Ivo Pospíšil

7. října 2015 přišla ze Stockholmu zpráva, že nositelkou Nobelovy ceny za literaturu se stává Světlana Alexijevičová. V oficiálním oznámení, které přednesla prof. Sara Danius (školila také jednu českou doktorandku), stálá tajemnice Švédské akademie, o den později, se praví, že Nobelova cena za rok 2015 se uděluje Svetlaně Alexijevičové „for her polyphonic writings, a monument to suffering and courage in our time“. Tedy – střízlivěji řečeno – za to, že užívá určitou literární formu a že píše na určité téma. Mnoho z „estetiky“, jíž je Sara Danius profesorkou, tu nenajdeme, ale tak to s Nobelovými cenami obecně je: důvody udělení jsou často mimooborové, většinou společenské, politické: to se týká nikoli jen Nobelových cen za literaturu. To ovšem nijak nesnižuje význam udělení a působivost a aktuálnost autorčiných děl: jejich skutečnou kvalitu stejně prověří až nelítostný čas.

Kdysi nám J. B. Michl v knize Laureatus – laureata ¹ vylíčil na základě materiálů z archívu švédského nobelovského výboru, kde měl osobní kontakty, osudy českých návrhů na Nobelovu cenu za literaturu: z kompetentnosti některých vyjádření posuzovatelů mně dosud běhá mráz po zádech – Nobelovu cenu v zmíněném období (1901–1994) dostal jen Jaroslav Seifert, ačkoli mezi navrhovanými byli Otokar Březina nebo Karel Čapek a nestyděl bych se – tváří v tvář nositelům v posledních desetiletích – ani za návrh na Aloise Jiráska (někteří byli navrhováni několikrát). Ostatně kdo tuto cenu dostane, je věcí těch, kteří o tom rozhodují. Nás zajímá jiná věc: to je identita spisovatelčina díla.

V oznámení se praví, že jde o běloruskou spisovatelku. Narodila se roku 1948 na Ukrajině v městě Ivano-Frankivsk (kdysi polské město Stanisławów založené Andrzejem Potockým a pojmenované podle jeho otce; úřady sovětské Ukrajiny je posléze zjednodušili na Stanislav a roku 1962 přejmenovali podle ukrajinského klasika na Ivano-Frankivsk). Otec spisovatelky byl Bělorus, matka Ukrajinka: jinak řečeno, jejím mateřským jazykem by měla být ukrajinština, „otcovským“ běloruština, ale v podstatě to byla jednoznačně ruština (jazyk školy), jinak by se pro ni nerozhodla jako pro jazyk svých děl. Později se rodina přestěhovala do Běloruska. V rodině je zakotvena učitelská tradice (vesničtí učitelé). Do rodiny krutě zasáhla válka (babička z otcovy strany zemřela na tyfus jako partyzánka, dva strýcové padli na frontě). Dětství prožila na Ukrajině ve Vinnycké oblasti. Střední školu ukončila v Homelské oblasti v Bělorusku (oblast zasažená později černobylskou katastrofou), po studiu žurnalistiky v Minsku pracovala v různých periodikách (přičemž prý přemýšlela také o tradičním učitelování) včetně literárního časopisu Neman/Ňoman (má běloruskou i ruskou verzi). Vzhledem k tomu, že jazykem jejích literárních děl je ruština, což je však v Bělorusku zcela běžné, píše se její jméno buď rusky Светла́на Алекса́ндровна Алексие́вич, nebo běolorusky Святлана Аляксандраўна Алексіевіч. Novinářská profese se na jejím psaní silně projevila. Lze říci, že její díla jsou novinářské, publicistické prózy. Sama přiznává, že rozhodující vliv na to, že našla svou spisovatelskou „parketu“, tedy formu textové koláže založené na interview, byl běloruský klasik, píšící také nejčastěji rusky, Aleś Adamovič (1927–1994) a takto založená tvorba; jeho hlavní texty máme přeloženy do češtiny – byl to – po Vasilu Bykavovi – u nás nejpřekládanější běloruský spisovatel. Snad je zajímavé, že jako svého učitele neuvádí Alexandra Solženicyna a jeho Souostroví Gulag. Podobně jako kdysi Jaroslav Seifert po udělení Nobelovy ceny řekl, že to bere jako vyznamenání pro celou českou básnickou generaci, mohla by Alexijevičová říci, že Nobelovu cenu přebírá za běloruskou školu válečné autenticity, jak jsme tento jev kdysi nazvali v jedné studii o Bykavovi, Adamovičovi (Katani, Blokádní deníky – spolu s Daniilem Graninem, Moje ves lehla popelem, běl. Ja z vohnennaj vjoski, spolu s Jankou Brylem a Uladzimirekm Klesnikem)², ale také o jejím prvním románu.³

