Dodnes si zcela živě pamatuji svůj první dojem z Lodže. Toto město mi připadalo pochmurné a šedivé, ve chvíli, kdy jsem ho spatřila, nedokázala jsem si odpovědět na otázku, proč jsem si právě jej vybrala k čtyřměsíčnímu studijnímu pobytu. Pokud jste někdy navštívili nějaké obyčejné polské město, nemyslím tím pro turisty udržovanou Varšavu, Krakov, Vratislavu nebo Gdaňsk, nemůže vás překvapit šeď a oprýskanost lodžských budov a ulic. Po několika dnech pozorování tohoto města se vás možná zmocní nedůvěra v jeho minulost. Jestli jste o Lodži ještě nic neslyšeli, budete se ptát, proč jsou v městské zástavbě opuštěné a nevzhledné domy, k čemu sloužilo tolik továren, které teď kvůli své četnosti pustnou a chátrají. Hned po příjezdu mě Lodž ohromila jediným – svou „nehezkostí“.

Postupem času jsem se o Lodži dozvídala více ať už z literatury, od známých nebo z výstav a přednášek. Pomalu se mi odkrývala historie oněch zpustlých domů a továren, které mi již nepřipomínaly jen ruiny, ale s nadšením jsem si představovala jejich minulé životy, které jim byly zhoubou.

Ve chvíli, kdy si spojíme historická fakta s obrazem města, který nám ve svém románu Zaslíbená země předkládá polský nositel Nobelovy ceny Stanisława Reymonta, pochopíme onu zašlou slávu dnes třetího největšího města v Polsku. Na konci devatenáctého století se Lodž stala metropolí textilního průmyslu, přestože ještě na počátku tohoto století byla jen bezvýznamným městečkem. Stačilo hysterické nadšení kapitalistických továrníků po zisku, aby se Lodž stala za méně než sto let druhým největším městem v Polsku. Od poloviny devatenáctého století Lodž rostla a čím dál více prosperovala, její objem se „nafukoval“ přímo úměrně s počtem vybudovaných fabrik a s počtem příchozích rolníků, kteří toužili v Lodži zbohatnout jako dělníci.

Lodž byla městem bez hlubší tradice, všechen život se podřizoval tradicím různorodého obyvatelstva. O Lodži se mluví jako o městě tolerance, o městě čtyř národností. Společně tu budovali kapitalistický ráj Poláci, Němci, Židé a Rusové. Pro Polsko tak typická spjatost s národními tradicemi se v Lodži ztrácela.

Z románu Reymonta vnímáte Lodž jako jeden velký celistvý organismus, který si žije svou industriální kariérou, podle autora je to snad až patologická stvůra bez kořenů. Reymont taktním tónem prozaika odsuzuje továrníky, kteří lačně touží po moci a zisku. Město bylo bohaté, to viděl každý, jeho velikost, pompéznost a průmyslový potenciál přitahoval různé typy lidi, kteří toužili po bohatství. Rychlé tempo a dynamika vyzařující z tohoto města jen podněcovaly k boji o kořist a zisk. V románu je precizně zaznamenán tón lodžského života, intriky a machinace továrníků, osudy dělníků, sociální kritika společnosti a především naturalistický obraz Lodže, který je možné s trochou fantazie spatřit v současné podobě tohoto města. Reymontovu popisnost obrazů Lodže můžeme demonstrovat například v této citaci: „Obrovské továrny, jejichž dlouhá černá těla a štíhlé krky – komíny se matně rýsovaly v noci, mlze a dešti se pomalu probouzely, chrlily plameny z žárovišť, vydechovaly chuchvalce kouře, začínaly žít a pohybovat se ve tmě, která ještě zahalovala zem.“ Být v oné Lodži, vidíme „moře domů, na stovky komínů, chrlících špinavé chuchvalce kouře, továrny, hučící rychlou prací, ruch, který vřel všude kolem, tu neúnavnou, tvůrčí, mocnou lidskou energii, zosobněnou tímto městem.“ Nyní je Lodž klidnější, dobu její industriální slávy a zběsilý hukot továren připomínají jen ruiny těchto staveb. Město se mění, staré fabriky se přestavují na obchodní centra, luxusní hotely, banky nebo školy. Na odkrytých bocích domů vzniká street art a mnohé stavby se oblékají do barevných fasád. Ale přece jen četnost starých továren a domů je tak velká, že ještě dlouho nebude toto město vypadat jak z cukrkandlu. Možná za pár desetiletí zmizí ta smutná torza a město se oprostí od své minulosti.

V současné Lodži můžete stále vidět pozůstatky z dob její industriální pompéznosti. Ze starých zchátralých továren se staly lhostejné budovy, jež vypadají smutně – opadává z nich omítka, propadávají se jim stropy a pomalu z jejich střech rostou malé břízky a plevel. Možná právě tyto nemoderní zchátralé budovy jsou odkazem na pomíjivost kapitalistických hodnot. Jako textilie, která ztrácí svou sytou barvu, stává se nemoderní a časem se proděraví a zetlí, tak stejný osud čeká budovy, které tento materiál ve velkém vyráběly.

Přes všechno zde zmíněné by se mohla Lodž zdát nesnesitelným městem s podivnou historií. Ano, je jedinečně ošklivá. A přeci i v umění diváka přitahují často ošklivost více než dokonalá distingovaná krása. Vždy se mi bude toto místo pojit s šedí, kterou jsem pocítila ty první dny zde strávené, bez ní si však Lodž nedovedu představit. Šeď Lodži sluší!

Hana Vondrů