Ivo Pospíšil

Sleduji tu věc periferním viděním už řadu let. Jak se organizují, jak jsou sveřepí, bezohlední, důslední, arogantní, jak do hnutí zapojují cizince, kteří by se měli spíše zabývat názvy svých vlastních zemí: nikdy mě nenapadlo, že bych Angličanům navrhoval název jejich země a že by těch návrhů bylo! – to bych pokládal za nesnesitelně arogantní. Vše by bylo normální, někteří lidé už jsou prostě takoví, ale vždy mě zarážela ta urputnost a naprostá intolerance. Mohl bych zážitků s nimi uvádět řadu, ale to bych asi dopadl! Rekrutují se od nejvyšších pater společnosti až po nejnižší (jak naši politici s oblibou říkají: po „řadové občany“), ženy, muži, možná i domácí mazlíčci, kteří mohou aspoň nosit příslušné nápisy. O kom a o čem je řeč? O vítězných prosazovatelích názvu Česko a údajně anglického Czechia pro naši republiku, tedy pro to, co územně zbylo – když už si tak titánsky připomínáme vládu Karla IV. – z naší středověké monarchie, později i jako části širší vlasti Rakouska a Rakouska-Uherska, Československé republiky meziválečné, jakož i poválečné. Vždy mě zarazila ta neústupnost a bezohlednost, drtivý lobbismus ve vysoké politice, sevřené šiky a samozřejmě jsem se sám sebe ptal, jakou k tomu mají motivaci, neboť podle rozsahu a intenzity této činnosti musí být obrovská. Nejprve jsem si myslel – zasažen profesionální deformací – že je to u filologů a zvláště jazykovědců způsobeno jejich povoláním, které je nutí prosazovat jazykově správné tvary a sousloví potvrzená razítky přímo z akademie věd. Ale potom jsem zjistil, že těch důvodů není jen osm, ale mnohem více a nechci je ani jmenovat, neboť pro ně nemám nezvratné důkazy. Proč zrovna osm? Neboť takto počet tzv. omylů s názvem Czechia vyčíslil hudební skladatel a lékař Vladimír Hirsch. Autor s intelektuální převahou pro něho asi obvyklou má ve všem jasno (článek Absurdní drama s názvem Czechia, Lidové noviny, 14. 5. 2016, Česká pozice, s. 14):

1) Nejde o přejmenování z Czech Republic na Czechia. Takže ani nevíme, proč si o to ti Angličané řekli, a proč, když jim zatím – určitě ve sportu – stačilo Czech Republic? 2) Nejde ani o žádnou novinku (to je docela možné, ale víte, kolik podobných názvů bychom leckde pro naši zemi nebo její fragmenty historicky doložili? 3) Nelze požadovat referendum. To je správné, nelze přece připustit, aby se obyčejní, „řadoví“ občané, dokonce – nedej bože! – nějací bezdomovci, snad i bez vysokoškolských diplomů, do takové věci, jako je název země, byť anglický, v níž staletí žijí generace jejich předků, nekompetentně pletli, když o tom rozhodují jen elity. Kdysi snad jen žertem vyslovený požadavek na výměnu voličů je asi správný. 4) Rozhodně nejde o ignorování moravsko-slezské části státu. S tím naprosto souhlasím: cožpak neslyšíte v té dlouhé přestávce, než se člověk nadechne mezi Cze a chia, ten výrazný šepot „Moravia and Silesia?“ 5) Nehrozí záměna s Čečenskem. Určitě ne, i když známe své evropské a zámořské pappenheimské. 6) Nehrozí žádné vracení dotací. S tím také souhlasím. A i kdyby, u nás se to stejně nepozná. 7) Nejde o žádnou komplikaci dalším názvem. S tím rovněž souhlasím, neboť vím, že dva názvy jsou vždy méně než jeden. 8) Nejde o žádné politické souvislosti. To mě docela mrzí, neboť tím odpadl 35. důvod, proč jsou vítězní bojovníci za název „Czechia“ tak urputní. Summa summarum: zaplať pánbůh, že máme tak chytré lidi! Nyní se chvilku zastavme a zobecněme si to. V dějinách byli vždy jedinci-demiurgové: jednou poroučeli větru dešti (dnes už se ví, že nehledě na všechny satelity je nejpřesnější předpovědí počasí věta: Nebude-li pršet, nezmoknem), podruhé nařizovali a nařizují, kolik má být hodin, jindy, jak hranatá má být okurka, rádi také měnili názvy států, měst, ulic a nutili lidi, aby si měnili průkazy nebo užívali jiných názvů, než na jaké byli zvyklí, přikazovali, regulovali, oktrojovali, omezovali, zakazovali, nutili, dirigovali a měli radost, že člověk narážel do stále nižšího stropu: ani lísteček na stromě se bez jejich vůle nepohne a kdyby mohli, poručili by i Bohu. To asi bude ta motivace nejhlubší, všechny ostatní jsou jistě silné, ale vnějškově odvozené. Jen k té jazykové kompetenci našeho vševědoucího autora: jak píše, překlady názvu Česko prý už dávno existují. Německé Tschechien s potutelným stínem „Tschechei“ za zády, další radši nekomentuji; ale ruské Čechija znamená Čechy, takže ouha, zase se to nepovedlo, ještě štěstí, že zemi Putina můžeme ignorovat. A jedna maličká poznámka: že adjektivum od Česko a Čechy je v češtině jen jedno, a to „český“, to asi víme. Takže Brno je jihočeské město: jistě si zvykneme.

Nikdy jsem se reformami názvu státu, jehož jsem nyní občanem, když už stát, v němž naši předkové žili a my také žijeme, tak často měnil název a své hranice (jen během 20. století to bylo Rakousko-Uhersko, potom Republika československá, poté, krátce Česko-Slovensko, potom zase pro změnu Protektorát Böhmen und Mähren, potom zase Československá republika, dále Československá socialistická republika, posléze po mnoha zuřivých parlamentních a mediálních hádkách Česká a slovenská federativní republika, od roku 1993 zatím až dosud Česká republika, nyní tedy s druhým názvem, který však údajně nic nemění, Česko, možná i Čechie, anglicky Czechia, jistě ten nadějný řetězec bude úspěšně pokračovat, možná i s jinými změnami, těžko soudit, jak se budou dál dějiny dít), nezabýval, protože to považuji za mrhání časem a vždy správně doufám, že to za mne někdo chytrý – třeba lékař a hudební skladatel a jeho spolubojovníci – vymyslí. Zatím to tak spolehlivě funguje, jistě k velké radosti našich sousedů. Možná by však bylo lépe, kdyby tak nadaní lidé místo těchto experimentů ještě více než dosud pracovali na tom, aby tato zemička – s jakýmikoli názvy – zlepšovala svou pověst a aby se k sobě její občané chovali jako lidé. Možná by potom název naší země (český i anglický), na kterou bychom mohli být hrdi, nebyl už tak důležitý.