Dana Ferenčáková

Když se v únoru r. 1956 konal 20. sjezd Komunistické strany SSSR, vystoupení jejího prvního tajemníka Nikity Chruščova (1894–1971, tajemníkem ÚV KSSS v letech 1953–1964, premiérem 1958–1964) mělo zůstat utajeno. Jednání probíhalo za zavřenými dveřmi kremelského paláce a nikdo jiný než delegáti nebyli do sálu vpuštěni. Všichni účastníci pak byli zavázáni k mlčenlivosti.

Jedním z čestných delegátů sjezdu byl i polský levicový politik Edward Ochab (1906–1989), který byl v roce 1956 prvním tajemníkem Polské sjednocené dělnické strany a později, v letech 1964–1968, předsedou státní rady, což odpovídalo funkci prezidenta. Přísně tajnou složku s Chruščovovým projevem si Edward Ochab odvezl do Varšavy. Položil si ji v kanceláři na stůl a tam také ležela, když Ochabovu sekretářku Lucii Baranowskou navštívil její přítel Viktor Grajevský (1925–2007). Návštěvy Grajevského bývaly obvyklé a nikdo se jim nepodivoval, protože Lucie byla sympatická, pohledná a pohostinná žena. Jenže novinář Viktor Grajevský byl nejen zamilovaný, ale také zvědavý…

Složka s nápisem „přísně tajné“ neunikla jeho pozornosti. Stačilo do ní jen nahlédnout a bylo zřejmé, že obsahuje třaskavé informace. Viktor tedy požádal, zda by si ji nemohl odnést domů, aby ji v klidu prostudoval. „Do čtyř hodin nutno vrátit“, požadovala Lucie, „ve čtyři se tady všechno zamyká“.

Z rukou Grajevského tedy Chruščovův projev nastoupil cestu kolem světa. Jelikož Viktor Grajevský byl židovského původu, udržoval přátelské vztahy s izraelským konzulátem ve Varšavě. Tam také zašel, aby mu kamarádi pořídili kopie, neboť originál si nebylo možno ponechat. Když se diplomaté seznámili s obsahem přísně tajné složky z Kremlu, neváhali zaslat její kopii diplomatickou poštou do vlasti.

V Tel Avivu se pak do ní začetl Amos Manor (1918–2007), který byl v letech 1953 až 1963 ředitelem izraelské bezpečnostní služby „Šin bet“. Chruščovův projev zhodnotil jako zásadní obrat v sovětské politice a rozhodl se posoudit problém spolu se svým kolegou Iserem Harelem (1912–2003), ředitelem „Mossadu“ z let 1952 až 1963, jehož výzvědná služba se projevila jako mimořádně schopná, jelikož vypátrala a unesla válečného zločince Adolfa Eichmanna.

Když se Iser Harel obeznámil s textem, kontaktoval především ministra zahraničí Moše Šareta (1894–1965, ministrem zahraničí v r. 1956, premiérem 1954–1955) a nakonec též premiéra Davida Ben Guriona (1886–1973, premiérem poprvé 1948–1954, podruhé 1955–1963). Předpokládal totiž, že tito vrcholní izraelští politici zprávu náležitě ocení mimo jiné proto, že vzhledem ke svému původu byli dobře obeznámeni s vnitřními poměry v Sovětskému svazu. Premiér Gurion pocházel z Ploňska, což za jeho dětství bylo újezdní město bývalé ruské gubernie varšavské, ministr Šaret se narodil v Chersonu v nynější jižní Ukrajině a ředitel Mossadu Iser Harel pocházel z Vitebska. Život ve východním bloku znal rovněž Amos Manor, protože se narodil v Rumunsku.

Projev prvního tajemníka KSSS Nikity Chruščova obsahoval nejen známou kritiku „kultu osobnosti“, ale též odsouzení stalinských represí a násilného vysídlování některých národnostních menšin. Jelikož zkušení izraelští představitelé vysoce hodnotili mezinárodní význam tohoto obratu, zprostředkovali Chruščovův projev zástupcům CIA, kteří pak – po ověření jeho pravosti – zveřejnili text v New York Times v červnu 1956.

