Ivo Pospíšil

Touto glosou zahajujeme v Proudech rubriku Prameny, která má obrátit pozornost našeho čtenářstva k minulosti, neboť paměť je problémem naší doby a takové návraty k pramenům mohou být i dnes užitečné: jednak si uvědomíme, kde dělali naši předkové chyby, kde se možná mýlili nebo přeháněli, ale hlavně poznáme, co podstatného a tehdy nového přinesli a při tom všem se trochu v duši přikrčíme a uvědomíme si, že velikost dneška se pozná právě podle schopnosti poměřovat se se včerejškem, neobjevovat hned Ameriku, která už byla kdysi objevena, a uvědomit si hloubku vzdělání, nadhled, odstup a intelektuální sílu těch, kteří tu byli před námi. I kdyby mělo toto nahlédnutí být jen znamením inspirace, prosté zvídavosti a vědomí, že dnešní místa byla stejně jako dnes zalidněna, ale jinými bytostmi s jejich představami a sny. Prameny proudí směrem k nám a je třeba být k nim laskavý, nechat se jimi omývat a osvěžovat a nebát se pohlédnout ani na jejich zakalené dno. Tváří v tvář proudění času si najednou připadáme menší a skromnost vždy šlechtila a šlechtí.

To, že Josef Dobrovský (1753–1829), patriarcha slavistiky, zemřel v Brně na počátku roku 1829, je všeobecně známo. Rok 1929 byl rokem prvního sjezdu slovanských filologů v Praze, kde Pražský lingvistický kroužek předložil svoje známé teze, ale současně také rokem vydání malé brožury Dobrovský a Brno (Brno 1929). Takřka pietně otvírám první stránku, kde stojí: „Uspořádal Frank Wollman a Eugen Dostál. Štočky zapůjčila Rada města Brna. Nákladem výboru I. sjezdu slovanských filologů v Praze. Vytiskla Polygrafia v Brně.“ Je tam vlastně všechno, včetně tehdejších tiskařských technologií. A také to, že nejen slavisté organizující sjezd, ale také lidé z tehdejšího vedení města Brna si byli vědomi důležitosti této edice již proto, že Slovanský seminář Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, předchůdce dnešního Ústavu slavistiky, byl zakládajícím pracovištěm Masarykovy univerzity.¹

Úvodní studii napsal asistent Slovanského semináře PhDr. Miloš Noha (1901–2000), který se jinak zabýval srovnávací slovanskou jazykovědou, publikoval práce ze srbochorvatštiny a překládal také z ruštiny. Noha detailně popisuje vztah Josefa Dobrovského, který byl tradičně spojován převážně s Prahou a Olomoucí, k Brnu, když odhlédneme od tradičních center vědy, kde nějakou dobu působil, jako byla Vídeň, odkud vlastně do Brna přijíždí na svou poslední cestu, s nejstarší slavistikou, Gotha, Hamburk, Stockholm, Uppsala, Lund, Sankt-Petěrburg a Moskva, kam vedla jeho cesta spolu s hrabětem Jáchymem Šternberkem roku 1792 za peníze (1000 zlatých) české šlechty, kde měli hledat státoprávní listiny ukořistěné a dovezené do Švédska za třicetileté války. S touto cestou je také spojována hypotéza amerického žáka Romana Jakobsona, druhdy profesora a od roku 1968 čestného doktora Masarykovy univerzity, Edwarda Keenana o Josefu Dobrovském jako možná nedobrovolném původci Slova o pluku Igorově, která byla řadou slavistů rozhořčeně odmítnuta i při Keenanově pražské přednášce.² Autor ukazuje, jak si Dobrovský oblíbil Moravu a jak se o tom zmiňuje ve svém dopise příteli Cerronimu z 6. března 1801. Noviciátu dosáhl totiž právě v Brně; k Moravě se vrací ještě ve vzpomínkách na své sny o misionářském poslání v Indii jako člen Tovaryšstva Ježíšova. Po návratu z Ruska roku 1793 pobyl na Moravě již jen krátce a jelikož se jeho další cesty do Brna neuskutečnily, s Cerronim, který zemřel 3. září 1826, se už nesetkal. Pětasedmdesátiletý Dobrovský přijel na své poslední, osudové cestě do Brna 17. prosince 1828. Zde se Noha opírá o svědectví hraběte Kinského v jeho dopise Václavu Hankovi a o Palackého líčení posledních dní Dobrovského, potažmo také o článek v Brünner Zeitung z 11. ledna 1829. Dobrovský zemřel 6. ledna 1829 v klášteře u Milosrdných bratří na celkové selhání organismu vyvolané zápalem plic, když ještě krátce předtím sloužil mše a navštívil rajhradský klášter; odmítl pozvání k pobytu u starobrněnských augustiniánů, kde předtím obědval, a dal přednost Milosrdným bratřím. Patriarcha slavistiky byl pohřben na hřbitově sv. Václava na Starém Brně a po jeho zrušení, když se zamítly plány na převezení vědcových ostatků do Prahy, bylo tělo uloženo roku 1909 na Ústředním hřbitově v Brně; hrob zdobí jehlanovitý pomník, který navrhl architekt Leo von Klenz a dal zhotovit Dobrovského přítel Hugo František Salm-Reifferscheidt.

Autorem druhé stati je historik umění prof. PhDr. et JUDr. Eugen Dostál, rodák z Příbora (1899–1943), jenž líčí Brno v době Dobrovského a doprovází je dobovými vyobrazeními. Následně ukazuje na teprve postupnou industrializaci města a jeho národnostní poměry: „Hlavním novým prvkem v tehdejším Brně jsou nové továrny, stavby užitkové, nenáročné, chladné, velmi střízlivé. Tyto stavby uzavírají kruhem staré gotické a barokní Brno, jež bylo dostavěno právě v době, kdy mladý Dobrovský poprvé zavítal do Brna. Minorité u kostela sv. Janů dokončili již barokisaci svého chrámu v třicátých letech XVIII. století, jesuitský kostelík se skvěl novou dekorací rokokovou, vnitřní výzdoba i vnější oprava dómu byly dokončeny. Také dominikánský kostel byl úplně znovu dekorován a v tomášském kostele byly již zahlazeny všechny stopy obléhání Švédy. Opravami a přístavbami měšťanských domů v městě dostalo vnitřní Brno ráz barokního města; gotika úplně ustoupila tu hravé, tu zase přísné dekoraci barokní. Na Dominikánském náměstí dokončovala se právě tehdy úprava jedné z nejkrásnějších barokních budov brněnských, domu zemských stavů. Na Zelném trhu dominoval uprostřed menších domů barokních, z nichž mnohé se ještě zachovaly, neporušený ještě palác dietrichsteinský, dnešní zemské muzeum. Budova reduty neboli městského divadla nebyla za pobytu Dobrovského v Brně ještě dokončena.“ (s. 21). Arne Novák (1880–1939) ve studii Vědecké tradice Josefa Dobrovského v Brně je k Brnu značně kritický a uvádí je do souvislosti s tzv. bludy doby romantické jako vášnivý příznivec pozitivismu/realismu: „Sami duchovní vůdcové romantické Moravy, kteří naplnili vědecké snažení zápalem buditelským, podlehli těmto osudným omylům a nadobro se odchýlili od oněch hesel, které byl dal Dobrovský duchovědám na Moravě do vínku: Alois Vojtěch Šembera, jenž jako literární historik sběratelsky i metodicky pokračoval na dráze Dobrovského a Jungmannově, přidržoval se v dějezpytném bádání pozdějších výmyslů a báchorek, jaké kritika patriarchova chtěla z našich dějin vymýtiti; František Matouš Klácel, svým filosofickoetickým úsilím Dobrovskému vlastně blízký, nahradil ve filologii řádnou a spolehlivou empirii libovolnou spekulací heglovskou, jíž by se byl tvůrce Lehrgebäude a Institutiones rozhorleně a opovržlivě zděsil.“ (s. 25). Ukazuje se, že obraz Dobrovského jako takřka světce ne zcela odpovídá novým pohledům a že tu Arne (Arnošt) Novák svým Brňanům, mezi nimiž se ve svém životě realizoval, dosti křivdil. Vždyť právě Šembera, později profesor české řeči a literatury na univerzitě ve Vídni, nehledě na tvorbu Matouše Klácela, se stal před tzv. realisty odvážným kritikem proslulých Rukopisů, když ještě mladí pozitivističtí lvi chytře vyčkávali, aby se nestřetli s prudkými národními vášněmi, které Šemberu v podstatě uštvaly k smrti; dosvědčuje to i korespondence mladého Masaryka s jeho – zdá se – platonickou přítelkyní, kterou nakonec odvrhl, Šemberovou dcerou Zdeňkou.³

Nakonec Frank (František) Wollman (1888–1969) v druhém roce svého brněnského působení mapuje ve stati Slavistika na Masarykově universitě v Brně vývoj oboru od založení druhé české univerzity roku 1919, spíše však 1921. Svou studii končí těmito slovy: „Seminář pro slovanskou filologii má šest oddělení: obecně slovanské jazykozpytné, obecně slovanské literární, české jazykozpytné, české literární starší a novější a ruské oddělení. Knihovna slovanského semináře má na 18 000 svazků. Posluchačů na slavistice bylo zapsáno v zimním semestru roku 1928/29 191. Slavistice na Masarykově univerzitě připadá kromě obecných úkolů odborných ještě jeden velmi vážný: spojovati historické země se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí poutem vážného nad hesla dne povzneseného poznání. A tento úkol také vyplní, jdouc ve šlépějích Dobrovského.“ Zajímavé svědectví doby.