Od mládí, bohužel už vzdálenějšího, jsem čtenářem scifáren. Začalo to Neználkem na Měsíci, pokračovalo knihami pánů Jefremova, Součka, Wonneguta a bratry Strugackými. Potom se zvedla opona a české luhy i háje byly zaplaveny Star Treky, Clarky a fantasy.

Děj se často odehrává ve světě, kde má každý vše, na co si pomyslí. Autoři přitom takové prkotiny, jako jsou náklady na vesmírné lodí, individuální dopravní prostředky, potraviny, vodu a obydlí pro miliardy lidí přecházejí bez povšimnutí. Podle nich si s tím vědci určitě včas poradí. Stačí si jen počkat a nevzrušovat se nějakými obavami.

Opravdu to tak vypadá. Vždyť náš svět se mění přímo před očima. Během pouhé jedné dekády získali téměř všichni aktivní občané i děti přístup k počítačům a většina jich tuto techniku využívá. Téměř všichni mají vlastní mobily. Došlo k prudkému rozvoji automobilové dopravy. Zábavná i užitná elektronika udělala prudký vývojový skok a pokud funguje, je úžasná. No a mládež? Ta má už často více známých a přátel na virtuálních sítích, než v reálném životě.

Znamená to tedy skutečně, že vědecký vývoj nám všechny problémy odklidí z cesty? Já tomu moc nevěřím. Mnohé ze změn, které sleduji, totiž více problémů vytvářejí, než řeší. Třeba proto, že platba za ně je odložena na budoucnost.

Současná globální civilizace (a naše česká společnost do ní patří a je na ní plně závislá) mi připomíná kouzelníka, který roztáčí stále více talířů a běhá od prvního ke druhému, třetímu... a zpět a stále udržuje všechny v rotaci. Jakmile by mu třeba jen jediný z nich spadl, tak se celá naše civilizace zhroutí jako domeček z karet.

• Prvním talířem je dostatek potraviny pro svět (počet obyvatel roste, rozsah obdělávané půdy je limitován a dokonce se snižuje a genofond se zužuje,...),
• Druhým talířem je čistá voda pro obyvatele i zemědělství (vypalování pralesů, špatná péče o kulturní lesy a klimatické změny vedou k vysychání velkých oblastí),
• Třetím talířem je ropa pro dopravní prostředky, zemědělství a čerpání vody (moderní zemědělství vyrábějící nejvíce potravin je plně závislé na dopravě produktů, na pohonu strojů a chemikáliích z ropy),
• Čtvrtým talířem je nedostatek kvalitních zdrojů energie na výrobu elektřiny a zboží (alternativní zdroje nestačí a všechny ostatní jsou rizikové nebo dokonce škodlivé),
• Pátým talířem je limitované množství surovin pro stále se rozšiřující výrobu čehokoli (společnost se stala závislou na mnoha druzích výrobků a každá skupina zboží na určitých materiálech - wolframu, mědi, zlatu,...),
• Šestým talířem je ztráta ekologické stability v souvislosti s mizejícími pralesy, otrávenými moři, znečištěnými vodními toky, mizejícími predátory a brzy možná i díky geneticky modifikovaným odrůdám,
• Sedmým talířem je faktická moc bezohledných cynických viditelných i neviditelných a egoistických vládců, kteří usměrňují vývoj lidské civilizace (nejmocnější banky a monopoly, MMF, SB, Bildenberg, církve, ...),
• Osmým talířem je uspokojování očekávání obyvatel demokratických států (občané volí ty strany, které jim nejvíce naslibují, přestože každý chápe, že tyto sliby nejsou splnitelné bez stále většího zadlužování státu),
• Devátým talířem je ztráta pudu sebezáchovy u lidí, kteří se už starají pouze o své dnešní zájmy a problémy zítřejší a příštích generací odmítají vidět i řešit (je pohodlné se nechat svými vůdci ukolébat),
• Desátým talířem je ztráta kulturních a společenských tradic všude na světě (obyvatelé světa se kulturně „amerikanizují“ a pohrdají svými původními ověřenými lokálními znalostmi a zvyky),
• Jedenáctým talířem je ztráta soběstačnosti lidí (moje sedmdesátiletá maminka má ještě dnes vlastní slepičky a donedávna pěstovala brambory, kdežto můj kluk už má v hlavě jen pop-moderní šrot a neumí si uvařit ani čaj),
• Za dvanáctý talíř si dovoluji označit osobní i společenskou ztrátu morálky a duchovního vedení i tam, kde ještě církve svou moc neztratily (a někde dokonce i právě proto, že tyto církve byly úspěšné).

Ty možná vnímáš civilizační problémy jinak nebo vidíš jiné. Ale to není podstatné. Důležité je to, že místo aby jejich množství ubývalo a jejich nebezpečnost se řízeně snižovala, tak jejich počet i závažnost roste. A přitom každé další zaváhání společnosti způsobuje, že kouzelník musí na stůl postavit další talíř, roztočit ho a zrychlit tempo, jakým udržuje všechny rotující talíře v pohybu. Nedovedu si představit, jak by takový systém mohl být trvale udržitelný. Spíše se obávám toho, že je jen otázkou času, kdy se někde něco nepovede a náš pomyslný mág se přehmátne, uklouzne, unaví,...

Od konce šedesátých let 20. století před civilizačními riziky varoval Římský klub a v sedmdesátých letech vyšla kniha manželů Maedowských, která se snaží problémy překonat. Jak na tato upozornění společnost reagovala? Nijak. Politici vše bagatelizovali, vědci stále jen mlží a občané se chovají jako nesvéprávní. Heslem naší doby je: „Neviditelná ruka trhu vyřeš vše“. A za moderní se vydávají hesla: „urvi, co se dá“ nebo „užívej si, dokud to jde“.

Naše civilizace marní v malichernostech a ignoranci čas na přechod k řízenému útlumu rizik a společnost se tedy stále vyšším tempem hrne k neřízenému kolapsu. Vidoucí svou společnost změnit nemohou a mohou dělat jediné - musí hledat cestu k udržitelnosti skupinově či dokonce individuálně.

Stále zde mluvím o tom, že udržitelnost je potřebná a že by o ni měla společnost usilovat. Zatím jsem ale neuvedl, co vlastně to ta udržitelnost je. I o obsahu tohoto pojmu je důležité diskutovat, protože každý si pod ním představuje něco jiného. Já osobně preferuji výčet, který vychází ze dvanácti základních principů permakultury:

1. Snaž se co nejlépe pozorovat přírodu, uč se od ní a jednej. Cílem jsou znalosti, dovednosti a aktivita směřující k lokálně ověřené harmonii s přírodou i lidmi. Zajímavým impulsem jsou přitom i školní a vědecké poznatky, ale je třeba je pečlivě prověřovat, protože nemusí být všude zcela platné.
2. Energii je třeba zachycovat a uchovávat. Energií je myšlena nejen elektřina či paliva, ale i finanční prostředky. Základními zdroji energie jsou však zdroje obnovitelné a těmi jsou voda, živá a zdravá půda, stromy a semena, na kterých jsou svou výživou závislí lidé.
3. Cílem není vrátit se na stromy. Naopak. Je třeba získávat výnos. Obtížné to však je o to více, oč méně je možné na takové efektivní hospodaření vynakládat sil a energií. Klást důraz se přitom také nesmí zapomenout na vytváření příznivých společenských vztahů v rodině, v lokalitě i v širším společenství.
4. Každý nese za svá rozhodnutí odpovědnost. Je proto nutné přijímat zpětnou vazbu a usměrňovat se. Kdo realitu ve své domácnosti nebo na obdělávaných pozemcích dostatečně nestuduje nebo nechápe, nebo kdo se jí nepřizpůsobí, ten nemůže mít úspěch. Sociální darwinismus i lhostejnost ke druhým jsou ale asociální.
5. Základem dobrého hospodaření je využívání obnovitelných zdrojů a služeb. Primárním energetickým zdrojem je na Zemi sluneční záření a základní energetickou surovinou jsou pro nás dřeviny. Podporovat se musí snaha o vzájemně výhodné soužití s přírodními systémy. A třeba i s žížalami či mikroorganismy.
6. Nevytvářet odpady se zdá být v naší společnosti téměř nemožné, ale je třeba se o to snažit. Vycházet se musí ze sloganu: „Odmítej, omezuj, opakovaně využij, opravuj a recykluj“. Začít se musí aktivním odmítnutím nebo alespoň omezováním konzumu, hromadění majetku a rizikových chemikálií.
7. Přímo uměleckou disciplínou je vzájemné odlišování jednotlivých vzorů a následná specifikace detailů. Tyto typické skupinové vzory vzhledu i jednání přitom můžeme nalézat všude - v přírodě, na zahradách, v hospodářských usedlostech, na stavbách, v obcích, ve společnosti, ve společenských skupinách i v rodinách.
8. V každém systému je potřebné dát přednost začleňování před oddělováním. Mezi jednotlivými prvky jakéhokoli systému (rostlinami, zvířaty, lidmi, smíšenými) jsou složité vztahy a každá důležitá funkce je zajišťována více prvky. Efektivita nás sice nutí soustředit se na výkon, ale dlouhodobá stabilita systému je závislá na nahraditelnosti jednotlivých prvků v systému.
9. V přírodě i ve společnosti je potřebné využívat malých a pomalých řešení. Možná tomu nebudete chtít věřit, ale z dlouhodobého hlediska prosperují lépe především rozvážní, trpěliví a vytrvalí a o udržitelnost jde v permakultuře v první řadě. Nekorigované soupeření stejně jako absolutní nehybnost jsou cesty do záhuby.
10. Pro stabilitu systému je důležité zvyšovat přiměřeně rozmanitost jeho prvků. Každý prvek v systému má svůj význam a dobrý organizátor ho najde a využije. Na zahradě i ve skupině lidí. Přírodní monokultury jsou naopak choulostivé a příliš stejnorodé skupiny lidí mají sklon k extrémnímu chování.
11. Važme si okrajů, protože na okrajích systémů vznikají nejzajímavější společenství. V přírodě to je vidět na různorodých a bohatých okrajích lesů. Ve společnosti to můžeme pozorovat v okrajových skupinkách, které hledají řešení uzrálých nebo dokonce i jen očekávaných problémů, udržují tradice nebo žijí kulturou.
12. Nastal čas měnit a tvořivě na nastalé změny reagovat. Vlivem známých i neznámých, chtěných i nechtěných vlivů se vše mění. Je třeba proměny studovat, snažit se chápat jejich příčiny i smysl a citlivě a moudře je korigovat. Přesvědčíme se tak, že většina dějů má cyklický charakter a složité systémové vazby.

Příští vývoj společnosti bude zcela jistě komplikovaný. Je ekonomicky udržitelné, aby na Zemi žily tři nebo dokonce osm miliard bohatých lidí? Myslím si, že ne a důvody k tomu mám prozaické. Země, která by umožnila zabezpečit potřeby miliardy solidně žijících lidí, by musela být alespoň mnohonásobně větší. Vždyť v současnosti spotřebuje velkou většinu veškerých zdrojů desetina obyvatel planety. Není dost vody pro miliardy splachovacích záchodů a praček. Není dost elektřiny a surovin na pohon a výrobu domácích spotřebičů. Není dostatek paliv na pohon osobních dopravních prostředků, na výstavbu několikapokojových bytů a na výrobu tepla v domácnostech. Není dost stromů na hory toaletního papíru, novin, časopisů a knih. Není dost polí na pěstování krmiva pro zvířata chovaná na maso. .... Naopak. Už teď je vody tak málo, že se svět dohaduje o tom, kde se o ni začne válčit nejdřív. Půdy je tak málo, že potravinová soběstačnost je pro většinu zemí snem. Miliardy lidí živoří bez střechy nad hlavou nebo v chudinských velkoměstských slumech.

V udržitelnost rozvoje lidské civilizace, která považuje za nejdůležitější stálé zvyšování HDP, nevěřím. Proč, to jsem popsal výše. Co nás tedy čeká a nemine?

Vidím pouze dvě reálné cesty, které mohou ze stále se zhoršující se situace vést. První je, že dojde k postupné, stále násilnější a radikálnější selekci srovnatelné snad pouze s tím, co si pamatujeme z Kambodže za vlády Rudých Khmérů. Druhou možností je, že hrozivým následkům dopadu radikálních změn někteří aktivní lidé předejdou a na očekávané společenské problémy se začnou připravovat sami. Bohužel, ale na oficiální představitele státní moci a byrokraticko-mocenské struktury se přitom spoléhat nelze. Výzkumné ústavy a školství řeší problémy akademické a ne skutečné. A vlády s celým svým aparátem se vždy starají pouze o sebe a hrstku vyvolených. Obyčejní lidé se o sebe budou muset postarat sami. Tak, jako vždy a všude, jakmile dojde ke skutečné krizi.

I v Čechách už ale vznikají skupinky, které cestu ven ze slepé uličky hledají. Například permakulturní minimum čerpám z knihy D. Holmgrena Permakultura, jejíž výtah (excerptum) visí na webových stránkách Sdružení Země.

A co Ty? Myslíš si, že Tebou volení zástupci se o Tebe postarají? Nebo očekáváš, že elektřinu bude brzy vyrábět zatím jen asi padesát let vyvýjený Tokamak či jiný zázrak? Nebo čekáš, že školství tě vybaví znalostmi a dovednostmi potřebnými pro úspěch v životě? Nebo čekáš, že životní prostředí vyléčí zemědělci, Státní lesy a Povodí Moravy či Labe? Nebo čekáš, že důchodová reforma Ti vydělá na důchody a zdravotnická reforma že Ti zajistí peníze na léčení? Obávám se, že to se načekáš.

Pokud nechceš svůj život jen pasivně konzumovat, tak jak Ti ho mocní a společnost naservíruje, tak se musíš o jeho zákonitosti sám zajímat a připravovat si nějakou životní strategii na horší časy. Když něco vymyslíš, tak dej vědět a můžeme to prodebatovat. Neříkám, že znám pravdu, ale k řešení jakéhokoli problému vede jedině konfrontace. V něčem můžeš opravit ty mě, v něčem já tebe.