Několik citátů z projevu (podle Z. Veselého, VŠE, Fakulta mezinárodních vztahů, Světová politika v dokumentech):

„V období 1935 až 1938 se vytvořila praxe hromadných represí nejdříve proti odpůrcům marxismu-leninismu… ale pak také proti mnoha čestným komunistům… Pojem nepřítel lidu zavedl Stalin. Stačilo toto označení, aby tím byla okamžitě dokázána nesprávná linie, pokud tito lidé se Stalinem nesouhlasili. V tom případě byli podezříváni z nepřátelských úmyslů. Každý, kdo byl takto pomluven, byl vystaven těm nejtvrdším represím a porušení zákonnosti… Hromadné zatýkání a vysídlování tisíců a tisíců lidí, popravy bez soudu… vyvolávaly strach, nejistotu a pohoršení… Sovětský svaz je mnohonárodnostní stát a zabezpečuje rovnoprávnost a přátelství všech jeho národů. O to víc odsouzeníhodné bylo hrubé pošlapávání národnostní politiky a vysídlování celých národů…“

Chruščov pak zmínil přesídlování Karačajevů, Kalmyků, Čečenců, Ingušů a Balkarů. Smích v sále prý vyvolala jeho poznámka o tom, že Ukrajincům snad vystěhování nehrozí, protože je jich příliš mnoho.

Domnívám se, že není sporu o tom, že národnostní politika Ruské federace zůstává neuralgickým bodem až do dnešních dní.

Mimořádný zájem předních izraelských reprezentantů o změny v sovětské vnitřní i zahraniční politice byl vyvolán především tím, že nedlouho před Stalinovou smrtí se prudce zhoršily vztahy mezi SSSR a Izraelem. V Sovětském svazu a také například v ČSR se zostřila kampaň proti „sionistickým kosmopolitům“, doprovázená soudními procesy. Ponurá atmosféra udavačství, pronásledování a poprav trvala ve východním bloku až do Stalinovy smrti v březnu r. 1953.

V druhé polovině roku 1952 byl v SSSR završen zinscenovaný proces proti členům Židovského antifašistického výboru, obviněným z akce, která údajně měla vést k „podkopávání, oslabování anebo svržení sovětské moci“. Případ se vlekl od r. 1948 a dne 12. 8. 1952 bylo popraveno ve vězení Lubljanka 13 intelektuálů, většinou spisovatelů a básníků, z nichž 5 psalo v jazyku jidiš: David Bergelson, Peretz Markiš, Icik Feffer, David Hofštejn a Leib Kvitko. Odsouzeno bylo celkem 15 osob, ale dva popravě unikli. Salomon Bergman zemřel na infarkt při výslechu a u Lindy Sternové, fyzioložky a biochemičky, profesorky AV SSSR, byl trest změněn na 3,5 roku nucených prací. Případ zasáhl i mnoho dalších osob, jejichž případy byly projednávány odděleně. V Jeruzalémě, ve čtvrti Rasko, se dnes nachází památník těmto obětem.

Současně byla rozvířena hysterická kampaň proti spiknutí lékařů, která však nebyla završena rozsudky, protože před Stalinovou smrtí nebyl proces dokončen. Místo vděčnosti, kterou bylo možno očekávat od stárnoucích kremelských politiků, projevovali tito prominenti nevůli a nedůvěru vůči dobře míněným lékařským radám. Jejich podezřívavost vedla až k tomu, že své příznaky stáří přičítali záměrně špatné lékařské péči. Někteří profesoři elitního 2. Moskevského lékařského institutu byli zatčeni a mnohým lékařům hrozil vysoký trest. Z obviněných zdravotníků bylo 13 lékařů židovského původu a tento fakt poskytl záminku ke kampani proti „sionisticky motivované kolaboraci se západem“, přičemž Pravda ze dne 13. 1. 1953 zveřejnila článek o „hanebných špionech, kteří chtěli připravit o život přední osobnosti SSSR“. Po Stalinově smrti 5. 3. 1953 byl však proces zastaven.

