Ivo Pospíšil

Ve francouzské wikipedii jsou dva Émilové Hennequinové, jeden je estetik a literární vědec, druhý policista, někdejší ředitel pařížské městské policie (1887–1977), který byl po válce souzen za razii z roku 1942; jestli mezi nimi byl příbuzenský vztah, jsem nezjistil. Dvě základní díla estetika Émila Hennequina (1859–1888) Vědecká kritika (La critique scientifique, 1888,) a Spisovatelé ve Francii zdomácnělí (Écrivains francisés: Dickens, Heine, Tourgueneff, Poe, Dostoïewski, Tolstoï,1889) přeložili do češtiny František Václav Krejčí (1867–1941), spisovatel, překladatel a politik blízký Masarykovým realistům a sociálním demokratům, za první ČSR senátor, mimo jiné autor eseje Julius Zeyer (1901), a František Xaver Šalda (1867–1937). Nutno dodat, že další důležitou knihou Émila Hennequina je Několik francouzských spisovatelů (Quelques écrivains français, 1890).

Hennequinova estopsychologie systematicky vyložená primárně ve Vědecké kritice reaguje na pozitivismus, který se tehdy už poněkud přežil, a vlastně i na nové estetické proudění, jež sem vnáší nové aspekty moderny, duchovědy a psychologie. Hennequin se snaží o syntézu, i když trochu umělou a mechanickou. Stačí, když se podíváme na Vědeckou kritiku: nezkoumá umělecké dílo samo o sobě, nýbrž jako příznak širšího jevu. První kapitola začíná estetickou analýzou, pokračuje psychologickou a sociologickou, a nakonec se snaží o syntézu všech tří pohledů a spojuje je ještě s dějinami a proklamuje estopsychologii jako specifickou metodu. Je zřejmě, že se v jeho koncepci proťaly jednak pozitivisticko-sociologické prvky, jednak prvky vycházející z biografie tvůrce a jejím psychologickým rozměrem. Co je podstatné, však je to, že začíná estetickou analýzou, tedy textem a jeho působením, což se obloukem tak trochu vrací k některým znakům romantického impresionistického přístupu, ale to je jen začátek: postupuje se od díla k autorovi, od něho ke společnosti a poté k prolnutí všech těchto aspektů. Pravda je, že si i nyní na Hennequina někdo vzpomene a zařadí ho do dlouhého procesí dnešních módních jmen, často neorganicky a násilně. Když je takový literární vědec autoritativní a ideologicky pevný, může se Hennequin dostat do kontextů značně mlhavých a příliš širokých, ale on to zjevně nepotřebuje, aby se jeho význam v základních obrysech uchoval. Je sám sobě suverénem a netřeba ho kontextově modernizovat. Jeho metoda, i když se zdá být, jak už řečeno, mechanická, poněkud strnulá, přece jen vnáší do vnímání literárního díla jakýsi pohyb a vzájemnou spřaženost různých pohledů. Na rozdíl od Hippolyta Taina se domnívá, že spisovatel není jen prostředím určován, ale sám také prostředí určuje, jinak řečeno, klasické pozitivistické schéma obrátil, ale jinak než tak ještě před ním souběžně učinili například ruští radikální pozitivisté, tradičně nazývaní revolučními demokraty, kteří v literatuře viděli nejen reflexi společenské reality, ale přímo nástroj vedoucí k její proměně, čímž ovšem literatuře připisovali spíše služebnou roli, a odtud byl už jen krok k oslabení nebo až likvidaci významu její estetické funkce. Jak už jsem někde napsal, například mdlé a neukončené věty charakteristické například pro I. S. Turgeněva (stylistická analýza) svědčí o spisovatelově melancholii a pesimismu (psychologická analýza), a tudíž o neutěšených společenských poměrech (sociologická analýza).

Hennequinovy knihy o různých spisovatelích, zejména ta o pofrancouzštělých nebo „ve Francii zdomácnělých“, jak to ve svém překladu skvěle vystihl F. X. Šalda, je zajímavá už tím, které autory sem zařadil. Mělo to odpovídat jejich pozici mezi čtenáři ve Francii a ve francouzské společnosti, v níž mohli být chápáni, a také byli, jako vlastní. Šaldova úvodní studie nebo esej o Hennquinovi je v řadě aspektů nepřekonaná svou znalostí, analytickou hloubkou i začleňováním estetika do evropského myšlení. Pěkně Šalda uvedl jména oněch ve Francii zdomácnělých autor: Karel Dickens, Jindřich Heine, Theodor Dostojevskij a přiblížil je i tehdejšímu českému čtenáři. Že mezi těmi zdomácnělými ve Francii, která určovala v umění obecně a v literatuře zvláště evropský a světový tón po staletí, jsou tři Rusové, jeden Angličan, jeden naturalizovaný Američan a jeden Němec více než spojený právě s Francií, stejně jako sem zařazený Rus Turgeněv, nepřekvapí nikoho, kdo zná literaturu 19. století. Mnoho od té doby proteklo vody v Seině i Vltavě, přišly nové metody a módní vlny. Hodně sem toho připlulo, ale také něco odplulo možná navěky: rozhled, noblesa, tolerance, hloubka a schopnost reflexe a krásný jazyk, který charakterizuje krásnou literaturu / belles lettres a který tito pánové měli. Hennequin tragicky zemřel velmi mlád (údajně se utopil), ale v jeho koncepci zůstává trvalou důvěra v silnou tvůrčí osobnost, která vše určuje, tedy i onen koperníkovský obrat pozitivistické metody. To, že počátek literárněvědné analýzy byl měl vést od jazyka a stylu a měl by to být rozbor estetický. Přibližně v téže době píše T. G. Masaryk O studiu děl básnických (1884), splňuje si tak svůj mladistvý sen být estetikem a badatelem o literatuře, kde už v předmluvě hovoří o empirické estetice podobným způsobem. Émile Hennequin nemusí být uměle zařazován do dnešních souvislostí, stačí jen pozorně číst tak trochu mezi řádky. Dnes, kdy se zase začíná mluvit o obnově volného filologického celku jako opětovného, nového propojení lingvistiky a literární vědy, o „nové filologii“¹, je jeho dílo i bez násilné modernizace mimořádně aktuální.