Jaké bylo pozadí vraždy švédského premiéra Olofa Palmeho?

V českém prostředí koloval tento šibeniční vtip: „Už se ví, kdo zavraždil Olofa Palmeho? Byli to dva čeští policajti. Jeden zvolal: „Hele, Olaf!“, druhý na to: „Palme!“ Z uvedeného je možno usuzovat na dvě skutečnosti: jednak na všeobecné podceňování policie mezi českou veřejností a jednak na nepochopitelné komplikace a pozoruhodně neobratné kroky při objasňování vraždy předního švédského státníka.

Co se vlastně stalo?

Palme byl zastřelen o půl jedenácté večer dne 28. 2. 1986 na cestě z kina Grand, kde byl s manželkou Lisbet. Manželka byla postřelena na ruce. Vražednou zbraní byl revolver Winchester Magnum, což bylo možno soudit podle zranění oběti, avšak vražená zbraň se nenašla. Událost se stala na rohu ulic Sveavägen a Tunnelgatan ve Stockholmu, kde vrah zmizel v podchodu.

Šéfem vyšetřování vraždy Olofa Palmeho byl místní policista Hans Holmér a vyšetřování tudíž bylo vedeno na nejnižší policejní úrovni, ačkoli šlo o vraždu švédského premiéra. V prosinci 1987 byl zadržen Victor Gunnarsson, který inklinoval k pravicové Evropské dělnické straně (EAP) a obdivoval USA. Státní zástupce však rozhodl o propuštění podezřelého počátkem roku 1988 a také Holmér opustil řady policie už v r. 1987.

Poté bylo vyšetřování svěřeno zkušenému policistovi Hansi Ölvebrovi, který byl zodpovědný za vyšetřování Palmeho vraždy v letech 1988 až 1997. Jeho zásluhou byla uvalena vazba na Christera Petterssona dne 16. 12. 1988. Během vyšetřování však došlo ke skandálu a dne 7. 6. 1988 musela odstoupit Anna Greta Leijonová – ministryně spravedlnosti. Ölvebro podobně jako Holmér vedl vyšetřování tak, jako by vraždu spáchal osamělý šílenec.

V červnu 1989 byl zahájen soudní proces a Ölvebro byl konečně spokojen. Christer Pettersson byl za vraždu odsouzen 27. 7. 1989. Byl to psychopat, alkoholik a narkoman. Podle nálezu odvolacího soudu však nebyla prokázána jeho vina a Christer Pettersson byl propuštěn na svobodu dne 12. 10. 1989. Osvobozující rozsudek byl vynesen 2. 11. 1989 a Hans Ölvebro byl po neúspěšném a prodlužujícím se vyšetřování odvolán v lednu 1997. Christer Pettersson po několika letech příhodně zahynul po nehodě ve svých 57 letech a žil tedy od r. 1947 do r. 2004.

Dne 1. 7. 2010 byla ze švédského trestního zákoníku odstraněna promlčecí lhůta vraždy, čítající 25 let. Bylo to jen půl roku předtím, než by byla promlčena i vražda Olofa Palmeho.

Investigativní novináři a aktivisté se tudíž nadále mohli zabývat okolnostmi vraždy s nadějí na potrestání viníků. Tak například Lars Larsson vydal v únoru 2016 knihu Nepřítel národa, načež vyšetřování bylo v roce 2016 obnoveno. Od r. 2017 byl na vyšetřování vraždy nasazen žalobce Krister Petersson (téměř jmenovec původního obžalovaného) a ten na tiskové konferenci 10. 6. 2020 informoval veřejnost, že za nejpravděpodobnějšího vraha považuje výtvarníka a grafika Stiga Engströma. Tento muž byl znám svou nenávistí vůči Olofu Palmemu, a kromě toho byl zaměstnán ve finanční společnosti Skandia, nacházející se blízko místa vraždy. Stig Engström se narodil r. 1934 a v r. 2000 spáchal sebevraždu. Kvůli tomu, že uplynulo dvacet let od smrti podezřelého, žalobce Krister Petersson na dotyčné tiskovce 10. 6. 2020 oznámil zastavení vyšetřování. Vražda švédského ministerského předsedy a významného levicového politika Olofa Palmeho v roce 1986 tedy zůstala neobjasněna.

K datu svého zavraždění byl Olof Palme ministerským předsedou Švédska, zvoleným za sociální demokracii. Premiérem byl po dvě období, poprvé v letech 1969 až 1976 a podruhé 1982–1986.

K premiérské funkci ho vynesla Švédská sociálně-demokratická strana pracujících, jejímž předsedou se stal r. 1969 po Tagu Erlanderovi. Od r. 1976 byl také jedním z viceprezidentů Socialistické internacionály. V té době byl prezidentem internacionály Willi Brandt (Brandt byl prezidentem SI v letech 1976–1992 a žil 1913–1992) a Palme s ním úzce spolupracoval. Olof Palme byl jedním z tvůrců welfare state – tedy švédského státu blahobytu. Jako premiér se zasloužil o novou švédskou ústavu z r. 1975, která omezila pravomoci krále na reprezentativní funkce. Podporoval také vliv odborů a vytvoření investičních fondů pracujících, což však zatížilo podnikatele.

Palmeho mezinárodní mírové aktivity

V r. 1980 na podzim Olof Palme inicioval vytvoření nezávislé mezinárodní komise (komise Palmeho) pro odzbrojení a bezpečnost. Jménem této komise přednesl referát na Valném shromáždění OSN v New Yorku v červnu 1982. Své nezávislé postoje projevil již v dubnu 1975, když označil představitele režimu v ČSSR za „kreatury diktatury“ a když kritizoval sovětskou intervenci do Československa z r. 1968. Tím pochopitelně velmi rozzlobil vládní reprezentanty SSSR. Stejně kritické stanovisko však také zastával vůči válce ve Vietnamu. V Moskvě v únoru 1968 se totiž zúčastnil pochodu proti válce po boku severovietnamského velvyslance a v červenci 1972 odsoudil vánoční bombardování Hanoje.

Místo teorie o rovnováze sil a vzájemném zastrašování se přikláněl k teorii o bezpečnosti založené na vzájemné důvěře, opírající se o mezinárodní smlouvy.

V r. 1975 Olof Palme podepsal jménem Švédska Helsinský závěrečný akt. Na konferenci v Helsinkách, hlavním městě neutrálního Finska, se sešli představitelé 35 států, kteří dne 1. 8. 1975 podepsali Závěrečný akt o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Z velmocí to byly USA, SSSR, Velká Britanie a Francie, a kromě toho také NDR i NSR a řada lidově-demokratických zemí východní Evropy. Akt schválil zásady pro pokojné urovnávání sporů, zavazoval signatáře k vzájemnému nevměšování se do vnitřních záležitostí a k respektu vůči lidským právům. Tím, že byla potvrzena hranice mezi Německem a Polskem na Odře a Nise a existence dvou německých států, bylo dosaženo diplomatického vítězství SSSR, který tím upevnil své územní a politické zisky po II. světové válce. Závěrečný akt byl také oporou pro vystoupení české Charty 77.

V r. 1984 jménem „šestice z Delhi“ (Indie, Řecka, Mexika, Tanzanie, Argentiny a Švédska) vydal Palme výzvu k zastavení eskalace vyzbrojování. Udržoval kontakty se sociálně demokratickými premiéry – jednak Willim Brandtem (předsedou Německésociální demokracie 1964–1987, kancléřem NSR 1969–1974 a prezidentem SI 1976–1992), jednak Brunem Kreiskym (předsedou Rakouské sociální demokracie 1967–1983 a kancléřem 1970–1983).

Jak uvádí na začátku své knihy J. Stocklassa: „Olof Palme byl pod tlakem (dodávám: zprava i zleva, od představitelů velmocí i od některých reprezentantů vlastní země). Povídalo se, že má v úmyslu odstoupit… Byl unavený a měl na to plné právo. Nejskvělejší a nejvlivnější švédský politik všech dob čelil útokům z mnoha stran. V žádném směru před sebou neměl volnou cestu“. O sto stran později se znovu opakuje: „…na Olofa Palme silně doléhala bezvýchodná situace, v níž se v době své smrti nacházel. Čelil útokům ze všech stran…“

Nástupce Olofa Palmeho Ingvar Carlsson (narozen 1934, dvakrát premiér Švédska v letech 1986–1991 a 1994–1996) řekl na jeho pohřbu: „Mír byl jeho nejdůležitější úkol.“

Co přechází mlčením Stocklassova kniha o vraždě Olofa Palmeho

O záměrech Olofa Palmeho pro předpokládanou budoucnost se kniha Jana Stocklassy již nezmiňuje. Jednalo se o následující: V březnu 1986, tedy několik dní po vraždě, která tomu zabránila, měl Palme odjet do Moskvy, kde chtěl jednat s Michailem Gorbačovem (generační vrstevník Palmeho, narozen 1931). Ten se stal generálním tajemníkem KSSS v březnu 1985 a uvedl poté do chodu „politiku přestavby“, tedy „perestrojku“. Později se stal předsedou prezidia Nejvyššího sovětu od 1.10.1988. Olof Palme shledával, že by v Gorbačovovi mohl najít blízkého levicového politika, neboť mezi generačně mladšími východoevropskými politiky hledal vhodné spojence.

Návštěvu Moskvy dojednával velvyslanec SSSR ve Švédsku Boris Pankin, (nar. 1931, ambasadorem ve Švédsku byl 1982–1990 a pro ČR je zajímavé, že byl velvyslancem v Praze v letech 1990–1991)

Olof Palme měl vézt do Moskvy dokument o postojích Švédska k odzbrojování. Chtěl docílit toho, aby Baltské moře bylo prohlášeno za bezjadernou zónu – a tedy zrušeny základny NATO pro elektronické sledování na jeho severním křídle ve Švédsku a Dánsku. S Gorbačovem měl také projednat narušování švédských vod ruskými ponorkami.

Poznámka

Před zavražděním Olofa Palmeho a před odstavením Michaila Gorbačova po puči v létě 1991, kdy musel odejít z funkce generálního tajemníka KSSS k 24. 8. 1991 a z prezidentské funkce k 25. 12. 1991, se již situace přibližovala k tomu, že přestala hrozit vojenská konfrontace dvou světových mocenských bloků. Jako reálné se tedy mohlo jevit to, že by mohly být považovány za nadbytečné jejich ozbrojené složky – tedy jak Varšavská smlouva, tak NATO.

V tomto duchu jednal Politický poradní výbor Varšavské smlouvy v Budapešti 25. 2. 1991 a bylo dojednáno rozpuštění vojenských orgánů Varšavské smlouvy. Protokol o ukončení její platnosti byl podepsán v Černínském paláci v Praze 1. 7. 1991. Organizace NATO se tento proces nedotkl.

Teorie o motivech Palmeho vrahů

Stieg Larsson (1954–2004) byl novinář a levicově smýšlející publicista, v mládí blízký trockistům, odborník na pravicový extremismus. Zpracoval množství materiálů a informací o vraždě Olofa Palmeho a nejvíce smyslu mu dávala teorie o zprostředkovateli Bertilu Wedinovi, spolupracovníku jihoafrické tajné služby, který pro vraždu najal švédského pravicového extrémistu jménem svých jihoafrických zadavatelů. Organizátorem vraždy Olofa Palme byl podle Stiega Larssona Craig Williamson, špičkový špion jihoafrické tajné služby, který oficiálně pracoval pro International University Exchange Fund.

Ke stanovisku Stiega Larssona se kloní i Jan Stocklassa, autor knihy „Odkaz Stiega Larssona. Po stopách vraždy Olofa Palmeho“, kterou v českém překladu od Karoliny Kloučkové vydalo nakl. Dobrovský v edici Kontrast r. 2019. Ačkoli kniha má 418 stran, o návaznosti politických aktivit Olofa Palmeho na představitele ruské politické scény není v knize zmínka. Při autorově důkladnosti, s níž se zabývá jednotlivými detaily vyšetřování, je pozoruhodné, že tyto mezinárodní souvislosti jsou v knize zcela opomíjeny. Naopak mírové mezinárodní aktivity Palmeho byly jistě pro vnímání osobnosti Olofa Palmeho určující a byly pro svět o to kontroverznější, oč širší byl okruh politických zájmů, do nichž zasahovaly.

Jan Stocklassa (narozen 1965) mezi roky 1997 až 2003 působil v Praze jako obchodní poradce pro Švédskou obchodní radu a také jako diplomat a podnikatel. Asi v r.2014 obdržel od vdovy Stiega Larssona jeho dosud nezpracovaný archiv, v němž bylo několik krabic dokumentů o vraždě Olofa Palmeho. To vedlo k tomu, že na delší dobu byl Jan Stocklassa zcela pohlcen případem této úkladné vraždy švédského premiéra. Stocklassa převzal názor Stiega Larssona o jihoafrické stopě a doplnil vyprávění o výsledky vlastního šetření, o mnohá další setkání a charakteristiky zúčastněných osobností. Za vraždou Olofa Palmeho stály podle něj tajné služby JAR, protože Palme začal mařit dodávky zbraní do JAR a překazil Jihoafričanům tento výnosný obchod. Není od věci domnívat se, že Stocklassův pohled na věc je přece jen příliš zúžený.

Zatím co Stocklassova kniha si vytkla za cíl podat důvěryhodnou zprávu o historické skutečnosti, opřít se o reálné výsledky vyšetřování a o vlastní pátrání mezi svědky, detektivní trilogie Stiega Larssona je výtvorem jeho představivosti. Tento novinář si uvědomoval, že pokud činnost tajné policie podléhá hlubokému utajení, nelze o ní otevřeně psát. Rozhodl se proto pro beletristické zpracování.

Stieg Larsson tedy pro své svědectví o švédské skutečnosti zvolil kriminální trilogii Milénium

Stieg Larsson (1954–2004) názvem „Milénium“ obdařil časopis, kolem něhož se pohybují jeho románové postavy. Všechny tři díly detektivního příběhu vyšly v českém překladu v nakladatelství Host. První díl „Muži, kteří nenávidí ženy“ (švédsky 2005, v ČR 2008), druhá část „Dívka, která si hrála s ohněm“ (švédsky 2006, v ČR 2009), třetí díl „Dívka, která kopla do vosího hnízda“ (švédsky 2007, v ČR 2010). Autor v trilogii věrohodně líčí prostředí švédské tajné policie, v níž autonomní místo zaujímá „Sekce pro speciální analýzy“. Tato kontrašpionáží policejní složka byla podle Larssona doplňována o členy bývalé „Demokratické aliance“, rekrutující se z rozpuštěné švédské pravicové extrémistické organizace. Dotyčná ultra tajná Sekce měla velmi naléhavé důvody, aby skryla svou činnost před nežádoucím zájmem novinářů, protože její členové se neštítili surových zločinů.

O Olofu Palme dále psali a publikovali například <Robert Břešťan>, který konstatuje, že Stocklassova kniha vzbudila mimořádný zájem veřejnosti zejména proto, že byla přeložena do mnoha jazyků. Další český novinář <Lukáš Marek> se shoduje se Stocklassou, když říká, že „potencionální motiv k zavraždění švédského premiéra mělo mnoho lidí“ a viníky by bylo možno hledat v Kurdské PKK, Frakci Rudé armády, mezi zednáři v jejich lóži, ale i v CIA a KGB. Rozhovor s Larsem Larssonem také vedl <David Binar>. Zprávu o zastavení vyšetřování Palmeho vraždy v r. 2020 přinesl (mimo jiné) ruský Коммерсант, článek Galiny Dubiny. V roce 2003 byl natočen ruský televizní film Olega Vakulovského „Záhada Palme“ (Загадка Улофа Пальме). Vraždy O. Palmeho se týká také rozhovor redaktora Vitalije Portnikova pro Radio Svoboda ze dne 26.5.2003 s Alexejem Smirnovem – dopisovatelem Новые известия, a Borisem Pankinem – bývalým velvyslancem ve Švédsku. Allan Francovich – americký režisér a filmový producent kritizoval CIA a chtěl natočit film o Olofu Palme, ale za svého života už své předsevzetí nesplnil (umřel v roce 1997). Napsal však knihu „Uvnitř labyrintu“ („Inside the CIA“, 1987). Podrobně se zabývá činností tajných služeb USA a SSSR Andrea Kostlánová (článek „Proč Kreml zavraždil Olofa Palme“).

Dana Ferenčáková

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz