(Ludmile Maceškové)

Ladislav Jurkovič

Vláti  s v í t á n í m
– leč také  s t m í v á n í m
Bezpochyby není totéž:
Mohu provívat vlastní bytostí raní zoru
– i naopak: „Raní zoru  p r o v í v a t  vlastní bytostí
zúženou až málem k zmizení...“
 
Při obojím – ano jsme v rovině
„pomyšlení zvaného básnické...“
Vůbec nezáleží
Na předem daném směru větru
Vždyť o něm přece víme
Že vane jak chce a kam sám zamýšlí
Byť dokáže leckdy spíš tichem
Jindy prostřednictvím „nesnesitelného hřmotu
do plechů oděných armád“
Rozeznat ba i poslechnout
Též hlas lidského ducha
Nikoli se však jemu podřídit
 
Leč vítr i ten nejjemnější
Jakoby zcela bezdechý
Co sotva pohne lístkem lipového květu
Ba nadto téměř neviditelným otiskem palce
Na usmolených lejstrech
Přece jen a zdá se že až náruživě
Dokáže prosadit vlastní volbu
 
Přitom v minulosti bytí
Natožpak v jeho přítomnosti
I v budoucnu vzdáleném miliony let
Ať již uznáváme Darwinovu
Anebo jinou míru a teorii poznání
Přičemž biblické Knihy Mojžíšovy
Znejme slovo po slově
(Nebojme se říci
„že směrem písma
i proti písmu...“)

 
Připomeňme si Tedy
Toliko čtveřici ženských jmen
Jimiž byli jsou i mohly by být pojmenovány
Největší  slavné i žalné větrné bouře a orkány
Vždyť ta někdy s hrůzou vyslovovaná
Jindy zase spíše mlčená jména
(Od Anny přes Terezii až po Marii i Martu) 
Po nichž mohou v myšlenkách
I ve světě "jako takovém"
Prahnout a budou prahnout
Kluci mládenci muži i starci
Mohou a věřme že budou
– a nikoli jen v poezii
„Rozevlávat i svítání…“