiskován a v r. 1951 byl pivovar zrušen s výjimkou sladovny.

Společníci Sergej Černičkin a Denis Sabitov si místo vyhlédli zejména kvůli tomu, že bylo blízko hranice s Německem a nedaleko Karlových Varů. Předpokládali totiž, že kolem pivovaru budou projíždět četní zahraniční turisté a zastaví se v jejich restauraci. V r.2013 byl pivovar zcela rekonstruován, vybaven moderním zařízením a jeho výrobní kapacita dosáhla cca 10 000 hektolitrů piva ročně. V r.2014 činil obrat podniku 1,6 milionů euro a na vaření čtyř druhů piva dohlížel sládek Miroslav Broz. Značka „Kynšperský zajíc“ je upomínkou na jeho bývalé majitele a jako „Karlovarské zlato“ se vyváží i do Ruska. Pivovarská restaurace má 280 míst a přistavěný hotel nabízí 100 lůžek v 50 pokojích. Pivo se prodává i ve firemní prodejně přímo v areálu pivovaru a je dodáváno do 30 okolních restaurací, ba dokonce i do hostince „U zajíce“ na Starém Městě v Praze.

Lze si přát, aby žádné pohromy doma ani v zahraničí neohrozily radostné podnikání pivovarníků v Čechách, neboť zde platí známé Švejkovo heslo: „Pijme pivo, dokud žijem! Po smrti se nenapijem.“

Prosinec 2021

Zdroje:

Především je třeba zdůraznit, že autor A. N. Pticyn ze Stavropolu vystoupil na mezinárodní konferenci Armavirské pedagogické akademie v rámci přednášek „Сиротенковские чтения“ v r. 2011 s příspěvkem “Rakouští a čeští pivovarníci v Rusku na konci 19. a počátkem 20. stol.“ (viz sborník).

Dále je zajímavé podotknout, že podivuhodným koníčkem se zabýval Popkov S. A., když sbíral pivní zátky. V roce 2015 vydal jejich katalog v Rostově na Donu a podle nápisů na zátkách je zřejmé, kde všude působili čeští pivovarníci.