Dana Ferenčáková

Pokud vypráví příběh spisovatel, který je zároveň lékařem, nehrozí nuda. Není nikoho, kdo by dokázal otevřeněji vyjádřit pocity, dojmy a nálady, anebo popsat okolnosti a zákulisí příběhů, protože jsou to právě lékaři, kdo bývá nejhlouběji zasvěcen do intimit svých pacientů.

Blízký vztah lékařů k literatuře snad nejlépe zachytil MUDr. Svatopluk Káš (1929–2014), když sestavil Slovník českých lékařů – spisovatelů (Epava, 2003 i Galatea, 2011), v němž shromáždil na pět set jmen autorů publicistických i beletristických děl. Navázal tím na činnost svého otce, rovněž lékaře, Josefa Káše (1897–1960), který měl zálibu ve shromažďování veselých lékařských historek, takže otec se synem jako spoluautoři vydali knihu Aeskulapův úsměv ve Stát. zdravotnickém nakladatelství (vyšla v r. 1969).

Ve stejném duchu pokračoval Svatopluk Káš, když zveřejnil lékařské anekdoty pod názvem Aeskulap se stále usmívá (Avicenum, 1977), dále Antologii českého medicínského humoru (Avicenum 1988) a konečně Aeskulap se směje (Scientia medica, 1992). Pro úplnost lze dodat, že od téhož autora vyšly v r. 2000 v nakladatelství Gloria souborně dva díly publikace Anekdoty medicínského humoru a o dva roky později Aforismy, bonmoty a citáty o medicíně, lékařích a pacientech. (Motto, 2002, Praha).

Z dob studií mi v paměti uvízl fakt, že mezi literárně proslavenými osobnostmi, spjatými s medicínou, vyčníval Vladislav Vančura. Rovněž se mi vybavuje, že Jarmila Glazarová jako manželka lékaře Josefa Podivínského (1872–1934), do svých Roků v kruhu zakomponovala historky čerpané z manželovy ordinace. Z lékařské rodiny pocházeli i sourozenci Karel, Josef a Helena Čapkovi, neboť jejich otcem byl lázeňský lékař Antonín Čapek (1855–1929). Zvláštní smysl pro pozoruhodné osudy běžných lidí a jejich laskavě humorný vztah k všedním strastem zřejmě souvisel s rodinným zázemím těchto tří sourozenců.

Ke své ostudě musím přiznat, že jméno lékaře Tomáše Šebka (nar. 1977) mi v této souvislosti nic neříkalo. Když jsem obdržela darem jeho publikaci Nebe nad Jemenem – bylo to moje první setkání s tímto spisovatelem. Jeho brožovanou knížku s portrétem autora na čelní straně vydalo nakladatelství Paseka v r. 2019. Text je zpestřen i mnoha fotografiemi, pořízenými samotným spisovatelem během jeho mise, kterou do Jemenu vyslala organizace Lékaři bez hranic.

Pozoruhodná publikace! Poskytuje nejen informace o této chudobné blízkovýchodní zemi, ale současně umožňuje, aby byla vnímána tak, jak se jevila lékaři z Čech. Doktor klade důrazy tam, kde jiný odbývá fakta mávnutím ruky, chirurg postřehne to, co nevnímá romanopisec. Na autorův smysl pro kontrast ostatně poukazuje již první obrazová příloha. Ačkoli podle názvu knížky lze předpokládat, že bude doplněna fotografií oblohy, na prvních stránkách přílohy je zobrazena písečná poušť, v níž se jako nepatrné tečky jeví postavy lidí a jejich dobytka. Bezútěšná krajina a neobyvatelná krajina? A jak se s touto skutečností vyrovnávají místní lidé? V knížce jsou naznačeny nejen odpovědi, ale vznášeny mnohé znepokojivé otázky o civilizačním prostředí nedalekého východu.