Do 90. let byla Alexijevičová klasickou sovětskou spisovatelkou, od roku 1983 byla členkou Svazu spisovatelů SSSR (to byla vysloveně ideově výběrová organizace, „úchylkáři“ byli vylučováni, což znamenalo nejen existenční postih). Byla jí sice některými vytýkána „odideologizovaná“ podoba románu Válka nemá ženskou tvář (У вонйы не женское лицо, 1985), ale jinak všechny její prózy byly přijaty na rozhodujících místech jednoznačně kladně a byly oficiálně publikovány se záměrem inspirovat cizí překlady. Např. Последние свидетели: книга недетских рассказов (1985, nové vydání pod názvem Последние свидетели: соло для детского голоса, 2013), Цинковые мальчики (1990), Зачарованные смертью (1994), Чернобыльская молитва: Хроника будущего (1997), Время секонд хэнд (2013). Rozhodující vydání vyšla v Rusku (Moskva) včetně toho nejnovějšího, jenž byl asi posledním impulsem k udělení ceny. Ze všeho je zřejmé, že Alexijevičová je, jak už řečeno, investigativní novinářka, která zaznamenává a estetizuje (jak silně, toť otázka) výpovědi svědků různých událostí, mapuje jejich životy, dělá to, co nyní dělají filmoví dokumentaristé coby sběrné dokumenty. Je to důležitý signál pro krásnou literaturu: uměleckost, estetická dimenze už zjevně nejsou těmi hlavními atributy toho, co je uznáváno jako vrchol: převažují publicistické vrstvy s atraktivním, drásavým a relativně provokujícím tématem, literatura se už dávno „žurnalizuje“. Z hlediska tématu je zajímavé, že do češtiny máme kromě uvedené prózy Válka nemá ženskou tvář přeloženu ještě Modlitbu za Černobyl (přel. Milan Jungmann, Doplněk, Brno 2002) a zatím poslední její knihu Doba z druhé ruky (Время секонд хэнд, 2013), samozřejmě s uvedením autorčina jména v běloruském přepisu, ačkoliv knihu přeložila Pavla Bošková – jak jinak – z ruského originálu s invenčním podtitulem Konec rudého člověka. K ní se vrátíme ve zvláštní recenzi. Přeložena tedy asi není próza o afghánské válce (byla by pro českého čtenáře zvláště zajímavá ex post dnes s ohledem na to, jak je to tam dnes) a o sebevraždách lidí, kteří nemohli v novém světě žít (Зачарованные смертью, tedy Začarováni smrtí, 1994) – k podobnému tématu se jistě časem vyjádří i česká spisovatelská elita, když už o něm psala nositelka Nobelovy ceny. V české Národní knihovně je její běloruská verze, v Slovanské knihovně NK ČR není ani toto vydání.

Která literatura tedy vlastně dostala Nobelovu cenu za literaturu za rok 2015? Běloruská podle autorčina působiště a občanství (podle údajů na internetu má běloruské). Vyloučíme ukrajinskou, i když se na Ukrajině narodila a poměrně dlouho žila a po matce je Ukrajinka. Anebo ruská podle jazyka? Nechce se mi napsat, že patří sovětské literatuře, k níž spisovatelka patřila valnou částí svého díla anebo aspoň na sovětskou epochu stále kriticky reagovala a ona vlastně zůstala jejím dominantním tématem. Lze však říci, že obě, neboť běloruská identita není dána primárně jazykem, ale státem, jak o tom kdysi psala jedna polská badatelka působící ve Švédsku, ale ruštinu jako jazyk nelze pominout, ruština nemůže být jazykem běloruské literatury, i když Bělorusové mohou rusky psát, jako kdysi Češi německy (Ignaz Macha, Palacký, Šafařík, jenž jako Slovák psal česky i německy, ale jejich německá díla nejsou součástí, ale pouze kontextem české literatury): jinak by Franz Kafka patřil k české literatuře, byl by českým spisovatelem a nikoli spisovatelem německého jazyka, jak se nyní opatrně uvádí. Asi by nám Slováci neodpustili, kdybychom jim vzali Šafaříka/Šafárika a Jana/Jána Kollára, ale současně je nemohou vzít ani nám: jejich literární jazyk byla čeština, když pomineme, že vládli i jinými jazyky a že Šafařík napsal své klíčové slavistické dílo německy, tedy by patřilo i do německé slavistiky. Budou tedy moci Rusové uvádět Světlanu Alexijevičovou jako svou další, resp. první nobelistku? Nevím, zatím v tom asi panuje opatrnost. Mohou Bělorusové uvádět tuto autorku jako svou plnohodnotnou nobelistku, když nepíše primárně bělorusky? Nevím, ale jistě na to mají právo z mnoha důvodů, jen ne z důvodu jazykového. Ostatně proč ne, když literárnost, tedy slovesný, chtělo by se napsat filologický, ráz literatury hraje dnes stále menší roli a při tomto udělování zjevně druhotnou?