Radan Kapucián

Při výuce českého jazyka jako cizího (čjcj) se vedle řečových umění obvykle zabýváme také zadáním konkrétního kursu. Tím se každá zakázka pak stává specifickou. Mimochodem, někdy lze, obzvláště při práci s úplnými začátečníky, hovořit o „Slovanech“ a „Neslovanech“, ale i toto povědomí se dnes, pravděpodobně pod vlivem úpadku čtenářské gramotnosti¹, záhy vytrácí.

V jazykových agenturách se zpravidla jedná o přípravu na nějakou zkoušku jako například za účelem získání trvalého pobytu, jindy jako součást přijímacího řízení ke studiu apod. Tam v principu na nějakou tvořivost lektorovi nezbývá kdy. Za poněkud specifickou podskupinu můžeme považovat doučování převážně ukrajinských studentů nastoupivších nedávno do českých základních a středních škol. Mnozí z nich, by vzhledem k délce pobytu na našem území, měli již studium v češtině zvládat, avšak často i dnes tápou obzvláště pak v odborných předmětech, majíce problémy s porozuměním zadání v pro ně novém jazyku.

Ovšem část zájemců se zapisuje na lekce čjcj i z jiných důvodů. Dostanou kupříkladu příležitost se zdokonalit v našem krásném jazyku jako benefit v mezinárodní firmě, kde pracují. Mimochodem, zde se zpravidla nejedná o úplné začátečníky, nýbrž s humornou nadsázkou řečeno o tzv. „pivní skauty“, tedy o ty, kteří se svými českými kolegy občas zajdou do baru, tu a tam něco z češtiny pochytí, latentně rozumí v životě potřebným frázím, ale gramatika jim mnohdy nic moc neříká, nejednou ani v rodném jazyku.

O zcela specifickou skupinu se ale jedná u těch, které motivuje jakýsi vědecký nebo i soukromě výzkumný zájem. Ty často nezajímá ani splnění jakýchsi podmínek, ani je nepohání snaha o zvládnutí společenské konverzace, nýbrž zcela konkrétní výseč jazykových struktur, které potřebují k porozumění vybranému tématu. Pokud takto přísně pohlížejí i na sebe, tak se mohou stát nejlepšími studenty, tedy z pohledu odborníka s opravdu širokým rozhledem. V opačném případě si ale někdy pletou lektora s chodícím encyklopedickým slovníkem, řekněme, že jej používají jako náhražku za poněkud nespolehlivého strejdu „Gúgla“ a tetu „Viki“. Takové kursy příliš nepotěší. Nejednou značně záleží na umu vyučujícího, aby frekventantovi vysvětlil, že bez alespoň minimální aktivity z jeho strany se nic zvláštního nenaučí. Norimberský trychtýř (www.ujc.cas.cz) zkrátka nefunguje …

Ať už vzděláváme cizince v češtině jako dalším jazyku z jakýchkoliv důvodů, bylo by třeba mít stále na paměti výše zmiňovaná známá řečová umění (Jelínek, 1992). Na lekcích, bez ohledu na to, zdali se jedná o ty on-line nebo o přímé v učebně, hovoříme, očekávajíce z druhé strany naslouchání, doplňujeme je však i slovem psaným, v ideálním případě především úplnými větami a smysluplnými, gramaticky, sémanticky i stylisticky kvalitními texty.

Pokud se ale kurs nemá změnit v pouhou společenskou konverzaci spojenou s nahodilými mluvnickými výklady, je vhodné pracovat i s průběžnou systematizací probíraných témat, respektive učiva. Vždy, především u pokročilejších studentů, se hodí pracovat s tím, co znají, o co se zajímají, neboť lépe se pak soustředí na výklad. Samozřejmě by lektor měl mít ideálně předem představu o tom, co potřebného jim chce z lingvistického hlediska, zde rozuměj, především z fungování češtiny, sdělit za účelem následného osvojení².

Většina kursů, obzvláště pak pro starší studenty, začíná seznámením s českou fonetikou, respektive hláskami, které odpovídají příslušným fonémům. Diakritiku lze celkem jednoduše vysvětlit, nedělává větší problémy. Spíše si na ni zvyknout, že? Poněkud specifická výslovnost českých Ď, Ť, Ň³ většinou nebrání v porozumění, netřeba se jí tak podrobněji věnovat. Ovšem při čtení textů již musíme respektovat pravidla o funkcích písmen Ě, I.⁴ Častěji však dělá problémy náležité rozlišování délky vokálů při výslovnosti, což lze považovat za jedno ze specifik češtiny. Obvykle se nacházejí na konkrétních pozicích, avšak někdy se vyskytují zcela nesystematicky. Ledacos lze nacvičit poslechem, respektive aktivním používáním jazyka, tedy, řečeno školskou terminologií, prostým to opakováním, v ostatních případech nám může napomoci znalost gramatiky.

Vyjdeme-li z toho, že v našich kursech se během výkladu studenti již seznámili se základními jazykovými rovinami, mají latentní představu o lingvistických disciplínách⁵ a jejich obsahu, pak můžeme zmínit mj. morfologii⁶.

Pokud bychom se na zmíněné tvarosloví mohli odvolat, pak by se dalo vymezit celkem jednoduché pravidlo výskytu dlouhé samohlásky:

1) U podstatných jmen pouze u jednoho typu (vzoru), a to u NÁDRAŽÍ[⁷

2) U přídavných jmen kvalitativních⁸ a číslovek řadových, tedy při odpovědi na otázky JAKÝ, KTERÝ, KOLIKÁTÝ?

3) V určitých tvarech sloves, konkrétně ve formách présenta⁹

Na úrovni vět se v kursech, obzvláště u Slovanů, nejčastěji setkáváme s chybně tvořeným préteritem, jelikož v jejich prostředí se tvoří jinak. Co se týče slovosledu obecně, tak tam lze hovořit o systému substantivum (subjekt)-verbum (predikát)-objekt (rozvíjející větné členy), jinými slovy obvykle formulujeme větu „Karel píše dopis.“ Pokud vyjde v závěru lekce čas, můžeme si samozřejmě pohrát se změnami pozic větných členů, ale nepatří to do jádrového učiva natožpak do lekcí pro začátečníky.

Český jazyk v préteritu¹⁰ důsledně pracuje s pomocnou složkou, která patří na druhou pomocnou pozici¹¹ ve větě, a zároveň nepoužíváme osobní zájmena. Mimochodem, tento nepatřičný tvar sice neztěžuje porozumění, avšak okamžitě upozorní našince na to, že hovoří s cizincem. Buďme však tolerantnější, važme si každého, kde se osmělil vstoupit do záludných vod jazyka českého!

Literatura

JELÍNEK, Stanislav et al. Rusko-český lingvodidaktický slovník. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1992. 263 s. ISBN 80-7066-516-5.

www.ujc.cas.cz