Není rovněž bezvýznamné, jak se k místním zvyklostem tohoto islámského světa staví organizace Lékaři bez hranic (Medecins Sans Frontieres – MSF), co radí svým delegátům a jak se zahraniční lékaři vypořádávají s omezenými možnostmi místního zdravotnictví. Úctyhodná a sympatická asociace Lékařů bez hranic (MSF) je nositelem Nobelovy ceny míru za rok 1999 a je financována téměř výhradně ze soukromých darů. Sdružuje 24 členských organizací, poskytuje lékařskou péči ve více než 70 zemích a její větší kontaktní centra se nacházejí v Paříži, Ženevě, Bruselu, Amsterodamu a Barceloně. Pobočka v ČR vznikla v r. 2006, sídlí v Praze-Libni a z ČR a SR vysílá ročně asi 30 zdravotníků do míst, která jsou postižená přírodní katastrofou nebo válkou. Organizace je zcela politicky neutrální, soustřeďuje se výhradně na poskytování léčebné péče, přičemž se zdržuje jakékoli kritiky či nevhodného zasahování do ustálených zvyklostí anebo politického systému v zemích, kde působí.

Autor Tomáš Šebek zodpovídá naše otázky o krajích, do nichž se vydal, prostřednictvím příběhů o svých pacientech anebo o místním kolegiu lékařů. Popisuje zachraňování zraněných po zemětřesení na Haiti, kam vyjel v roce 2010 a 2012 a odkud čerpal témata pro své blogy, které pak vydal souborně v r. 2013 pod názvem Mise na Haiti. Zúčastnil se také dvou misí MSF ve válkou zmítaném Afghánistánu a podal o nich svědectví v knize Mise Afghánistán – Český chirurg v zemi draků, kterou zveřejnila Paseka v roce 2015. O dva roky později opět nabídl své texty témuž nakladatelství, načež Paseka obratem publikovala jeho reportáže z jižního Súdánu v knize Africká zima.

V lednu 2019 se chirurg Tomáš Šebek vypravil do Jemenu, do urgentní nemocnice MSF v lokalitě Kilo. Jako motto knihy zvolil tento text: „Až se mě doma zeptají, co jsem viděl v Jemenu, odpovím, že jsem viděl lidi, kteří se usmívají, ačkoliv je všude bolest a trápení.“ Do telegrafického stylu jeho vyprávění se vejdou jak informace, tak zjitřené emoce, soucit, smutek, vtip i humor. Lékařským šprýmům zde doktoři rozumějí stejně jako doma.

Jiné jsou však typy onemocnění. Celá vesnice se zde nakazila cholerou, když pila vodu ze společné studny. Časté jsou případy prasklého apendixu u pacientů, kteří nebyli zavčas dopraveni na chirurgii. Ohroženy jsou děti, které si hrají s dostupnými zbraněmi, přičemž není výjimečné, že se postřelí. Pozor si musí dávat i na hady, protože je nedostatek protijedů. Souhlas s operováním dětí nemohou dát jejich matky, ale výhradně muži. Ohroženy bývají rodičky při komplikovaném domácím porodu, takže nakonec děti i matky jsou v nemocnici zachraňovány císařským řezem. Volně pobíhající psi jsou nebezpečím pro všechny kolemjdoucí, protože není jisté, zda nejsou nakaženi vzteklinou. Zato žvýkání khaty bývá kolektivním rituálem, protože tato droga navozuje nejdříve euforii a posléze apatii, takže ti návštěvníci, kteří se zavčas nevzchopí k odchodu, usínají přímo na místě. Zkrátka jiný kraj – jiný mrav. Práce lékařů na tomto konci světa je nejen riskantní, ale též mimořádně únavná. Vyžaduje jak všestranné odborné znalosti, tak empatii. Lékař totiž bývá nucen k improvizaci tam, kde by doma stačilo poslepu natáhnout ruku. Třes jeho skalpelu je stejně nepřípustný jako jeho nedostatečná vnímavost k okolí.

