Radan Kapucián

Vzhledem k pokračující globalizaci světa roste poptávka po všelikých jazykových kursech. Dalo by se sice konstatovat, že možná převažuje zájem o jakési novodobé esperanto, tedy o angličtinu¹ (řekněme, o jakousi její odlehčenou versi), ale tím by se otázka příliš zjednodušovala. Jistě, o relativně málo populární jazyky pravděpodobně zájem klesá, možná některé i záhy zmizí z mapy těch živých, aby se odebraly do folklorních sbírek a muzeí. Těžko dnes odhadovat, komu z nich zůstane „Černý Petr“, jelikož se nejednou najde hrstka nadšenců, vyvolavše nějaké to nové národní probuzení… Ať už vývoj dopadne jakkoliv, vždy poroste potřeba především po kursech kratších, zaměřených obzvláště na běžnou komunikaci, a to slovem i písmem². Jak toho ale dosáhnout?

Naše tradiční školství vychází ze zajímavé premisy. Pokud všichni v rámci povinného studia ve škole ovládnou jazyk rodný³ na slušné praktické i teoretické úrovni⁴, mohou se později zabývat studiem jakéhokoliv jazyka dalšího. Jenže ouha! I když pomineme různou úroveň rozličných vzdělávacích ústavů, tak se mnohdy povědomí o gramatice, respektive o jazykovém systému češtiny, smrskává na jakési „befelem pes se veze“⁵, aniž by absolventi školy chápali význam věty⁶ kontextově zapojené v konkrétní situaci a ukotvené v oběma stranám dialogu⁷ srozumitelném tématu⁸.

Když ještě přidáme současný boom e-technologií, pomocí nichž lze v podstatě jakoukoliv informaci během vteřiny bez větší námahy a dalších nákladů přenést takřka kamkoliv, vytrácí se i potřeba zmiňované jazykové komunikace⁹. Na jednu stranu sice vítáme pokrok, na druhou ale hrozí úpadek porozumění složitějším sémantickým celkům¹⁰. Kolikrát balast, obzvláště mimojazykový, převažuje nad jádrem informace, jejíž význam se pak vytrácí, a příjemce začíná tápat. Jistě, otázka, jak s tím naloží. Na první pohled rádoby dostupná mnoha smysly¹¹ jakási výstižnost (falešná názornost?) v člověku pak vyvolává mylný dojem, že tématu dostatečně porozuměl¹².

Mimochodem, k zajímavé situaci pak dochází při transformaci bývalých oběžníků. Pokud byly rozesílány klasickou formou, zde rozuměj papírovou, tak býval odesílatel nucen šetřit materiálem, snaže se myšlenky formulovat tak, aby se zpravidla vešly na jeden list formátu A4. Dnes? Můžeme bez skrupulí klidně zmínit princip „letadla“. Kdosi nahoře cosi „moudrého“ vymyslí a jedním kliknutím rozešle. Podřízení, vykazujíce též činnost vedoucího pracovníka, stejně jednoduše přilepí další přílohu (mnohdy způsobem CTRL+C a CTRL+V) a hurá do světa… Co následně přijde koncovému uživateli, si ani netroufám domýšlet… Kam ale zmizela ta výše zmíněná myšlenka vyjádřena jednou, případně dvěma racionálně rozvitými větami?

Při jazykových kursech, obzvláště pak češtiny pro cizince je třeba vždy dbát na to, aby si studenti uvědomovali základní jazykové roviny, věty opravdu skládali, nikoliv pouze mechanicky dělali. Bohužel často přetrvává představa, že věty se ze slov dělají¹³. Nikoliv! Právě tímto způsobem vzniká školometský, mnohdy doslovný překlad¹⁴, který může být sice povrchně srozumitelný, ale jazykově poměrně mělký¹⁵.

Pokud pracujeme s vyspělejšími studenty, lze úvodní audio-orální kurs¹⁶ zkrátit na nutné minimum, obzvláště pak, máme-li k disposici nějaký zprostředkující jazyk, který nám umožňuje již v poměrně rané fázi nácviku vysvětlit abstraktní pravidla¹⁷ a potřebné jazykové vztahy¹⁸. Vždy dbáme na to, aby studenti co nejdříve zvládali řešit běžné životní situace, aby též trénovali umění správně si domyslet neúplnou myšlenku a ověřit si její platnost. Zpočátku můžeme tolerovat odpovědi stručné, více méně jednoslovné, později se cíleně snažíme přecházet na větné vyjádření¹⁹. Ovšem při jejich skládání již potřebujeme povědomí o základních gramatických kategoriích²⁰, respektive o syntaxi. Na jednotlivých lekcích lze samozřejmě pracovat s předpřipravenými frázemi a ty rozvíjet, ale záhy narazíme na jejich hranice. Připusťme však, že pro některé kursy tato úroveň může postačovat.

Chceme-li pokračovat v kursech češtiny pro cizince na vyšších úrovních, obzvláště pak zahájit nácvik pravopisu, tak se bez alespoň hrubé představy o gramatice neobejdeme. I v tom případě platí, že základem komunikace je úplná souvislá věta²¹ (v principu otázky a odpovědi, případně větné ekvivalenty²²), která se skládá z větných členů, a k ní bychom chtěli v novém jazyku postupně směřovat. V dialogu na vyšší úrovni pak můžeme navázat výkladem o replice, která se může skládat z jedné, případně více vět. V písemné komunikaci se nejčastěji užívá forma psaného dopisu s příslušnými náležitostmi²³, obzvláště pak s vhodným oslovením²⁴ a podpisem jako samozřejmostí.

Závěrem bych rád podotkl, že smyslem jakékoliv komunikace by měla být vůle se dohodnout o zvoleném tématu²⁵, najít společně přijatelný konsensus, čímž se ale dostáváme mimo rámec filologie a prostřednictvím znalosti scény i zákulisí jazyka překračujeme hranice k principům rétoriky²⁶, etiky, ba i diplomacie.

Radan Kapucián