František Všetička

V devadesátých letech 19. století se do popředí polského literárního dění dostala nová generace, prosazující modernější vidění světa. Začali si říkat Mladá Polska (obdobný proces provázel tehdy i literaturu českou). V tomto hnutí se objevily také mladé ženy, jednou z nich byla Franciszka Arnsztajnowa (1865–1942). Lublinská rodačka debutovala roku 1895 sbírkou Básně (Poezje), která měla sentimentální až pesimistický ráz. Svůj sonet Pětilistý šeřík (Bez pięciolistny) např. uzavírá tímto trojverším:

Opadá kvítek… pět plátků… ó štěstí tvrdohlavé,

proč jsem tě nepotkal, když jsem tě hledal tak upřímně?

Dnes?… pozdě… ve květy ani ve štěstí nevěřím.

…

Spada kwiatek… pięć płatków… o szczęście uparte,

Czemuż cię nie znalazłem, gdym szukał tak szczerze?

Dziś?... za późno… ni w kwiaty, ni w szczęście nie wierzę.

Poněkud kuriózní je básnířčina stylizace do mužské podoby – proč jsem tě nepotkal, když jsem tě hledal? Jde o úzus ženské větve Mladé Polsky? Nebo o osobité privatissimum poetky?

Pochmurnější ráz tvorby Franciszky Arnsztajnowé se podstatně změnil v průběhu první světové války. Autorka byla už před válkou veřejně činná, její lublinský dům byl otevřen polským aktivistům, sama publicisticky napomáhala polským snahám. Nejen publicisticky, ale také verši. Svou válečnou produkci shrnula do sbírky Archanděl zítřka (Archanioł jutra, 1924), jež vedle jiných zahrnuje patetickou báseň Ó Polsko (O Polsko). Verše pocházejí z roku 1915 a jsou zejména v závěrečné strofě plny výzev:

Rozbij pouta! Odhoď cáry nevolnického šatu!

Tvoji synové krev mají v žilách purpurovou –

vystačí Ti na královský oblek v šarlatu…

Ó Polsko! Chtěj si vzpomenout, že jsi Královnou!

…

Targnij pęta! zrzuć łachman niewolniczej szaty!

Syny Twoje krew mają w żyłach purpurową –

Starczy Ci na królewskie odzienia szkarłaty…

O Polsko! jeno wspomnieć zechciej, żeś Królową!

Nejen tato báseň, ale všechny z válečného období, jsou neseny v nadšeném patriotickém duchu. Sbírku věnovala autorka žákům lublinských škol, kteří padli v boji za vlast; výčet jejich jmen básnířka uvádí.

Roku 1934 po smrti manžela a syna odešla Franciszka Arnsztajnowa do Varšavy k dceři. V témže roce se s rodným městem rozloučila sbírkou Staré kameny (Stare kamienie). Jde o soubor dosti zvláštní, poněvadž poetka jej vydala spolu s verši podstatně mladšího Józefa Czechowicze. Oba opěvali starý Lublin, Czechowicz avantgardisticky, Arnsztajnowa částečně ve stylu Mladé Polsky. Kuriózní bylo, že básně nebyly podepsány, což činilo pozdějším editorům nemalé potíže. Sbírku uzavírá autorčina báseň Tobě zpívám, Lubline (Tobie śpiewam, Lublinie), jejíž vstupní strofa zní:

Tobě zpívám, Lubline, na dvojici pahorků rozložený,

vám, ctihodné kameny, svědkové minulé slávy,

zadumaně do nebe vznášející důstojné omšelé hlavy,

nechť vám atika a cimbuří neopatrně neshodí korunu.

…

Tobie śpiewam, Lublinie, na dwojgu wzgórz rozłożony,

wam, czcigodne kamienie, minionej świadkowie chwały,

dumnie w niebo wznoszący dostojne głowy omszałe,

choć wam niebacznie attyk i blanków zdarto koronę.

Nikoli atika a cimbuří, ale bomby německé luftwaffe zabily v prvních dnech války spoluautora Józefa Czechowicze.

Franciszka Arnsztajnowa napsala dále několik dramat, překládala, převážně z angličtiny (William Somerset Maugham, Rudyard Kipling) a věnovala se tvorbě pro děti. Její poezie pro mladé čtenáře není okrajovou záležitostí, jak ukazují následující tituly: Dušinky (Duszki), Začarovaná vesnička (Zaczarowana wioska), Pohádka o medvědech, medvíďátku a o malém zlatovlasém děvčátku (Bajka o niedźwiedziach, niedźwiedziątku i o małym, złotowłosym dziewczątku). Začarovaná vesnička hýří barvami, jak naznačuje už báseň Žně (Żniwa):

Červeně,

zeleně

na žlutém aksamitě.

Zvedají se, schylují,

slunci, zemi se klanějí

šátky v žitě.

…

Czerwono,

Zielono

Na żółtym aksamicie.

Podnoszą się, schylają,

Słońcu, ziemi się kłaniają

Chusty w życie.

Na rozdíl od své ostatní básnické tvorby, jež působí někdy až starosvětsky, jsou její verše pro děti psány prostým a nesložitým jazykem. V tomto směru je Arnsztajnowa dodnes populární.

Fraciszka Arnsztajnowa byla židovského původu. Její dceru Němci zastřelili a její vlastní konec je dodnes opředen záhadami. Jedna verze praví, že zemřela na tyfus ve varšavském ghettu, jiná, že skončila v plynu v Treblince. Doprovází ji krásná legenda, že do poslední chvíle měla při sobě vlastní sbírku Odlety (Odloty) a Dantovu Božskou komedii.

V Lublině bydlela Franciszka Arnsztajnowa v ulici Złota 2 v letech 1899–1934, ulice se nachází mezi Rynkem a dominikánským kostelem. V tomto domě, který je opatřen pamětní deskou, vedli Arnsztajnowi literární salon. Hanna Krall napsala o historii tohoto domu pozoruhodnou knížku s názvem Výjimečně dlouhá linie (Wyjątkowo długa linia).