V ČSR bylo v procesu s Rudolfem Slánským obžalováno 14 osob, z nichž 11 bylo židovského původu. Soud s „protistátním spikleneckým centrem“, označovaný také za proces se „sionistickými buržoasně-nacionalistickými zrádci“, probíhal v listopadu 1952 a souzeni byli přední političtí a kulturní představitelé, z nichž trest smrti obdrželi Rudolf Slánský, Vladimír Clementis, Otto Fischl, Josef Frank, Ludvík Frejka, Bedřich Geminder, Rudolf Margolius, Bedřich Reicin, Andre Simon, Otto Šling a Karel Šváb. K vysokým trestům vězení byli odsouzeni Vavro Hajdů, Eugen Löbl a Artur London. Poprava odsouzených se konala 3. 12. 1952 v Pankrácké věznici. Jako svědkové v procesu vypovídali mezi jinými také Mordechaj Oren a Šimon Orstein, kteří byli posléze rovněž zatčeni a souzeni.

Za osoby židovského původu tehdy intervenovalo izraelské velvyslanectví v Praze, avšak bezvýsledně… Izraelský velvyslanec Arje Leon Kubovy (1896–1966) byl prohlášen za špiona a tudíž za nežádoucí osobu. Na počátku šedesátých let se zmíněné osobnosti většinou dočkaly rehabilitace, avšak život jim již nikdo vrátit nedokázal. S očištěním jejich památky pak byla veřejnost šířeji obeznámena teprve v roce 1968.

Z popsaných souvislostí vyplývá, že kritika stalinských represí, která zazněla na 20. sjezdu KSSS, zaujala především reprezentanty státu Izrael a vyvolala jejich optimistické očekávání. Nebylo tedy divu, že se energicky vložili do akce, která měla seznámit svět se změnou, reprezentovanou přísně utajovaným projevem Nikity Chruščova. Jeho zveřejněním Izrael jistě sledoval i to, aby SSSR od nastoupeného směru už nemohl couvnout.

A co zbývá dodat o Viktoru Grajevském (1925–2007)? Jako polský rodák s židovskými předky uprchl před nacisty do SSSR v září 1939. Když se pak po válce vrátil, s vlastní rodinou už se neshledal. Jelikož někteří jeho příbuzní se vystěhovali do Izraele, v roce 1957 odjel za nimi. Tam se na jazykovém kurzu seznámil s diplomaty z SSSR, z nichž někteří byli zahraničními rozvědčíky. Viktor Grajevský se tedy stal dokonce dvojitým agentem, který po čtrnáct let zprostředkovával zprávy jak pro SSSR, tak pro Izrael. Za oboustrannou špionáž a vzájemnou kontrašpionáž ho obě země odměnily čestnými cenami: Moskva mu udělila Leninův řád a od Izraele obdržel pamětní medaili těsně před smrtí v roce 2007.

Březen 2023

Zdroje

BABEROWSKI, Jörg. Rudý teror – dějiny stalinismu, Brána, Praha, 2004.

BLACK I., MORRIS B. Mossad – izraelské tajné války, Jota, Brno, 2011.

CONQUEST, Robert. Velký teror – nové zhodnocení, Academia, Praha, 2012.

LAHAV J. Nekrolog o V. Grajevském „Muž, který ukradl Chruščovův projev“, Týden.cz, 26. 10. 2007.

M. Gilbert: Izrael, dějiny. BB–Art, Praha, 2002.

NOVÁK, Daniel. Bakalářská práce „Vznik Státu Izrael a pomoc Československé republiky“, FF Západočeské univerzity, Plzeň, 2012.

Dana Ferenčáková absolvovala Filosofickou fakultu brněnské univerzity v r. 1960 a v r. 1991 na Masarykově univerzitě získala titul Mgr. Byla zaměstnaná jako učitelka, redaktorka, příležitostná logopedická asistentka a písařka na dráze. Rovněž působila jako překladatelka, tlumočnice a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a má ráda květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz