Ivo Pospíšil

Poslední povídkou souboru Karla Čapka Povídky z jedné kapsy je Zločin na poště. Asi to není náhoda, neboť je to jakási pointa celého svazku. Mám v ruce jeho druhé aventinské vydání z roku 1929 jako součást Spisů bratří Čapků a 312. svazek Aventina v úpravě Josefa Čapka a Dr. Otakara Štorcha-Mariena (1897–1974), jehož nakladatelství prožívalo počáteční fázi svého vrcholného období asi deset let poté, co je Štorch-Marien jako dvaadvacetiletý založil. Knihu vytiskl František Obzina ve Vyškově na Moravě (byla to spolu s podnikem Karla Kryla nejstaršího a Ferdinanda Scotttiho, později už jen Karla Kryla z Nového Jičína, po německé okupaci Sudet z Kroměříže, dědečka-zakladatele a posléze jeho syna Karla, otce známého zpěváka, jedna z nejslavnějších tiskáren první Československé republiky); prvních 25 výtisků je tištěno na hollandu a s podpisem autora – to se však mého svazku netýká: jediný podpis patří mému dědečkovi, který knihu tehdy koupil; mimochodem byl stejný ročník jako majitel Aventina. Povídka má všehovšudy 10 stran formátu A5. Příběh je všeobecně znám: intriky způsobí, že slečna z pošty je anonymem obviněna z malé zpronevěry, kvůli které spáchá sebevraždu. Místní četnický strážmistr Brejcha celou věc vyšetří a aktéry nepřímé vraždy svérázně potrestá. Hlavní tu však není naplnění zákona s jeho trestními sazbami, ale spravedlnosti: jak potrestat někoho, kdo odlákal úřednici od okénka a sebral jí dvě stovky, aby na poštu dostal svou milenku? Z čeho ho obvinit? Z krádeže malé částky peněz, která zavinila smrt člověka? Jak velký trest to asi bude?

Filmová podoba povídky, která se nám na počátku roku 2020 znovu zásluhou České televize připomněla, se vcelku podařila, i když se Čapek do jiného druhu umění převádí všeobecně jen těžce, na to je příliš literární, ano, je to novinář, který toto řemeslo přetavil do slovesného umění, takže zůstal novinářem, ale i spisovatelem, byť se to anglickému profesoru Robertu Pynsentovi, jenž v české literatuře zná jen jednoho Čapka, a sice Karla Matěje Čapka-Choda, nezdálo. Historie zfilmování Války s mloky, která není zdaleka ukončena, je toho dokladem, jen si to zkuste najít na internetu. Ale povídky, to je něco jiného, je tam alespoň ucelený, uzavřený příběh, ale přesto, i tak zkušený scénárista, jakým byl Jaroslav Dietl, musel několik Čapkových vět převést do relativně dlouhé filmové řeči a být, když příběh „natahoval“, místy až nesnesitelně explicitní.

Po způsobu invenčních Angličanů vytvořil Čapkův génius skvělou narativní atmosféru s rázovitými postavami a hlavně prostředím, kde je vše na svém místě, jak o tom Čapek snil a chtěl to takové mít: pošta, kde všechno funguje a kde jsou hrdi na svůj stav a řemeslo, souhra všech lidí v malé komunitě od hraběte po pošťáka a především vědomí nutnosti dodržovat řád věcí, jenž směřuje ke spravedlnosti; ten řád, kde vše je na svém místě, nám dnes chybí nejvíc; četník, který sice nejezdí dobře vybaveným, rychlým autem, ale zato zná osudy lidí, jež má na starosti, vyzná se v praktické psychologii a trápí se tím, čím by se měl trápit každý slušný člověk: jak naplnit nejen zákonnost, ale hlavně spravedlnost, a jak prospět člověku, a to i tomu, který se provinil, aby pocítil sílu tohoto řádu; ty rozpory Čapek dobře znal a viděl v nich úskalí demokracie, kterou chtěl v nové republice vytvářet. Spravedlnost se nenaplní jen literou zákona, ale sounáležitostí lidí, jejich dobrou vůlí a úsilím. Společnost, stát, republika a její lidé nebudou lepšími soubory nařízení, systémem vlády, ale tím, že všichni budou vědět, že spravedlnosti lze v takovém společenství dosáhnout. Z tohoto hlediska trpíme dnes značným deficitem. Kdyby se všude a vždy spravedlnost naplňovala tak, jako v této Čapkově povídce, nemělo by být těžké v případě ohrožení hájit takové lidské společenství až po sebeobětování.