Kapitola Zdravice jemenským lékařkám (str. 223–228) je výpovědí o mimořádných ženách jménem Kawthar a Akmar, které autor poznal na svém pracovišti. Obě měly štěstí, že byly vychovány v intelektuální rodině, jejímž základem byl pár jednoho muže a jedné ženy. Oběma dívkám se dostalo výsady, aby studovaly v zahraničí a aby si tudíž osvojily angličtinu. Kawthar absolvovala medicínská studia v Egyptě, Akmar dokončila v Egyptě střední školu a medicínu vystudovala v Taízu, milionovém městě na jihozápadě Jemenu. Kawthar si zakrývá šátkem jen vlasy, Akmar nosí roušku i přes obličej. Za společensky nevhodné považuje, aby žena řídila auto. Její sourozenci působí jako lékaři v Německu a finanční podporu svých příbuzných v Jemenu berou jako svou povinnost. Obě lékařky – Kawthar i Akmar – jsou v nemocnici nepostradatelné a osvědčují se zejména u gynekologických zákroků, které naopak nejsou požadovány od jejich jemenských kolegů.

Chirurg Tomáš Šebek pracoval v Jemenu celkem měsíc. Na rozloučenou uspořádal společný oběd, který se improvizovaně konal na ubrusech rozprostřených na zemi, takže hostům nezbylo, než aby usedli k jídlu se zkříženýma nohama v tureckém sedu. K této příležitosti se Šebek naučil krátký proslov v arabštině, což vyvolalo všeobecné veselí a dojetí. Sám pro sebe uzavřel svou misi tímto konstatováním (str. 218): „Vždycky přemýšlím, zda jsem pravicově smýšlející levičák, anebo levicově váhající pravičák Mám rád anarchii a nesnáším třídní rozdíly… stejně jako výsadní postavení anebo nerovnosti mezi lidmi… Chtěl jsem, aby vedle sebe seděli chirurgové s uklízeči, sestry se sanitáři, logistici s doktory, řidiči s vedením mise. Proto jsem pozval všechny, abych nemusel složitě přemýšlet, koho a proč jsem vynechal…“

Z dalšího odstavce se však smutně dozvídáme, že teprve na závěr oběda dorazily na setkání ženské představitelky místního personálu. Co dodat?

Snad jen slova, která můžeme považovat za spisovatelovo krédo (str. 245–246): „Jelikož chci v obecné rovině hájit svobodu, jsem tím zavázán k jejímu prosazování i v podobě svobodné volby dostupné a kvalitní zdravotní péče. … Obdivuji lékaře, kteří přistupují ke svým pacientům s úctou, respektem a pokorou a vlastně i poděkováním, že získali jejich důvěru, aby je mohli léčit… Jejich nejlepším přítelem je zdravotní sestra… Pokud se přiznáš, že jsi konkrétní věci nikdy neviděl, ráda ti podá ruku… Vystříhej se arogance vůči těm, kteří při tobě na začátku stáli… Někde uvnitř jsem pořád ten pokorný doktor zelenáč, který dělá závěry, postavené na vědomostech zkušenějších.“

Lékařský odborový klub a Svaz českých lékařů ocenil působení Tomáše Šebka v cizině Cenou za statečnost v r. 2015, v roce 2016 autor získal ocenění Česká kniha za publikaci „Mise Afghánistán“, v roce 2018 obdržel cenu C. Opitze za péči o nemocné a postižené a v r. 2018 se stal Lékařem roku.

Za sebe konstatuji, že jsem knihu Tomáše Šebka přečetla s mimořádným zájmem. Ke grafice knihy snad jen malá poznámka: neškodilo by, kdyby na konci byl vložen list s názvy kapitol a číslem stránek. Usnadnilo by to orientaci čtenářů v případě, že by si chtěli osvěžit paměť a přesně citovat autora.

Prosinec 2023

Dana Ferenčáková absolvovala Filosofickou fakultu brněnské univerzity v r. 1960 a v r. 1991 na Masarykově univerzitě získala titul Mgr. Byla zaměstnaná jako učitelka, redaktorka, příležitostná logopedická asistentka a písařka na dráze. Rovněž působila jako překladatelka, tlumočnice a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a má ráda květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz