O výkladu pravidel i o fungování češtiny
Radan Kapucián
Vycházeje ze zkušeností výuky češtiny jak pro našince, tak i cizince, včetně živelného nácviku jazyka pro vlastní děti, chtěl bych se zaměřit především na společné motivy těchto zdánlivě zcela rozdílných přístupů. Neustále však objevuji něco nového, co by mne dříve bez právě těch rozličných zkušeností nenapadlo. Vždy se však jedná o naši společnou snahu – o komunikaci v českém jazyku.
Každý konkrétní kurs, respektive předmět ve škole, má svůj hlavní cíl, který by měl dávat jakýsi rámec výuce, našim přípravám, podklad pro následné výstupy 1. Ovšem, co se stane konkrétní náplní a jak budeme postupovat v dosahování co nejlepších výsledků, už záleží především na nás. Ty naše děti nám pak mohou v mnohém zcela bezelstně nastavit zrcadlo.
Nelze samozřejmě opomíjet to nejdůležitější na osvojování si cizího jazyka, a to komunikaci v souvislých větách 2, což zdaleka ne vždy s ohledem na příslušnou skupinu (ve školské praxi třídu) lze tak docela jednoduše. U našinců se relativně můžeme odkazovat na dřívější zkušenost s povinnou docházkou, u cizinců na některé otázky dnešního globalizovaného světa (?) 3. Jen těm malým dětem bychom nejspíš měli všechno opravdu trpělivě dokolečka vysvětlovat?
Pozastavme se však nad slovy „všechno vysvětlovat“! Vezměme si modelovou situaci. Pokud nechceme, rozuměj zde s žertovnou nadsázkou, aby nám, našincům, vlastní ratolesti záhy vybydlely domácnost, musíme jim nastavit nějaká srozumitelná pravidla. Naše frekventanty též seznamujeme s pravidly češtiny tak, aby je dokázali sami aktivně používat. Pokud bychom je během několika vyučovacích hodin zasypali množstvím definic, pravidel, termínů, pak by se pravděpodobně začali bát navštěvovat takový kurs, proto je třeba neustále hledat vhodnou míru teoretických výkladů. Někdy se mi osvědčilo na začátku lekce otevřít nějakou specifickou otázku na konkrétním příkladu a nechat několik minut plynout v podstatě volnou diskusi, aniž bych studentům jakkoliv zasahoval do odpovědí či je neustále nabádal, aby se vyjadřovali úplnou větou. Mezi oblíbené zapeklitosti patří například odpovědi na trojici otázek „kam, kde, odkud?“. Na první pohled cvičení komplikovaně nevypadá, ale? Prahu jsme si záhy vysvětlili, ale co v odpovědích zmínit Brno, Sušici, Žižkov, Rokycany, Vinohrady 4? Příklady opět můžeme doložit aktuálním textem z médií.
Osvědčilo se mi též, co nejdříve na kursech zmínit 5 základní jazykové roviny, počínaje hláskami, přes slova k větám 6. Teprve poté můžeme následující výklad efektivněji provazovat. Obzvláště při výkladu pravidel 7 na běžných českých školách se nejednou sklouzává k mechanickému procvičování jistých jevů 8, místo toho, aby se posilovaly tolik potřebné jazykové kompetence 9. Pak se bohužel stává, že někteří žáci nabývají dojmu, jak ovládají češtinu vzhledem k dosahovanému hodnocení na ZŠ, a přitom těžko formulují srozumitelné myšlenky 10 v rozvitých větách 11. Případné nedostatky se těžko vysvětlují, pokud student neovládá gramatický aparát na vhodné úrovni 12.
Pokud se vrátíme ke kursům čjcj, obzvláště pak k slovanským studentům, mnohdy se setkáváme se zajímavým jevem. Jestliže student nejen navštěvuje jazykovou školu, ale navíc se častěji pohybuje v českojazyčném prostředí, může záhy začít už na relativně nízké úrovni ovládání nového jazyka celkem srozumitelně komunikovat 13. Mimochodem, na druhé straně možného porozumění pak stojí druhá skupina, do které patří ti, pro něž se čjcj stala pouze součástí navštěvovaného kursu, ale jinak se pohybují stále v cizím prostředí 14 a čeština v podstatě upadá na úroveň běžného školního předmětu v rozsahu několika vyučovacích hodin týdně.
Předpokládejme, že jsme s našimi frekventanty již absolvovali úvodní soubor audio-orálních lekcí 15 a můžeme přistoupit k výkladu jednotlivých zmiňovaných rovin. Na úrovni hlásek zpravidla, obzvláště v těch případech, kdy frekventanti ovládají latinku, zmínit pouze několik podstatných jevů. Čeština rozlišuje mezi souhláskami pouze znělé a neznělé 16, mezi samohláskami pak krátké a dlouhé. Především studentům znalým východoslovanských jazyků často dělá potíže náležitě užívat slova, v nichž se vyskytují dlouhé slabiky 17. I zde se mi osvědčilo pracovat s příslušnými běžnými vzory 18 (přehledný systém koncovek), vycházeje vždy ze základního tvaru hledaného slova a následné analogie 19.
Mezi často objevované chyby patří spojení „jít, respektive jet, do Prahy“, obzvláště pak v minulém čase. Zmiňme nejprve tu Prahu. Zde dochází ke změně kmenové souhlásky v některých nepřímých pádech, na což se právě hodí srovnání s příslušný vzorem, zde „žena“. Jistě, můžeme studenta opravit vícekrát, ale těžko neustále zastavovat a opravovat. Podobně pak se nejednou setkávám s tvary „pošli“ (žertovná mezijazyková homonymie se slovesem „pojít“) či „pojeli“, respektive „pojechali“. V tomto případě se ovšem jedná o stará slova, u nichž se opravdu jedná o výjimku z jinak celkem funkčního systému jazyka 20. V ústní versi ten nesprávný tvar „v Prahe“ sice „bouchne do uší“, ty slovesné tvary si též lze domyslet, ale porozumění to příliš nebrání, obzvláště když známe příslušný kontext dialogu.
Na kursech pro pokročilejší studenty se můžeme též zabývat stupňováním přídavných jmen. Zpočátku se obvykle nastíní obecný princip (-ší, nej-), později se můžeme věnovat i složitějším tvarům. Při školometském uplatňování mohou někdy vznikat žertovné tvary jako „nejhlavnější“, „veselší“, „dobřejší“. V prvním případě se hodí zmínit situaci na křižovatce, kde se opravdu musíme řídit silničními předpisy. V kontextu například úkolů, se nejspíš bude jednat o ten „nejdůležitější“. Ve druhém se dotyčný opravdu pokusil nevhodně o vyjádření vyšší míry vlastnosti, ve třetím pak neznal jednu z nuancí češtiny, která se týká především starší slovní zásoby, v níž se vyskytuje množství výjimek 21. Při výkladu futura též někdy dochází ke kontaminaci vidových dvojic. Dokonce i slovanští studenti mnohdy tápou, kdy použít který způsob. Ten relativně snazší se následně snaží „naroubovat“ na jakékoliv verbum. Vznikají pak takové zvláštnosti jako „já budu napsat“, „oni budou přijet“, „my pojdeme“ (ve smyslu „zítra jít“), včetně toho pro češtinu nevhodného osobního zájmena, na něž bývají zvyklí z mateřštiny. Nejednou záleží na taktu i výřečnosti lektora, aby zvolil vhodné situace, na nichž by věc uvedl na pravou míru. Spíše u našinců bych považoval za vhodné zařadit stručný výklad o ohraničenosti děje, respektive o vidu sloves. Na kursech čjcj se spíše omezíme na častěji používaná slovesa ve vhodných modelových situacích.
Pokud přejdeme k úrovni slov, tak vedle obsahu je třeba věnovat pozornost i formě 22. Čeština jako jazyk flektivní, především v singuláru 23, poskytuje bohatou škálu různých koncovek 24, bez porozumění jejichž významu lze si jen těžko osvojit naši krásnou řeč 25. Podotýkám, že v plurálu pak dochází k poměrně časté homonymii tvarů, což ale zároveň obvykle nebrání porozumění textu.
Na různých kursech, kde již studenti více méně mohou porozumět textu na nějaké běžné téma, se mi osvědčilo využívat mj. kratších aktuálních statí z tisku. Často při této aktivitě využívám projektoru, jedná-li se o články v rozsahu zhruba jedné běžné kancelářské strany, pak mohu doporučit předložit všem vlastní papírovou kopii, aby si do ní mohli dělat poznámky 26. Zpravidla text nečteme celý, mnohdy si pro následnou diskusi vystačíme s úvodním, tučně vytištěným odstavcem. Zvídavější studenti se pak mohou případně později samostatně ptát na další podrobnosti.
Dojde-li na další doplňující otázky, snažím se nehrát si na encyklopedický slovník 27, byť se i na tuto oblíbenou činnost připravuji. Tam, kde si ovšem rady vím, také nerad supluju slovník. Dávám totiž přednost kratším návodným výkladům tak, aby si frekventant našel porozumění sám. Sice to vyžaduje od všech zúčastněných mnohem vyšší míru pozornosti, ale zároveň se tak nenásilnou formou rozvíjejí komunikační kompetence.
A jak vybírat témata? V ideálním případě máme nějaké povědomí o společných zájmech příslušené skupiny 28, pak se lze soustředit na některé z populárních témat z příslušného oboru. Vedle těch každodenních – počínaje počasím, přes sport k turistice apod., můžeme též zkusit vybrat z našich 29 oblíbených témat. Pak ale zároveň musíme najít nějakou vazbu k tomu, o čem se již hovořilo, a zároveň to nové předat pokud možno co nejsrozumitelnější formou. Pojďme se bavit o Šumavě, o ochraně přírody, ale těžko někomu, kdo se přihlásil na čjcj před půl rokem vysvětlovat úrovně ochrany přírody v národním parku 30. Podobný princip pak často zafunguje i na SOU, kde zmiňované téma patří vyloženě k těm okrajových.
Chceme-li, aby studenti začali opravdu náležitě komunikovat, vytvářet rozvité souvislé věty, je třeba co nejdříve přejít k větám, v nichž samozřejmě nejvýznamnější roli hraje vždy základní skladební dvojice, ale pro případné porovnávání (později překládání) různých jazyků se jako vhodné též jeví seznámení se zákonitostmi valenční syntaxe 31.
Konec konců zpravidla na začátku každého kursu pracujeme s obrázky a ptáme se pravda/nepravda, jinými slovy „je to …“, tedy jedná se ukázku otázky zjišťovací, o jejichž užívání jsme se již dříve bavili. Připusťme, že se cizí jazyk můžeme naučit ovládat i živelně, ale přeci jenom bez vhodné míry té teorie 32 se neobejdeme, obzvláště pak, když chceme komunikovat slovem i písmem.
[1] Mimo rámec této úvahy prozatím ponechme téma motivace. Mimochodem, u nehumanitních maturitních oborů často dominuje jedna – zkoušku vykonat a nezabředávat u toho do jakýchsi jazykových nuancí.
[2] Rozuměj ve formálně i obsahově úplných větách.
[3] Povšimněme si jednoho zajímavého paradoxu globalizace – na jednu stranu padá povědomí o národních tradicích (kdo by dnes dokázal vyjmenovat Smetanovy opery?), na druhou pak všichni znají Grand Canyon (tedy několik typických obrázků z internetu).
[4] Zde se hodí předem například formou přehledné tabulky nabídnout sady preposic s příslušnými pády, tj. do + gen./v + lok./ z + gen., také na + ak./ z + gen.
[5] Pokud máme k disposici nějaký společný zprostředkovací jazyk jako například angličtinu, tak toto téma můžeme zařadit dříve.
[6] Osobně považuji za důležité zdůrazňovat to, že sice jazyk členíme zpravidla podrobněji, ale za tu fundamentální rovinu komunikace je třeba považovat věty, nikoliv pouze samostatná slova, byť s nějakým konkrétním významem.
[7] S pravidly je třeba samozřejmě pracovat v přiměřeném množství a rozsahu (například u mladších žáků ZŠ si nedovedu představit práci s koncovkami vzorů podstatných jmen apod.) s ohledem na úroveň kursu, respektive příslušného ročníku.
[8] Zde zmíním legendární i/y a četná cvičení v učebnicích pro ZŠ a SŠ, o nichž jsem se zmiňoval již dříve.
[9] Zde se opět odvolává na starší téma „řečových umění“ například v pracích prof. S. Jelínka.
[10] Zde se patrně jedná o vliv cvičení typu „doplňovačka“ (například legendárních i/y). Pokud budu na tomto místě dělat „ďáblova advokáta“, pak zmíním, že se to dobře a rychle opravuje a obzvláště rodiče mohou nabývat dojmu, jak se jejich děti něco naučily. Osobně se mi osvědčilo při psaní pravopisných cvičení (zpravidla užívám trojí čtení) začínat od nadpisu, který pak následujícím řádkům dává téma. Bez ohledu na našince nebo cizince pak jako bonus dávám nakonec domyslet si jednu větu, kde se vyskytne například opakovaně gramatická shoda. Kupodivu těžké pro všechny!
[11] Dle neověřených informací (neznám na toto téma odbornou analýzu) od kolegů z praxe lze konstatovat, že obzvláště slohové práce často stojí na ZŠ mimo hlavní zájem některých vyučujících.
[12] Setkal jsem se ve své praxi s tím, že žák učňovského oboru v prvním ročníku tápal v pádových otázkách. Pak ale těžko mu vysvětlovat princip gramatické shody, když nerozliší podmět od předmětu v akusativu.
[13] Zde nemám na mysli tu variantu, že s sebou nosí mobilní telefon, pomocí něhož si průběžně strojově překládá do a ze svého jazyka a pouze mechanicky tlumočí to, co vidí na monitoru. Řekněme, že tato forma se obzvláště v prvotní fázi komunikace může aplikovat.
[14] V takových případech pak obvykle klesají pokroky v osvojování si čjcj.
[15] Podrobnosti viz například JELÍNEK, Stanislav et al. Rusko-český lingvodidaktický slovník. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1992. 263 s. ISBN 80-7066-516-5.
[16] Jestliže mají studenti již v této fázi zájem o téma i/y, lze stručně nastínit čtyři základní pravidla pro psaní ypsilonu (tvrdého y) a doplnit, že za bezpříznakové považujeme to „obyčejné“ „i“ (často v učebnicích uváděné jako měkké i). Ovšem údaje uvedené v závorkách mohou vést k mylnému dojmu, že se v češtině dosud zachovaly párové souhlásky dle tvrdosti, respektive měkkosti.
[17] Dokonce někteří studenti se snaží tu délku „lovit“, ale mnohdy ji buď pouze nesprávně tipují, nebo zaměňují se slovním přízvukem, jehož posice jim může evokovat tu dlouhou samohlásku. Při nácviku náležité výslovnosti mohu doporučit například cyklus tematických audio pořadů Zvídavec z produkce www.rozhlas.cz. Dostupné volně na internetu.
[18] Pokud je mi známo, tak se málokdy ve výukových materiálech tomuto jevu věnuje větší pozornost, přitom se mohou některá slova lišit právě v něm. Pro začátek zkusme upozornit u substantiv na jediný odlišný typ s dlouhou samohláskou (nádraží), na kvalitativní adjektiva a na verba čtvrté a páté třídy (dle présenta).
[19] Na tomto místě bych se přimlouval v učebně o názorné nástěnné tabule s příslušnými vzory, abychom se nemuseli neustále zdržovat vyhledáváním na internetu. Konec konců, i to že se jedná opakovaně o jedno a totéž slovo, přispívá k fixaci správného tvaru.
