Alexandra Gorodecká

Věřím, že zase přijde jitro po nocích bičování,

kdy jsme pod tíhou bomb, uprostřed umírání,

ani na chvíli nespali.

Chytils’ mě za ruku, vyrval ze vzpomínání

na zločin, který jsme – spáchali?

Dívám se na střepy zrcátka tvého auta,

nevidím naději, jen v očích trafikanta

čtu nářek; proč jsme tu zůstali?

Možná až z ulic měst zmizí poslední lampa,

seznám, že zbytečně jsme v zázrak doufali…

Prozraď, kdo ze sutin nový dům postaví;

květiny ať zatím pod zemí počkají

na příchod jara – všem Čas jsme spoutali,

aby je k oltáři zlé Smrti lokajové

prvním a posledním polibkem nevzali –

Anebo aby šat jim nezmáčela krev;

řekni, ať vydrží snad pár dní, snad ne let,

musejí vědět, že jsme se jich zastali.

Kéž jednou vypráví, jak jejich hrdinové

přemohli drápy, když padli do jámy lvové.

Pro jejich půvab jsme svou zemi nedali

a s tajným poselstvím jim zprávu poslali:

Až jednou pomine ukrutné předjaří,

slunce se rozzáří, nadejde nový den

a letmý úsměv se nám mihne ve tváři;

nakonec skončí se o válce Slepých s e n.

Zelených listů dech se nám pak zatají

a zmizí v dálavách, kdo násilí chtěl nové,

květy pak rozkvetou, ony se nevzdají

a my tu zůstanem; když ne, tak padnem vstoje.