Brněnský politolog Stanislav Balík nedávno publikoval na stránkách Mladé fronty Dnes v článku Klausova trefa: Soudci si hrají na vládu“ tezi o zbytnosti a pomocném charakteru některých institucí v demokracii. Touto tezí podpořil svou kritiku rozhodování Ústavního soudu, a to nejen v aktuálním případu snižování platů soudců.

Postojů a názorů svého akademického kolegy si vážím již od dob, kdy jsme spolu sdíleli stejná fakultní škamna, avšak ne vždy s nimi souhlasím. Odhlédnu‑li od nepřesností a zkreslení, kterých se při kritice judikatury Ústavního soudu dopustil, hlavní poselství článku nelze přejít bez povšimnutí. Mám za to, že je založeno na ignorování ústavního vývoje západních demokracií přinejmenším od konce druhé světové války, ne‑li ještě dále. Otázka intenzity aktivismu ústavních soudů je samozřejmě otázkou názoru, nikoliv však již ono provokativní a příkré konstatování o zbytnosti ústavního soudnictví a pomocném charakteru orgánů „dohlížejících na dodržování pravidel“.

Vývoj politických a ústavních systémů ukazuje, že většinová volební demokracie, o níž se S. Balík ve své tezi zjevně opírá, je konceptem v podstatě překonaným, ostatně byla už v době, kdy se v politické teorii tvořil. Ústavní soudnictví jako korektiv většinového rozhodování a součást budování demokratických systémů vznikalo již v době, kdy se v Anglii parlament snažil emancipovat na panovníkovi; samozřejmě lze najít i novější příklady, kterak ústavní soudnictví vznikalo jako integrální součást ústavního systému v USA a jinde.

Ústavní a politický systém, který se vyvinul v západoevropských zemích po druhé světové válce (a ideálním příkladem jsou, a nikoliv náhodou, státy s totalitní a autoritářskou minulostí, nejlépe přímo Německo), jsou demokracie nejen se svobodnými volbami a vládou většiny, ale též se silnou kontrolou ze strany (ústavního) soudnictví. Pokud voláme po jeho odstranění, vracíme se k jiné demokracii, která ovšem skončila Třetí říší, holocaustem a ve střední Evropě nakonec komunistickými převraty. Historická zkušenost ukazuje, že ke zneužití moci vedla vždy spíše „nesnesitelná lehkost“ vlády většiny: justice se pak stávala „otloukánkem“ a posléze služkou mocných (byť je třeba připustit, že služkou často velmi pečlivou). Současná demokracie proto nestojí a nemůže stát pouze na principu většinového rozhodování, ale na vyvažování mocí a institucí. Právě proto bych si žádnou z nich netroufal označit za zbytnou. Korektiv většinového rozhodování je v demokracii stejně důležitý jako rozhodování samo.

Netvrdím, že svobodné volby a z nich vzešlá reprezentace a většina jsou nedůležité. Naopak jsou přirozeně na začátku legitimačního řetězce, v němž je ovšem důležitá každá instituce. Konečně za volbami samotnými stojí instituce ještě důležitější, a to je právě ústava. Upomínání většiny na to, co ji konstituovalo (a je to primárně nikoliv proměnlivá voličská většina, ale právě ústava), je stejně důležité jako pravidelné opakování největšího svátku demokracie – voleb. Jistě, z našeho středoevropského a postkomunistického pohledu se takové pojetí ústavy může zdát zbytečně patetické a směšné: vždyť jsme byli za poslední století svědky nejen změn ústavy, ale celých politických režimů. Ústava pak není něco svátečního, co nás integruje a současně limituje naše počínání, ale jde o trhací kalendář v rukou aktuální většiny. Ostatně ani současná ústava není vlastně spojena s nějakým výrazným a opravdovým ústavním (svátečním a společnost integrujícím) momentem – schválilo ji těleso, které k tomu vlastně ani nebylo povoláno (kdo v roce 1992 volil ČNR s vědomím, že to bude ústavodárné těleso dávající ústavu novému státu?). Současná ústava je vlastně relativně snadno změnitelná, navíc bez zapojení občanů (lidu), například ve formě dodatečného schvalování v referendu či potvrzením změny novým zákonodárným tělesem – pak by občané a z voleb vzešlé reprezentace byli mnohem důrazněji upozorňováni na to, jak jsou ústavní pravidla pro společnost podstatná. Za tohoto stavu se proto některým může zdát, že není důvodu si ústavy vážit jako hodnoty vyšší, než jsou aktuální zájmy na politické mapě – tak to bohužel vnímá i S. Balík, když v článku volá po prosazení politických změn ústavními změnami.

Stejně tak instituce ústavního soudnictví se snad někomu může v našem prostředí jevit historicky cizorodou a zbytnou (jen připomínám, že ústavní soudnictví znala i prvorepubliková ústava), ale pak je vlastně zbytná i celá řada jiných ústavních a politických institucí, včetně prezidenta. A politologie zná i současné případy, kdy v demokracii prezidenta k výkonu moci netřeba, přesto bych si netroufal tvrdit, že je prezident v našem současném systému institucí pomocnou či obslužnou (pozicí rozdavače podpisů a razítek).

Ve vztazích všech tří konstituovaných mocí nemůže panovat hierarchie a takové vnímání pokládám za velmi nebezpečné. Pluralita institucí, jejich vzájemné vyvažování a především stabilita ústavních pravidel je to, co povyšuje soudobou demokracii nad ostatní systémy a garantuje její udržitelnost.