[20] Zájemcům o systematizovaná pravidla českého pravopisu především z řad kolegů (spíše jazykářům) mohu doporučit: HUBÁČEK, Jaroslav, JANDOVÁ, Eva a SVOBODOVÁ, Jana. Čeština pro učitele. Vyd. 3.
[21] U často používaných slov a forem se doporučuje s těmito neobvyklostmi pracovat v jiných cvičeních tak, aby si je studenti fixovali též mimochodem jako například při čtení souvislých textů.
[22] Jelikož se obvykle setkávám se „Slovany“, mohu si poměrně brzy dovolit pracovat se souvislými texty, pomocí nichž si pak mohou lépe fixovat náležité tvary ohebných slov. A že je aktuality ze života baví!
[23] U starších studentů se mi osvědčila tabulka s přehledem všech typů substantiv, na kterou následně často odkazuji. Pokud se student setká s novým slovem a pochybuje o náležitém tvaru, je třeba, aby si nejprve určil formu základní, aby se mohl opřít o zmiňovaný typ, respektive vzor.
[24] Dokonce u sloves dochází v současné hovorové češtině již k tomu, že první tři třídy v présentu takřka splývají, v préteritu se však stále významně rozcházejí, proto tyto skupiny nelze směšovat.
[25] Zde prosím nesměšujme hloubku znalosti jazyka a porozumění v konkrétních, třeba i opakujících se situacích. Znaje například nářadí často užívané na stavbě, nemusím se domluvit například při běžném ošetření u lékaře.
[26] Jestliže si někdo vede samostatný sešit příslušného kursu (ve škole předmětu), pak příležitostně i ukazuju, jak si jednoduše zapsat citaci. Ve zmiňovaném příkladu postačuje poznamenat si jméno autora, název textu (ve zkrácené versi), datum a webové stránky (stručný odkaz jako například www.rozhlas.cz), odkud bylo čerpáno. Pod ni si už pak může zapisovat v očíslovaném pořádku dle přiloženého textu jakékoliv poznámky, otázky, připomínky.
[27] I v případě, kdy nebyl vybrán vyloženě odborný text, můžeme narazit na nějaký ne obecně známý termín. Zde bych se přimlouval za to, že například medicínu, fyziku, politologii opravdu neznám a do jakýchsi spekulací o významu hledaného slova se raději nepouštět.
[28] U studentů SOU oboru „truhlář“ lze předpokládat, že se ke studiu přihlásili ze zájmu a alespoň povrchně se orientují ve zvoleném oboru.
[29] Nebojme se vybírat z našich, tedy učitelských zájmů a zálib a pozorovat, jak studenti reagují. Učebnicová témata se dost část opakují a sklouzávají po povrchu. Pokud jsme ovšem připojí i něco zajímavého navíc, může dojít k příjemnému oživení lekce.
[30] Mimochodem, nedávno došlo k úpravě počtu zón ochrany ze tří na čtyři. Pozor tedy na aktuální informace, abychom se neblamovali z hlediska obsahového!
[31] Tato moderní verse větné skladby se sice často zmiňuje v jazykových příručkách, ale nakolik mohu usuzovat v učitelské praxi, patří mezi okrajová témata.
[32] Ponechme k úvaze, zdali gramatiku považovat za systematizovaná pravidla pro morfologii a syntax.
Mohlo by vás z této kategorie také zajímat
- Polemika s knihou Jana Stocklassy „Odkaz Stiega Larssona: Po stopách vraždy Olofa Palmeho“ (Dana Ferenčáková)
- Bez porozumění, zato se záští (Dana Ferenčáková)
- Človek v čase umenia a literatúry (Viera Žemberová)
- „Slovanský věk“ a setkávání v Luhačovicích, Janáčkův ruský kroužek a sokolské snahy o všeslovanské sblížení (Dana Ferenčáková)
- Pošta i pro tebe (Ivo Pospíšil)